Již měsíc trvající vzpoura žlutých vest, která se šíří po celé Francii, začínala odmítnutím zvyšování spotřební daně z pohonných hmot. Horizontální hnutí zdola ale své požadavky rozšířilo a dnes volá především po pádu prezidenta Emmanuela Macrona. Kam se ubírá protest přehlížených Francouzů?
Francouzské hnutí žlutých vest požadovalo zvýšení minimální mzdy, zmrazení daní a apelovalo na firmy, aby vyplatily mimořádné prémie. Po třech týdnech protestů se prezident Emmanuel Macron pokusil z televizní obrazovky zklidnit zlobu, která se valila ulicemi Paříže i celé země. Demonstranti však v posledních týdnech úplně upustili od jednotlivých požadavků. V ulicích už zaznívá jediný vzkaz Macronovi: Demisi!
Hnutí za demisi
Svým vystoupením francouzský prezident rozbouřené vody neutišil. Spíše ukázal, že moc v této partii zatím pokulhává za sociálním hnutím. Žluté vesty sice odstartovaly protesty peticí proti zvyšování spotřebních daní z pohonných hmot, ale v průběhu posledního měsíce se hnutí postavilo do jasné protivládní a protiprezidentské pozice. V očích demonstrantů Macron zhmotňuje třídní příběh země: prezident přicházející z prostředí velkých korporací, který by se rád stal jupiterským monarchou, jenž je štědrý k bohatým a přísný k chudým a neprivilegovaným. Demise, po které hnutí volá, tak neznamená zbavit se jen jednoho politika, ale také světa nerovností a třídního násilí, který reprezentuje.
Volání po demisi Emmanuela Macrona a jeho režimu otevírá žlutým vestám široké možnosti navazování koalicí. Po počátečních rozpacích, které vyplývaly z protidaňové rétoriky i z podezření z možné infiltrace hnutí radikální pravicí, se snaží žluté vesty komunikovat se studentstvem, kolektivy obyvatelů městských předměstí a levicovými skupinami. V sobotu 8. prosince se dokonce část demonstrujících přidala k pochodům za ochranu klimatu, jež se uskutečnily po celé zemi. „Existuje jen málo pochybností o tom, kdo jsou společní nepřátelé: kapitál a stát,“ píše v editorialu webový portál Lundi.am, blízký prostředí kolem Neviditelného výboru. Tento entuziasmus je lehce pochopitelný: žluté vesty se velmi podobají oné sesazující síle, o které tento okruh autorů píše. Snahy o partajní využití hnutí výrazně selhaly: pravicová opozice vzala zpět svou podporu hnutí po prvních střetech, Nepoddajná Francie Jeana-Luca Mélenchona, ale také Národní sdružení Marine Le Penové (bývalá Národní fronta) mají v hnutí své členy, aniž by se to ale výrazněji promítlo do jejich stranických preferencí.
Žluté vesty zaskočily také mašinerii státní represe. Mnoho sociologů a komentátorů už poukázalo na sociální prostředí, z něhož hnutí vyšlo. Jedná se o periferní Francii mimo velké městské aglomerace, která neblaze pociťuje – pod záminkou modernizace a rozpočtových škrtů – centralizaci všech možných občanských služeb. Právě z tohoto prostředí umírněná i radikální pravice hodlala rekrutovat pěšáky pro své tažení proti Macronovi. Jenže pěšáci nakonec vytáhli do střetu sami, bez velitelů a každého samozvaného generála ihned symbolicky zdiskreditují. Tento původ hnutí však způsobuje potíže v systému „republikánské bezpečnosti“, jenž se naučil udržovat kontrolu rasistickým rozeštváváním neprivilegovaných tříd mezi sebou. V posledních třiceti letech přece vždy demonstrovali pouze Arabové, líní levičáci, zajištění odboráři a jim podobní. Tváří v tvář zchudlé střední třídě z periferie však tento dispozitiv selhává, a snad i proto se policejní represe vyostřila. Jen v posledních týdnech policie zadržela tisíce lidí a před akční sobotou 8. prosince preventivně zatkla asi tisíc osob, mezi nimiž nechyběly ani známé tváře, například údajný člen Neviditelného výboru Julien Coupat. Po „zneuctěném“ Vítězném oblouku, vysklených vitrínách módních obchodů a bank na Elysejských polích a prvním smírčím kroku vlády, která pozastavila platnost navýšení spotřebních daní, obrátila i mainstreamová média a televize především. Z miláčků BFMTV a dalších privátních kanálů se hnutí s příchodem prosince změnilo v údajné shromáždění nedovzdělanců a ignorantů.
Hnutí s otevřeným koncem
Neukotvenost vzpoury žlutých vest vytváří ve francouzské společnosti otevřené pole boje. I proto je hnutí výrazně fragmentarizované: na některých kruhových objezdech, kde aktivisté často stanují, se více mluví o nízkých platech, vysokých poplatcích, nákladech na žití a mizerných sociálních vyhlídkách, na jiných, jichž se zdá být nepatrná menšina, se diskutuje o neřízené migraci, Marakéšské deklaraci a genderové válce. To je ovšem nutná daň, kterou platí všechna horizontální hnutí: žlutou vestu si může obléknout každý, a nemusí být proto nutně čtenářem Frantze Fanona. Jak správně poukazuje historička lidových hnutí Michelle Zancarini-Fournelová, „přítomnost autoritářských populistů v evropském kontextu činí vyhlídky nejistými a otevřenými“. Aktivisté volající po emancipaci a rovnosti mají nicméně možnost získat na svou stranu tu část společnosti, která byla dosud pasivní a vystavená bludům neoliberální pravice i rasistických sil. Zdá se, že témata sociální rovnosti zatím výrazně převažují nad občasnými výlevy rasismu, jak ostatně dobře ukazuje samotné určení nepřítele.
Prioritou francouzské vládní politiky je odstřihnout hnutí od sympatií společnosti pomocí dárečků, represe a upozorňování, že demonstrace v předvánoční době mají negativní vliv na obchod, potažmo hospodářství. S nesmlouvavým požadavkem Macronovy demise může hnutí jen dosáhnout svého, nebo být poraženo. Takřka s jistotou lze ale říct, že i v případě porážky bude mít klid krátkého trvání.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.