Po fantasy byl po revoluci hlad

Kdy jste poprvé slyšel o hrách na hrdiny?

Krátce před převratem mi bylo dvacet. S jedním kamarádem jsme za stolečkem ve stanici metra Flora prodávali už od ledna 1990 knížky, hlavně fantastiku, která tehdy začala vycházet. Začal jsem se učit, co je to rabat, jak se bere do komise, jak se dělá účetnictví, a to celé pro mě byla taková specifická hra, ve které jsem se postupně zlepšoval. Ještě před revolucí jsme chodili hrát ke spisovatelce fantastiky Vilmě Kadlečkové RPG Dungeons & Dragons a ona někdy v roce 1990 přišla s tím, že někdo v Československu vyvinul nový herní systém, a tak jsme začali hrát podle něj a testovat ho. A když vyšla někdy před Vánoci první pravidla Dračího doupěte, začal jsem je prodávat. Vilma Kadlečková pak měla v Altaru na starosti i marketing.

Jak jste se dostal do nakladatelství Altar, které bylo založeno začátkem devadesátých let?

První generace tvůrců se rozpadla a já jsem od Vilmy Kadlečkové koupil její podíl v nakladatelství a převzal půlku firmy. Druhou půlku měl Martin Klíma. Legenda českých conů Jiřina Vorlová měla v Altaru na starosti platformu hráčů Hexaedr a vydávala šestkrát ročně časopis Dech draka. Já jsem nejen začal prodávat dračák, ale taky psát pravidla, protože lidi netrpělivě čekali na další verze. Nejdříve jsem psal pasáže do pravidel pro pokročilé a do toho jsem začal psát první český gamebook Ve službách krále Reginalda. Tehdy se rozebral celý náklad deseti tisíc výtisků, což už se dneska žádnému titulu z mého vydavatelství nestane. Myslel jsem si, že můj gamebook bude v Česku jediný, ale pak začala vycházet série Lone Wolf. A dokonce jsem pak zjistil, že existuje i kreslený gamebook Na rozkaz krále, který vyšel ještě před revolucí.

Jaké bylo koncem osmdesátých let ponětí o fantastice a Dungeons & Dragons?

Za komunistů existovala taková ta vesmírná fantastika nebo věci jako Rodina Smolíkova. V kinech se objevil ruský film Moskva­-Kassiopeja. Tolkienův Hobit, který v sedmdesátých letech vyšel v nákladu pouhých osm tisíc kusů, byl nesehnatelný a fantastika tohoto typu tady ve větším vůbec neexistovala. Na burzách, kde se načerno prodávaly knihy, tehdy stál Hobit pět set korun – to je, jako by dnes stál třeba osm tisíc.

Já jsem měl to štěstí, že jsem se potkal s Jiřím Pavlovským, který je jedním ze zakladatelů komiksového nakladatelství Crew. Jeho babička tehdy pracovala v tiskárně na lince, ještě než se knihy sešily. Měli tak doma štosy nehotových knih a já jsem se tím jednou probral a našel jsem dvě vydání Hobita. Vůbec mi nevadilo, že nekompletní. Bylo toho tady málo a svou roli hrála i jazyková bariéra, protože anglicky tenkrát nikdo moc neuměl. Jan Kantůrek jako překladatel­-samouk začínal s Barbarem Conanem, kterého našel někde v antikvariátu a udělalo to na něj velký dojem…

Jaký byl o fantastiku zájem?

Už tenkrát existovaly první cony, třeba Parcon funguje od roku 1982. Klub Julese Verna, který od roku 1984 pořádá Minicon, byl založen dokonce ještě v sedmdesátých letech. Na koleje kousek od Chodova přijel nějaký Polák a přivezl obrovskou haldu sešitků – šlo o polské překlady právě Howardova Barbara Conana. Ony byly tedy na tehdejší dobu dost drahé, šlo o takzvaná klubová vydání. Někteří západní spisovatelé, aby pomohli nesvobodné společnosti, tímto způsobem umožňovali vydat svá díla zdarma ve sto kusech – takže to Poláci pod oficiálním nákladem stovky výtisků tiskli po tisících. Z těch knížek jsem se naučil polsky. Pak jsem zjistil, že je v Praze obchod Polská kultura, patřící Polskému velvyslanectví, kde jsem posléze koupil Silmarillion. Když přišel rok 1990, měl jsem díky polštině velký přehled o fantastice.

Kde jste bral peníze na knížky?

Kšeftováním. Ještě na základce jsem třem scifistům ve třídě s přirážkou prodával, co jsem dokázal sehnat. Chodil jsem na burzy, které tehdy byly ještě takové pololegální. Svůj byznys jsem ale stavěl na levných krabičkách na malé audiokazety, protože všem pořád praskaly. Nakupoval jsem je za dvě padesát a prodával za pět korun. Knížku jsem prodal třeba jednou za hodinu.

Jak jste se dostal k rolovým hrám a Dračímu doupěti?

