Román s janusovskou tváří

Každé místo má své démony. Ať už jde o folklor městský nebo venkovský, záhadná stvoření se vždy živí kvasem doby. Lochnesská příšera, Jack Rozparovač nebo Spring­-heeled Jack, předchůdce českého Péráka, patří k nejvýraznějším britským symbolům, byť o jejich existenci se pochybuje od chvíle, kdy se objevili. V roce 1669 údajně terorizoval podivný krvelačný tvor poklidné končiny Essexu a na základě těchto událostí byl sepsán text Strange News out of Essex, který je dodnes uchován v knihovně Britského muzea. K motivu vodní obludy se nyní vrací druhý román Sarah Perryové Nestvůra z ­Essexu (The Essex Serpent, 2016).

Svět na křižovatce

Perryová děj své knihy, jež nadchla britskou kritiku a získala řadu nominací na literární ceny, zasadila do samotného konce 19. století. Podobně jako Sarah Watersová zobrazuje viktoriánskou éru jako období nesmírného pnutí, jež postihuje společnost obecně i nitro jednotlivce. Samotné hlavní postavy představují tendence, které zachvátily tehdejší dekádu. Cora Seabornová pochovala s úlevou svého násilnického bohatého manžela, radostně vyměnila korzet a pantoflíčky za pánský kabát a boty do přírody a touží se vrátit ke své dávné vášni – paleontologii a sběratelství přírodnin, její společnice Martha žije rodícím se socialismem a snahami o důstojné bydlení v londýnských slumech a Cořin syn je všechno, jen ne způsobný viktoriánský chlapec – jeho projevy autismu, přímost a pozorovatelský talent na malé ploše ukazují, nakolik bylo a je obtížné vtěsnat se do konvencí výchovy. Cořin obdivovatel Luke Garrett je hvězdou i postrachem londýnských chirurgů, je mladý, zručný a k tělu přistupuje s úctou, ale bez skrupulí – je pro něj uměleckým dílem, avšak věří, že člověk je schopen jej opravit.

Protipólem města je vesnice Aldwinter v hrabství Essex, již Perryová líčí do nejmenšího detailu; cítíme vůni kvetoucích hlodášů, po tváři běhá vlahý deštík a příroda nabývá až magických rysů. Právě sem se Cora vydá, aby zkoumala podivné zvěsti o zdejší „nestvůře“, která prý pozřela již řadu ovcí, uloupila několik dětí a srazila vaz silvestrovskému opilci. Cořini přátelé, bonvivánští manželé s dobrým srdcem, ji odkážou na místního duchovního Williama Ransoma a jeho ženu Stellu, kteří jsou ztělesněním odlišných světonázorů viktoriánské doby. Aldwinter si stále uchovává venkovskou jednoduchost, víru v Boha, ale i nadpřirozeno. Ovšem ani William, ani Stella nejsou žádní pánbíčkáři, jak se Cora strachuje; jsou mladí, srdeční a svým způsobem i oni reflektují revoluci, která zdaleka nezasáhla jen průmysl, ale i filosofii, přírodní vědy a psychologii. V jedné z prvních pří o podstatě víry v Boha a nestvůru, v nichž se Cora a William ocitnou, pastor argumentuje: „Mluvíte, jako bychom stále žili v době temna, jako kdyby se v Essexu stále ještě upalovaly čarodějnice! Ne – naše víra je osvícenská a jasná.“ Oba dva si kladou za cíl opravdu vysvětlit svět, byť mají „jiný zdroj světla“.

Literární inspirace

Hranice mezi starým a novým viděním světa prochvívá i samotný tvar díla. Perryová si s gustem hraje s literárními konvencemi viktoriánského románu, ale i románu milostného či společenského. Chvála na obálce, převzatá ze zahraničních recenzí, jež odkazuje na Brama Stokera, Charlese Dickense či Jane Austenovou, je takřka zavádějící. Perryová tyto autory zjevně dobře zná, ale nikdy nezůstane ve stejné tónině – když už se čtenář bojí předvídatelnosti, děj se zvrtne a stočí jiným směrem. Autorka v rozhovoru pro Washington Post uvedla, že ji inspirovalo mimo jiné dílo Thomase Hardyho. Ano, najdeme zde dokonalé popisy krajiny či tísnivosti města, ale na rozdíl od Hardyho nejsou postavy odsouzeny svým osudem již od začátku, jsou aktivní, mají vlastní hlavu i vůli, a co je důležité a v literárním kontextu originální – neztrácejí humor. Vzpírají se charakterovému typu, jenž je na první pohled vystihuje.

