minirecenze

Zuzana Dostálová, Pavla Horáková, Alena Scheinostová

Johana

Paseka 2018, 200 s.

Johana je obyčejná holka z Prahy. Narodila se v polovině sedmdesátek, ve čtrnácti prožila sametovou revoluci, pak divoké devadesátky, přelom milénia, teď je jí čtyřicet a žije sama, stejně jako její matka a prababička. Román vyšel začátkem letošního roku a z reakcí na internetu lze soudit, že se z něj stal docela hit. Důvody mohou být různé – mě k četbě nalákalo především to, že se jedná o román napsaný třemi autorkami, které se primárně neprofilují jako romanopiskyně. Knihu navíc vydalo nakladatelství Paseka, což by také měla být určitá záruka kvality. Ale výsledný zážitek z četby je tak trochu plichta, na čemž se shodují mnohé literární bloggerky i uživatelé serveru Databáze knih. Trio Dostálová–Horáková–Scheinostová sice napsalo čtivou knihu, nenabízí ale deprimované postavě žádné životní východisko, a čtenáři tím pádem ani žádnou katarzi. Text údajně vznikal metodou štafetového psaní, je však natolik koherentní a stylisticky vyrovnaný, až se člověku nechce věřit, že ho autorky skutečně psaly na třetiny a že jej po sobě neupravovaly a nepřepisovaly. Pokud ovšem neměly dopředu danou osnovu, kterou by jen postupně propojovaly v text, pak se skoro zdá, jako by se trumfovaly v tom, jakou jobovku si která z nich na Johanu ještě vymyslí. Román o Johaně je zkrátka celkem zdařilé cvičení z dílny tvůrčího psaní, oddechovka pro ty, kteří nestráví Padesát odstínů šedi, ale ani čtyři díly Geniální přítelkyně.

Eva Marková

Miroslav Pech

Mainstream

Carcosa 2018, 256 s.

Novela Mainstream spisovatele Miroslava Pecha vyšla u malého žánrového nakladatelství Carcosa, které se zaměřuje na literární horory. Autor, který se zatím profiloval jako tvůrce občas patologicky laděné, ale v zásadě civilní prózy (Napíšu Pavle, Cobainovi žáci), tady vstupuje do vod brázděných čtenáři H. P. Lovecrafta, Stephena Kinga nebo Carltona Mellicka III – bohužel ale jen jednou nohou. V Mainstreamu se sice hrdinům dějí odporné a bolestivé věci, těžko je ale srovnávat se sugestivní poetikou fyzické úzkosti mistra tohoto subžánru Jacka Ketchuma. Svět zlých pornografů a šílených manželek z Mainstreamu má totiž blízko spíš k drastickým a traumatizujícím zločinům ze severských kriminálek. Pasáže popisující hrdinovu literární kariéru jsou tak nepravděpodobné, že není jasné, nakolik je autor myslí vážně, jejich sebelítostivý tón ale každopádně dělá z hlavní postavy nepříliš sympatickou figuru. Celkově Mainstream vyznívá jako lehce nevyrovnaný a v podstatě tuctový shocker. Motiv otcovství, pojatý hodně přízemním, civilním způsobem, se objevuje i v krátkých povídkách, jež doplnily české vydání novely (poprvé vyšla v Polsku). I ty ale vyznívají spíš jako nezávazná žánrová cvičení. Originální mohou připadat jen čtenářům, kteří mají o žánru hodně stereotypní a přehlíživé představy. Kniha Mainstream bohužel nijak nevyčnívá z průměru českého literárního hororu, na kterém je znát především to, že autoři nemají dostatek řemeslného tréninku ani čas na promýšlení opravdu zajímavých zápletek.

Antonín Tesař

Becky Chambersová

Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu

Přeložila Lucie Bregantová

Host 2017, 496 s.

Přejímání proslavených titulů, které si původně autoři vydali na vlastní náklady, se v posledních letech stalo oblíbenou praxí anglofonních vydavatelů. Space opera Becky Chambersové je jedním z novějších výhonků tohoto trendu. A tentokráte dává smysl text, jejž se po úspěšném selfpublishingu ujali v nakladatelství Hodder & Stoughton, dokonce i přečíst. Ne snad proto, že by se jednalo o něco zcela nového: univerzum Galaktického společenství, do kterého Chambersová umisťuje své vyprávění, připomíná amalgám Spojené federace planet a Radou Citadely řízeného vesmíru z veleúspěšné herní série Mass Effect. Z té si ostatně Dlouhá cesta vypůjčila i mnoho dalšího: povědomě tak vyznívá jak autorčino zaujaté líčení rozličných galaktických civilizací a jejich vzájemných interakcí, tak její v žánrovém kontextu spíše neokoukané pozitivnější naladění celé prózy: vesmír u Chambersové není tak nehostinným a nepřátelským prostorem, jako tomu obvykle bývá, a když už dojde na setkání s nějakým tím antagonistou, povětšinou lze pro jeho počínání dohledat logické motivace. Román – inzerovaný jako první díl volné série Poutníci – nakonec spíše než komplexně sklenuté dílo s dynamickým dějem působí jako velmi dobře napsaný, atmosférický sled „objevitelských“ epizod. Humanistická sci­-fi není asi dobré označení, uvážíme­-li záplavu všech těch fantaskních ras z blízka i daleka, ale svým inkluzivním a pozitivním étosem Chambersová dokáže zaujmout a strhnout.

