Obyvatelé saské části Krušných hor si připadají chudí. Mají pocit, že vláda na ně zapomněla a že ve srovnání s jinými německými zeměmi strádají. Někteří z nich dokonce vysvětlují špatnou ekonomickou situací svou podporou ultrapravicové Alternativy pro Německo. Čechovi, který právě přejel hranice, se taková argumentace může zdát naprosto šílená. Obraz, který mu vyvstane před očima, se totiž diametrálně liší od zanedbané části Krušných hor na české straně. Na německé straně vidí krásné opravené domy, před nimi velká auta, opravené silnice, fungující vesnice, malé čisté továrničky, kde místní lidé pracují. Dýchá z toho blahobyt, který na české straně vidět není. Tam jsou totiž vesnice dost vylidněné, řada domů by potřebovala opravit a některé jsou vyloženě ruiny. Průmysl v horách není žádný, takže lidé pracují sezónně ve službách pro turisty, případně dojíždějí do průmyslového podhůří.
Němci ze Saska přitom českou stranu dobře znají. Chodí tam moc rádi na pivo a na jídlo, takže jejich pocit, že žijí v nerozvinutém kraji, mají kde korigovat. Oni se ale přirozeně s českou stranou nesrovnávají, jejich měřítka jsou jinde. A my všechny důvody jejich nespokojenosti neznáme.
V Česku se v posledních týdnech dostalo podobného neporozumění francouzským protestujícím. Šestá největší ekonomika na světě, a oni si stěžují! ozývalo se s despektem. A ještě u toho je tolik násilí. Francouzi si prostě stále stěžují. Takové hodnocení ale nereflektuje situaci, kterou opět dobře neznáme. Žít v bohaté zemi a nebýt bohatý je totiž někdy mnohem těžší než žít v zemi, kde jsou sice nízké mzdy, ale také nižší náklady na život. Francie navíc nedokázala odstranit strukturální nerovnosti a její prezident Emmanuel Macron se pokouší o demontáž sociálního státu. Důvodů pro protesty je tu víc než dost. Jak bychom ale mohli mít pochopení pro problémy nám vzdálených Francouzů, když jako společnost s bohorovným klidem přehlížíme problémy lidí, se kterými žijeme v jednom státě?
Česká republika je sice stát velmi rovnostářský, ale lidí, kteří trpí existenční úzkostí, je tu dost. Často dostávám otázku, kolik by musel člověk brát, aby nebyl považovaný za chudého? Na tu otázku samozřejmě neexistuje žádná, ani přibližná odpověď. Důvod je prostý. Vždycky záleží na mnoha dalších faktorech, které většinou neznáme. Někdo přišel v devadesátých letech levně k bytu, jiný nemovitost podědil. Další ale musejí platit každý měsíc vysoký nájem. Situace se zásadně liší podle toho, zda je v rodině příjem jeden, nebo jich je víc. A zcela v jiné situaci jsou lidé, kteří vychovávají děti, případně se starají o někoho blízkého.
Mám známého, který je pošťák, a jeho čistý příjem je šestnáct tisíc. Když před dvanácti lety nastupoval do práce, bylo jich na rajón osm a příjem měl třiadvacet tisíc čistého. Dnes jsou na rajón už jen čtyři. Za snížení mzdy podle něj může hlavně Kalousek, ale tak trochu za to můžeme možná my všichni, protože nás to zas tak nezajímá. Diskuse o poště se většinou redukují na nadávání, že zas něco nedoručila. To, že jim ubylo tolik zaměstnanců a že jim snížili příjmy, se sice občas někde objeví, ale nemůže to přebít skandální skutečnost, že mi pošťačka dala do schránky papírek a ani nezazvonila! Můj známý může pracovat jako pošťák v Praze jen díky tomu, že bydlí ve vlastním bytě, který si levně odkoupil v devadesátých letech. A taky proto, že nemá děti. Řada dalších pošťáků nám dopisy doručuje jen díky tomu, že jejich partner pracuje někde jinde. Nebo za cenu vlastního brutálního uskromňování a zadlužování.
Nízkými mzdami, ze kterých se za určitých okolností nedá žít, ale pochopitelně netrpí jen pošťáci. Jsou to armády lidí, kteří pracují, aby společnost fungovala. Zatím to nějak dávají, všechno běží, ale já bych si přála, aby s prací skončili a odstěhovali se někam, kde by jim bylo lépe. Aby v Praze přestaly fungovat služby, aby tu nebylo k dostání pečivo a nikdo neuklízel odpad, protože pak bych už možná nemusela poslouchat, že v Česku není nikdo chudý, že se máme podívat na hladovějící v rozvojových zemích, že jsou tu lidé rozežraní a zadlužují se proto, že chtějí jezdit na luxusní dovolenou a mít velkou televizi. Krvežíznivé představy, jak probudit společnost, aby byla vnímavá, asi na chvíli pustím k ledu, protože se blíží Vánoce. Až vám ale pošta zase nedoručí balíček, vzpomeňte si na to, proč tomu tak je.
Autorka je redaktorka komentářového webu A2larm.cz.