Smrt je v knize Ultima Thúlé všudypřítomná, a přitom vzdálená: třebaže ji lyrický subjekt cítí blíž a blíž, popsat může jen své očekávání, nikoli smrt samu. Tíhu blížícího konce ale vyjadřuje spíše kompozice celé sbírky, jednotlivé básně zaostávají za trýznivou zkušeností, kterou za nimi tušíme.
Vít Slíva se ve svých básních často zaobírá smrtí, svůj stále nerozhodnutý čas umanutě poměřuje odžitým časem předků a mrtvých básníků, ale ještě nikdy se tak soustředěně a „úplně“ nenatáhl k hranici života jako v nové sbírce Ultima Thúlé. Jeho soustředěnost vyplývá už ze samého faktu, že stárnoucí básník je se smrtí konfrontován naléhavěji a jaksi bez oddechu, heroické úsilí odmyslet si smrt je tu ztěžováno přímo biologicky. Nezbývá mu mnoho „úkrytů“, kde lze mysl obestřít dočasnou nevědomostí, a jejich účinnost se snižuje po způsobu narkotik. Leda snad láska, citová i tělesná blízkost ženy, dokáže u Slívy vědomí smrtelnosti nakrátko ulevit, i když je to v posledku úleva draze vykoupená: smrt se vedle mladé dívky připomíná palčivěji. „Úplnost“ básníkova doteku se smrtí je určena tím, že si nepokrytě připouští i tu nejhorší, nejpravděpodobnější eventualitu: „Hnus vesmíru je,/ že všechny radosti,/ smutky,/ všechna blaha/ i veškeré trýzně,/ všechen smích dětí/ i veškeré kvílení mučených// zmizí,/ jako by to tu nikdy nebylo.“ I taková úplnost má ovšem své meze – Slíva bez ustání trne v trýznivém očekávání, ale nicotu, které se upřímně děsí, zažít nemůže.
Obrazy lidské bezmoci
Sbírka sestává ze dvou oddílů a druhý (Ultima Thúlé) prodlužuje dosah prvního (Thúlé) až na okraj života. Po neznámé dívce „i.“, která překvapila básníka „na konci života“ láskou a stala se jeho „poslední Thúlé“, následuje a verše obtěžkává vědomím absolutního konce meta nejzazší. Tahle fatální, nepřehlédnutelná, (typo)graficky umocněná osnova sbírky je pro mě tím nejcennějším. Jak drásavě dokáže vyvolat existenciální aporii člověka: vím, že musím zemřít a nebude nic, a vím to teď a teď a teď…, zatímco můj čas nezvratně plyne kupředu.
Jenomže neodvolatelný tlak smrti je tu vyjádřen mnohem více kompozicí, která jej pouze evokuje, než jednotlivými čísly, v nichž básník předkládá sebezáchovná zaříkadla a nahrubo tesané obrazy lidské bezmoci. Čím sošnější, tím neživější. Černá slova na bílých stránkách řídnou, jako řídnou možnosti vyslovit se o smrti vůbec, takže listy sbírky se podobají spoře vyvedené mapě kterési Thúlé. Nejkratší báseň nese název Polibek a zní: „Jazyky se marně ptaly…“. Pokud ji čteme jako součást oddílu, případně celé sbírky, svůj smysl dostane; samostatně probouzí rozpaky, jak s takovou slívovsky gnómickou hříčkou naložit. Oceňuji promyšlenou kompozici knihy, svého druhu lodní deník na cestě ke smrti, ale námět a působnost básní za tušenou závažností prožitků zaostává. Je dobře znát, že smrt s básníkem škaredě smýkala, ze zápisků o tomto zápase však vystupuje především snažná konstrukce a pochopitelná neschopnost vyjádřit se o niterných útrapách. Příslib zásadního básnického projevu na nepřekonatelné téma se bohužel nenaplnil.
Nevyhnutelná porážka
Psát o smrti může být snadné, ostatně už mluvení o ní přináší úlevu, ale psát o ní tak, abychom se dobírali poznání, učili se umírat, je prakticky nemožné. Smrt nám uniká a její vědomí, které je dohadováním se o tom, co nás přijde vystřídat, proměňuje se v čase spolu s námi a nikdy se nestane skutečným poznáním. Slíva si už tak obtížný přístup ke smrti nadto ztěžuje svými rýmy a motivy, které staví podle lidové obraznosti. Tradice vypovídání o smrti s pomocí ohmataných příměrů a konejšivých rčení otupuje zásadně ostří jeho pohledu, jakkoli v tom vězí jistá podmanivost, ovšem podmanivost čistě literární. Pravidelný rým je tu něčím krajně příznakovým, strhává na sebe pozornost do té míry, že souzvuk, respektive mechanická snaha o něj překrývá tíhu sdělení a někdy vede až k bezděčně říkankové dikci („Vleču v sobě obrazárnu/ stále těžší, jak tak stárnu“; „Lesná jak dívka ze sna…“). Nemyslím, že takové „odlehčení“ bylo básníkovým záměrem. Literární konvence, nástroje lyrické exprese, ho přemohly a jeho úctyhodné úsilí dostat se smrti na kobylku přišlo vniveč.
S nadsázkou je možné sbírku Ultima Thúlé prohlásit za další z nesčetných triumfů smrti. Právě pro tuto nevyhnutelnou porážku je však pozoruhodným záznamem o jistém druhu očekávání, v němž jsme si všichni rovni. Ukazuje, jak s básníkem vědomí blížícího se konce pracuje, jak proměňuje jeho obzory a co drahé tváří v tvář nicotě může na moment vystoupit ze zapomnění.
Autor je literární kritik.
Vít Slíva: Ultima Thúlé, nejzazší zem. Host, Brno 2018, 88 stran.