Pavel Kořínek

Pavel Zajíc

Peníze

Větrné mlýny 2018, 92 s.

Pavel Zajíc se širší literární veřejnosti poprvé představil v literární soutěži Františka Halase, určené pro začínající autory, díky níž mohl vydat svou básnickou prvotinu Ona Místa. Po pětileté pauze vydává další sbírku, nazvanou Peníze. Dlouhá odmlka se výrazně projevuje v radikální změně autorského rukopisu. Zajícův poetický prostor už není vymezen – slovy básníka – „otisky cest“, navázaných především na přírodní scenerie. Autor se otevírá komplexnějšímu vnímání skutečnosti, ve které někdy kriticky, jindy ironicky reflektuje svět postižený byrokraticky úřednickými praktikami či honbou za finančním mamonem: „už brzy tu bude milion/ a bude/ rychlejší, slepější než/ životy/ těch druhých“. Ale je to právě hravost jeho poezie, která s nemilosrdností sobě vlastní odkrývá ideovou prázdnotu tohoto snažení. Zajícova poezie navíc záměrně rozkrývá sama sebe – autor čtenáři mnohdy prozradí recept svého básnického vidění. Například v textu nazvaném Přírodní lyrika je vše předem striktně vymezeno a rozklíčováno (téma, motiv atd.), čímž je ale zároveň potlačeno introspektivní pohroužení do nastalé situace: „Klíčová podmínka vztahu mezi tebou a přírodou/ byla definována.“ Je až s podivem, jak se Zajíc z přírodního lyrika přeorientoval na básníka, jehož tvorba se v druhé sbírce brání jakékoli meditativní lyričnosti, jak je chladně odměřená a dokonale strukturovaná. Je to vlastně až trochu podezřelé, ale ani náhodou odsouzeníhodné. Uvidíme, co třetí sbírka. Zde už si autor musí vybrat, kterým směrem se vydá.

Libor Staněk

Záhada Silver Lake

(Under the Silver Lake)

Režie David Robert Mitchell, USA 2018, 139 min.

Premiéra v ČR 6. 12. 2018

Předchozí film Davida Roberta Mitchella Neutečeš byl horor s originálním nápadem, který ale režisér přetěžoval významy a vyprávěcími komplikacemi. Autorova novinka, mysteriózní neonoir Záhada Silver Lake, už působí jen jako festival dějových zákrutů, aluzí a důležitě se tvářících poznání o povaze popkultury a společnosti. Film se zabývá složitými konspiračními teoriemi a komplexními soubory šifer a vzájemně propletených odkazů v moderní popkultuře, sám ale nijak zvlášť složitý není. Jeho labyrinticky pojaté vyprávění je při bližším pohledu jen vyhlídková jízda řadou podivínských, ale nedotažených nápadů, nad kterými můžeme nanejvýš rozpačitě pokrčit rameny. Mitchell je nepochybně zručný režisérský inscenátor, který dokáže vytvořit působivé scény a výjevy. Není to ale David Lynch ani Alfred Hitchcock, a dokonce ani Daniel Clowes, přestože by se jim chtěl v Záhadě Silver Lake podobat. Jeho snímku chybí halucinační, snová nálada, z níž by mysteriózní, bizarní situace mohly organicky vyrůstat. Záhada Silver Lake spíš vypadá jako snaživé cvičení, jehož kořeny vězí někde ve slackerské poetice devadesátkového nezávislého filmu. Nic tu ale nevychází – jednotlivé detaily neskládají dohromady celkový obraz monstrózního spiknutí, hlavní hrdina není laxní pohodář, ale spíš protivný primitiv a z pocty noiru se stává jeho zručná, avšak hodně otrocká nápodoba.