Úplně poprvé to bylo v hodně emotivním článku Andrzeje Sapkowského. Popisoval, jak zažil dobrodružství v jiném světě. Poláci vydávali taky své gamebooky, měli různé metody a pravidla. Taky jsem na počítači hrál jednoduché textové adventury. Všechno bylo samozřejmě pirátské, takže vždycky chvíli zabralo zjistit, jak se ta hra vlastně ovládá. Když to občas náhodou někdo přeložil, tak to bylo dost zoufalé.

Dračák byl zajímavý v tom, že se u něho sejdou lidi, byl to takový pravidelný rituál. První družina, která u nás hrála, se seskupila kolem Martina Klímy. On se od společnosti TSR snažil koupit i práva na Dungeons & Dragons, ale vůbec mu neodpověděli. Psal jim asi třikrát dopisy, ve stylu „jsem mladý student z Československa“, ale nereagovali. Možná si Klíma myslel, že se sveze na naší nové svobodě, ale na tu oni asi zvysoka srali. Firma Xerox sem třeba věnovala tisíc kopírek, aby prospěla naší demokracii, ale o TSR se říkalo, že jsou dost ostří obchodníci. Československý trh pro ně musel být nezajímavý, přece jen je nás málo. Proto se Klíma rozhodl, že ten systém vyvine sám.

Kdo vymyslel kudůka, rasu, která v žádné jiné fantasy na světě neexistuje?

Zase Martin Klíma, potřeboval totiž do svého herního systému konkrétní počet ras a povolání. Kromě kudůka, což snad rohansky znamená hobit, se tam ocitli i horští krollové s netopýříma ušima, které vymyslela zase Vilma Kadlečková. Odráží to snahu svět nějak zajímavě zpracovat, aby nebyl generický.

Jak moc jsou podle vás u her na hrdiny důležitá pravidla?

I když jsem některá pravidla Dračího doupěte sám psal a vystupoval jsem většinou jako pán jeskyně, vlastně jsem je moc neznal a po pravdě to v konkrétní hře většinou zas tak nevadí. Jednou se mi stalo, že se na tolkienovské akci v Brně začala jedna družina hrající celou noc Dračí doupě vybíjet mezi sebou. Když se začne bojovat uvnitř družiny, vyvolává pochybnosti každé jednotlivé pravidlo. A tak mě probudili a ptali se, jak co funguje. Dokud se ale hraje normálně, všechna sporná pravidla se nakonec vykládají ve prospěch družiny.

Jaký byl o Dračí doupě zájem?

Obrovský, šlo to jako housky na krámě. Taky mě to během pár let úplně fyzicky odrovnalo. Já jsem ta „doupata“ roznášel po Praze v batohu, jedno vydání vážilo kilo a já jsem je nosil po dvaceti, třiceti kusech. Vzal, odvezl do centra, prodal. Vzal další, prodal.

To jste prodával na ulici?

Ne, do obchodů. Některé byly na tento žánr specializované. V jedné pasáži bylo Fancentrum Vladimíra Veverky, stovka tam vydržela maximálně měsíc dva a pak vzal další várku, v jednom obchodě se prodalo za rok třeba pět set kusů. Dá se to špatně vyčíslit, protože byly různé verze pravidel, jak se systém postupně zlepšoval a vychytávaly se mouchy. Ale můžu říct, že jedniček se prodalo během pár let šedesát tisíc.

Kolik myslíte u nás bylo v té době i aktivních družin?

V té době hrálo po republice celkově tak sto tisíc lidí. Po revoluci byl obrovský hlad po fantasy a fantastice, který dlouho nebyl uspokojený. Hrozně dlouho se čekalo na pravidla pro pokročilé, pak se zase čekalo na experty. Knihkupci měli v obchodech mističku, kde měli telefonní číslo na Klímu, a říkali zákazníkům, my za to nemůžeme, jemu volejte. A já jsem jim vysvětloval, že když mu bude pořád někdo volat, tak ta pravidla nikdy nedodělá­­… Měli jsme bohužel trochu problém i psát přídavné moduly k Dračímu doupěti, kterých k Dungeons & Dragons existuje spousta. Lidi, kteří nejvíc hráli, byli totiž moc mladí, většinou okolo šestnácti let, a z těch literární text nevydojíte, případně ho musíte celý přepsat.

Jaké byly prodeje dalších dílů?

Postupně to šlo dolů. Pokročilých se prodalo ještě třicet tisíc, expertů už jenom patnáct. My jsme moc velké peníze vydělat neuměli. Prodávali jsme s přirážkou něco, co jsme předtím nakoupili v cizině. Původně jsme vše vyráběli sami. Dokonce jsme si nechali lisovat i kostky, měli jsme matrici na jednu desetistěnnou kostku, kterou měl jeden dělník někde u Hájů, vylisoval pět tisíc kusů, pak to jeho rodina osmdesátník za kus ručně barvila a namalovala tam čísla. Když se objevila konkurence a dovezla tisíce různých kostek z Asie, tak jsme je odtamtud začali vozit i my, vyšlo to bohužel levněji. Byly to zvláštní časy a my jsme byli mladí a naivní, navíc jsme začínali úplně z ničeho. Všechno jsme se učili na koleni.