Soumrak narcistních falokratů

Krátké rozhovory s odpornými muži (Brief Interviews with Hideous Men, 1999) jsou velmi rozmanitý soubor próz. Najdeme tu zhuštěná podobenství, krátké novely i v podstatě divadelní monolog s názvem Otec pozitivně recenzovaného nového mladého dramatika z vedlejších newyorských scén na smrtelné posteli drží cizí ruku a prosí o dar. Nechybějí ani kratší metafikční prózy, texty psané jako dlouhá lékařská diagnóza nebo jako „příklady k řešení“. Titul souboru pak odkazuje na celkem osmnáct „klinických pozorování“ mužů buď hospitalizovaných, nebo se někomu osobně svěřujících. V těchto „polovičních rozhovorech“ (otázky jsou zde vynechány, takže mluví výhradně „diagnostikovaní“ muži) autor předstírá nezúčastněného pozorovatele a přesné určení času ve spojení s místem léčebny či psychiatrické kliniky navozuje pocit, že se opravdu jedná o autentická interview. Autorovy pověstné poznámky pod čarou a jejich záměrné nadužívání, které zjemňuje surovost nebo odpornost některých mužů, ovšem dává tušit, že to vše je pečlivě vystavěná hra.

Spisovatelská monstra

Téma „odporných mužů“ se ve Wallaceově psaní neomezuje pouze na Krátké rozhovory. Jedním z dřívějších textů, které míří stejným směrem, je článek John Updike, Champion Literary Phallocrat, Drops One; Is This Finally the End for Magnificent Narcissists? (John Updike, šampion literární falokracie, má další zářez. Skončí tím už doba velkolepých narcisů?), napsaný v roce 1997 pro magazín Observer. Wallace tu kromě Updikea zmiňuje další „literární narcise“ jako Philipa Rotha nebo Normana Mailera, které souhrnně označuje termínem „Great Male Narcis­sists“ a přirovnává tento typ mužů k postavám samotných Updikeových románů. V článku je popisuje takto: „Jsou vždycky tak nenapravitelně narcistní, sukničkářští, sebepohrdaví, sebelítostiví a ,hluboce‘ osamocení… jsou pokaždé tak sami, jak jen může být pravý solipsista. Nikdy nepatří do nějaké komunity, nesledují žádný společný cíl ani netvoří širší jednotu. Přestože jsou to často muži od rodiny, nikoho vlastně nemilují – a protože jsou vždy tak moc hetero, až jsou hypersexuální a polygamičtí, ze všeho nejvíc nemilují právě ženy. Okolní svět chápou, jako by existoval jen pro ně samotné, protože jedině uvnitř nich vyvolává určité pocity, emoce a asociace.“

Přesně tak lze nahlížet i mnohé postavy v Krátkých rozhovorech. „Pozorované objekty“ jsou zde představovány jako svého druhu parodie na velká monstra, postavy vystupující z Updikeových (a v našem kontextu třeba Kunderových nebo Páralových) románů. Podobní machové, které dnes vnímáme prizmatem bestsellerů typu Padesát odstínů šedi, vystupují zásadně jako hlavní mužské románové postavy, jsou vždycky sami, nepochopeni (hlavně ženami) řeší neřešitelné rozpory mužské duše a problémy si v důsledku kompenzují právě na ženách.

Léčba promiskuitou

Zdá se, že dnes, po dvaceti letech, opravdu nastala doba, kdy se „velcí narcisové“ začali bát o své dominantní postavení ve společnosti – a teprve teď se ukazuje, jak nepříjemně okázalým, groteskně­-televizním způsobem jsou schopni hlásit se o slovo. V době vymezené absolutním rozpadem (levicových) stran, které nejenže nejsou schopné těmto machům vzdorovat, ale zřejmě ve svém vegetativním stavu rezignovaly i na základní sociální otázky, se teprve ukazuje, jak citlivým pozorovatelem David Foster Wallace byl. Tato „krize mužství“, kterou nelze nezaznamenat napříč všemi vrstvami společnosti, se stále jeví jako nepřekonatelná, přestože požadavky se zdají být jednoduché. Dotyční muži (shodně s mnoha Wallaceovými postavami) často v osobních vztazích ženám podsouvají na jedné straně sexuální nedostupnost a na druhé domnělou promiskuitu, která je – na rozdíl od zdánlivě „jiné“ mužské promiskuity – vždy tím nejnižším způsobem dehonestována.