Antonín Tesař

Sonda 1. Příběh slovenského (post)konceptuálního umění

GHMP, Dům U Kamenného zvonu, 12. 12. 2018 – 24. 3. 2019

Asi první jméno, které člověku vyvstane na mysli při sousloví „slovenské (post)konceptuální umění“, bude Július Koller a podobný význam mu připisuje i výstava Sonda 1 kurátorů Vladimíra Beskida a Jakuba Krále, na níž jsou Kollerova díla zastoupena v nejhojnějším počtu. Výstava se ale nevěnuje výlučně průkopníkům slovenského konceptualismu – namísto toho je selektivním přehledem několikageneračního úsilí, které se mnohdy liší v záměru i prostředcích vyjádření. Navíc není rozdělena generačně, nýbrž je seřazena do tematických bloků, kde na sebe mohou reagovat díla, jejichž společným jmenovatelem je například práce s textem nebo kosmickými motivy. Potkají se tu ale i generačně odlišné sklenice Júlia Kollera a Jána Mančušky, a to v rámci bloku prozaicky nazvaného Nulová gesta. Nechybějí ani dobové ironické hry s Malevičovou suprematistickou tvorbou nebo „protokolární“ estetika ironizující normalizační byrokratickou kulturu. Mladší generace slovenských umělců a umělkyň tu je zastoupena mimo jiné některými z děl Viktora Freša, která byla k vidění i na nedávno proběhnuvší výstavě v pražském DOXu, nebo pracemi Anetty Mony Chisy, Lucie Tkáčové či Pavly Scerankové. Ambicí Sondy 1 ovšem není být reprezentativním průřezem dějinami slovenského konceptualismu. Spíše jde opravdu o sondu, která se netají tím, že pouze zběžně ohledává terén.

Martin Vrba

Ilja Kučera ml.

Přehodit řeku

CD, Tebenas 2018

Ilja Kučera mladší je spisovatelem detailu. Místa, o nichž píše, a předměty, které obklopují jeho postavy, jsou zcela konkrétní. Román Přehodit řeku, který paralelně vychází i jako audiokniha, umístil do okolí Slapské přehrady a objekty, na něž se upírá pozornost, jsou nejčastěji nejrůznější druhy alkoholu. Prim tu má rum, tedy ten český, vyrobený z rumové tresti. „Přehodit řeku“ je metafora, která znamená něco dokázat. Ústřední hrdina knihy, novinář Jakub, který vystupuje trochu jako alter ego autora, chce tu svou přehodit napsáním románu. Když mu kamarád­-historik odhalí téma vraždy Rudolfa Formise, který ještě před válkou z Československa vysílal protihitlerovskou propagandu do Německa, je mu jasné, že tohle je ten správně plochý a těžký kámen. Kniha se rozbíhá do dvou linií: jedna popisuje okolnosti vzniku románu a druhá představuje samotné „dílo v díle“, tedy vyprávění o Formisovi a jeho vrazích. Šťavnatější je příběh spisovatele, který s prací na životním díle chytá druhý dech a prožívá pozdní milostné dobrodružství v hotýlku blízko přehrady. Milostná zápletka je trochu předvídatelná, možná až zbytečně pateticky zakončená, přesto ale čtenáře knihou táhne. Ilja Kučera mladší se tímto románem pasuje na autora spojeného s jižní částí středních Čech, podobně jako je Jiří Hájíček spojen s krajem jihočeským. V případě Kučery je to ovšem kraj tak trochu ladovsky idealizovaný. Atmosféru příběhu ve zvukové verzi knihy podporuje profesionální výkon Lukáše Hlavici.

Jiří G. Růžička

Fobia Kid

Garáž

CD, vlastním nákladem 2018

Jeden z kulturních stereotypů říká, že rap je černá muzika, která v bílé verzi nefunguje. I když podobné soudy zpravidla mají být vyjádřením uznání, stále se pohybují mezi etnickými mantinely založenými na vyloučení: nejlepší atleti jsou černoši a Romové byli stvořeni k tanci… V současnosti zřejmě největší mladý talent slovenského rapu Fobia Kid má kromě bratislavského přízvuku také tmavou pleť, takže by se nabízelo prostě konstatovat, že jeho kulometná flow drtí zbytek československé scény právě z těchto biologických důvodů. Debutová deska symptomatického názvu Garáž ale ukazuje, že věc je složitější. Když totiž Fobiovu Garáž otevřete, zjistíte, že je plná špinavého harampádí, které vám okamžitě padá na hlavu. Tady se nehraje ani na strunu trapových trendů, které se staly mainstreamem a dnes už recyklují samy sebe, ani na devadesátkovou nostalgii po boombapu. Jedná se spíše o „punkovou zkušebnu“, kde kytary nahradil špinavý elektronický minimalismus, v němž lze zaslechnout hlavně ozvěny grimu nebo poněkud předpotopního drum and bassu. Je tedy jen dobře, že Fobia opustil label ComeBackGang, jenž by mu sice možná pomohl k raketovému vzestupu, ale také by jej tlačil do učesanější polohy. Kdyby totiž nebylo Fobia Kida a jeho parťáků Dymera a Gleba, mohli bychom snadno zapomenout, že místní rapová produkce může mít i jinou podobu než tu, kterou představuje motivační rap typu Majka Spirita nebo ukvičení fashion rappeři jako Zayo z Haha crew.

Pavel Chodec