Londýn je líčen jako životem tepající metropole, ale i jako prostor, kde za papírovými zdmi živoří celé rodiny natěsnané do jediného pokoje; Aldwinter sídlí v srdci malebně vykresleného venkova, ale nemůže se vymanit z mlhy a chladu, jež jako by vísku odmítaly vpustit do jara. Stejně tak věda dává Luku Garrettovi svobodu a sebevědomí provést první operaci srdce, ale zároveň darwinismus slouží bohatým a společensky lépe postaveným Londýňanům k tomu, aby ospravedlnili svůj blahobyt v duchu liberalismu: „Neviděl v nich sobě rovné, kteří se od něj liší pouze mírou štěstí a životními poměry, ale stvoření zrozená s nedostatečnou výbavou pro přežití v závodě zvaném evoluce.“

Podobně mnohostranné je i pojetí hrdinů. Čtenář se opět může nechat zmást mluvícími jmény, Cora Seabornová pátrá po tom, co zrodilo moře, a její svobodomyslnost je typická spíš pro námořníka než ovdovělou dámu, ale ani ona se nedokáže zbavit předsudků – v debatách s pastorem Willem se mnohdy zdá dokonce zpátečničtější než on, zejména její vidění církve nepřipouští žádnou toleranci. Ženské postavy jsou obecně propracovanější. Všechny si jsou hluboce vědomy vlastního rozumu i těla. Nejde o viktoriánské uzlíčky nervů, emocí a výčitek. Umějí se rozhodnout, koho milovat a jak, vědí, jakou moc třímají ve svých rukou, a nebojí se ji použít. Jsou upřímné k sobě i druhým – Cora dobře ví, že jako matka leckdy selhává tváří v tvář svému unikavému synovi, Martha nezastírá, že její přízeň bohatému nápadníkovi slouží k dosažení jejích ideových cílů, a Stella i přes svůj vílí vzhled pojmenuje svou chorobu mnohem dřív než kdokoli jiný a prosadí si svou vůli navzdory názoru lékařských kapacit. Sarah Perryová na jejich osudech zachycuje nekašírované podoby lásky – manželskou, mateřskou, fyzickou, mimomanželskou, sourozeneckou i spirituální.

Co může přinést monstrum?

Děj románu se odvíjí od Silvestra po listopad, každá kapitola o několika částech se odehrává v jednom měsíci roku, přičemž je celý román dále rozdělen do čtyř oddílů. Tato geometrická struktura, lineární řazení přírodního roku, je však narušována tekutostí a simultaneitou děje. Perryová zachycuje to, co se odehrává tady a teď, byť odlišným hrdinům v různých místech. Tuto bezprostřednost posiluje využitím prézentu a dopisů. Ty jsou specificky zařazovány na závěr kapitol, mnohdy obsahují jen pár slov, ale suplují převažující vyprávění v er­-formě. Chytře se tak pracuje s napětím a tím, co si postavy neříkají, epistolární prvky umožňují dějovou katarzi, ale i příležitost pro postavy vyslovit to, co by z očí do očí nedokázaly.

Příběh essexské nestvůry je zakořeněný do samotné krajiny, v níž se román odehrává. Strach dýchá z mlhy, jež se vesničanům krade za límce tlustých kabátů, ale plodí ho skutečně domnělá příšera? S čím vším se musejí obyvatele Aldwinteru utkat? Není to jen zástupný symbol minulosti, která se lepí na paty tím víc, čím víc je popíraná? A co naopak může toto všudypřítomné monstrum lidem přinést? Coře Seabornové vzrušení z vědecké práce, Stelle Ransomové přítomnost čehosi tajemnějšího, než je Bůh, a jejímu muži vztek z toho, jak ochotné jsou jeho ovečky dát za pravdu lidovým pověrám. Řeka Blackwater, sídlo samotné nestvůry, může být očistná i zhoubná a tajemství, která z ní vzejdou, mohou ničit i ohromovat. Podobně Nestvůra z Essexu je navýsost rafinovaným románem, který má poněkud janusovskou tvář – tváří se jako viktoriánský text s předvídatelnou zápletkou, ale provádí čtenáře reálnou krajinou i krajinami srdce a duše lidstva na křižovatce modernity a minulosti, folkloru a vědy, lásky a přátelství. Potěšení z četby českého vydání bohužel narušují syntaktické, morfologické i pravopisné lapsy, které pronikly do finální verze v takovém množství, že by možná bylo namístě uvažovat o dodatečné jazykové korekci a dotisku. Román tohoto významu by si to rozhodně zasloužil.

Autorka je anglistka.