Při povrchnějším čtení by se tak Wallaceovo psaní dalo označit jako prorocké. Bylo by to ovšem stejně ukvapené tvrzení jako například (bohužel) zažitá interpretace díla Franze Kafky, podle níž jeho texty předpověděly holocaust. V tomto duchu také nelze Wallaceovo psaní označit za feministické, jakkoli tak přesně rozkrývá filosofující mužské ego a drsně odhaluje šovinistickou povahu mnohých jedinců. Ve zmiňovaném článku z Observeru autor tvrdí, že většina čtenářů Updikeových či Rothových knih jsou ženy mladší čtyřiceti let. Nezbývá než se ptát, kde se tedy bere obdiv k misogynně smýšlejícím solipsistům – neboli „falokratům“, jak je Wallace nazývá. Tato klišé v zobrazování „komplikovaných“ mužů, kteří si své problémy léčí bezohlednou promiskuitou, tedy přece nakonec musí vyhovovat právě mnohým ženám, které jsou tak de facto samy svým nepřítelem. Ve Wallaceových textech se totiž objevuje množství ženských postav, nezřídka hlavních, které se submisivně podvolují mužské sebezahleděnosti – nejlepším příkladem jsou texty Adult World I a Adult World II.

Banálnost a groteska

V televizním rozhovoru s Charliem Rosem z roku 1997 Wallace jednoznačně tvrdí, že se necítí být postmodernistou. S postmodernismem si spojuje třeba Dona DeLilla nebo Thomase Pynchona a texty, „které si uvědomují sebe samotné, uvědomují si čtenáře, berou ho do hry jako jednu z postav“. S těmito prvky Wallace podle svých slov pouze dílčím způsobem dál pracuje. Některé delší prózy obsažené v knize – jako futuristické Datum centurio a I sold to Tri­-Stan: Siss Nar & Ecko nebo klinicko­-psychologické texty Deprimovaná a zmíněný Adult World – působí, jako by si autor velmi poučeným způsobem s postmoderními postupy hrál a místy se jim až vysmíval. Nejenže čtenáře oslovuje jakoby mimochodem a lakonicky, ale většina metafikčních her nebo zmíněných poznámek pod čarou ve skutečnosti spíše ironicky odvádí pozornost.

Psaní Davida Fostera Wallace celkem dobře vystihuje přívlastek „lynchovský“, o kterém sám mluví ve zmiňovaném televizním rozhovoru a který odkazuje na režiséra známého hlavně díky seriálu Městečko Twin Peaks nebo filmům jako Mulholland Drive či Sloní muž. Wallace, který tento přívlastek začal jako jeden z prvních používat, jím označuje „neuvěřitelnou grotesknost naší existence ve spojení s neuvěřitelnou banálností“. Banality – respektive běžných věcí, jejichž podstaty si nevšímáme – se ostatně týká i nejznámější Wallaceova přednáška Tohle je voda (publikovaná v A2 č. 16/2012).

Krátké rozhovory mají svou neoddělitelnou politickou rovinu a ukazují, jak se dá aktuální společenská situace dopodrobna vysledovat v nejjednodušších skicách osobních vztahů. První a nejkratší text celé knihy, nazvaný Extrémně zhuštěná historie postindustriálního života, totiž vypadá takto: „Když se představili, prohodil cosi vtipného a doufal, že zapůsobí sympaticky. Hlasitě se zasmála a doufala, že zapůsobí sympaticky. Pak jeli domů, každý sám, a oba za volantem hleděli stejně zkrouceným obličejem přímo před sebe./ Ten člověk, co je seznámil, neměl jednoho ani druhého zvlášť rád, i když se tvářil, že je má rád oba, odhodlaný udržovat známosti. Jeden koneckonců nikdy neví, no ne snad no ne snad no ne snad.“

Krátké rozhovory s odpornými muži i dnes nekompromisně míří do černého – na ega nejen šovinistických mužů, ale i všech ostatních, kteří jejich chování tolerují nebo podporují. Některé texty jsou až krutě přesné a člověk je možná párkrát odloží, přitažlivost Wallaceova psaní ho ale nakonec zláká se k nim vrátit. Na závěr nezbývá než podotknout, že ač se Wallace stal poměrně rychle americkou literární hvězdou, nebyly překlady jeho knih do ostatních jazyků nijak okamžité. Překladateli Martinu Pokornému i nakladatelskému studiu Rubato proto patří poděkování, že se do tak náročného podniku pustili.

Autor je divadelní režisér a spisovatel.