Občanské fórum jakožto vůdčí aktér demokratické revoluce 1989 postavilo proti diktatuře KSČ jazyk liberálního populismu. Vznik a vítězství ODS v čele s Václavem Klausem pak představovalo obrat směrem k neoliberální doktríně.
Historik Michal Pullmann v knize Konec experimentu (2011) na základě rozboru jazyka normalizace a přestavby ukazuje, jak dosavadní dominantní ideologie a její jazyk ztrácely v průběhu přestavby legitimitu, až došlo během demokratické revoluce 1989 k rozpadu společenského konsensu. Tento rozpad bychom mohli gramsciánsky nazvat organickou krizí. Organická krize představuje jakési interregnum, kdy staré umírá, ale nové se ještě nezrodilo. V Pullmannově interpretaci byla oficiální ideologie předlistopadového režimu autoritativním diskursem, což je termín inspirovaný německým historikem Martinem Sabrowem (Geschichte als Herrschaftsdiskurs, 2000). Tento „diskurs panství“ stmeloval v éře normalizace společenskou shodu pomocí své schopnosti začlenit různé zájmy a postoje. Protože však přestavba zpochybnila autoritativní povahu tohoto diskursu, a současně nebyla s to prosadit vůdčí pozici vlastního jazyka, celý dosavadní konsensus korodoval a demokratická revoluce otevřela cestu novému uspořádání.
Zvednout moc z chodníku
Jestliže moc ležela v listopadových dnech 1989 v podstatě na chodníku Národní třídy, Občanské fórum (OF) bylo jejím nejšťastnějším nápadníkem. Na rozdíl od osmašedesátnické Obrody nebo perestrojkového Demokratického fóra komunistů dokázalo OF získat hegemonii mezi kulturní obcí a vůdčími kádry SSM z řad vysokoškolských studentů. Jak tvrdí historik Stanislav Holubec v práci Výměna elit (2002), revoluční vysokoškoláci představovali elitní vrstvu mladých městských profesionálů (yuppies), které dosavadní režim omezoval v kariéře. Demokratický socialismus pro ně neznamenal alternativu, neboť asocioval naděje rodičovské generace. Liberální vedení pražské OF se stalo jasnou volbou a „restaurace kapitalismu“ příslibem nových možností.
Americký historik James Krapfl ovšem ve studii Revoluce s lidskou tváří (2013, česky 2016) přinesl pohled zdola. Na základě studia okresních a místních archivů, tiskovin, letáků, plakátů, prohlášení pracovních kolektivů a zápisů místních skupin OF a VPN rekonstruuje naprosto odlišný diskurs. Obrat směrem k demokracii představoval všeobecnou shodu, podíl lidí na rozhodování však neměl být okleštěn formálním parlamentarismem. Socialismus pak v očích lidových mas nebyl natolik zdiskreditovaným pojmem jako mezi pražskou vyšší střední třídou, a dokonce nebyl ani v rozporu s požadovanou demokracií. Kapitalismus ani „tržní hospodářství“ nepředstavovaly kýžený cíl. Rozkol radikálně demokratických požadavků lidu a třídních zájmů pražských liberálních elit nakonec vyústil v ukončení revolučního procesu pomocí zákulisních pletich a jednání za zavřenými dveřmi, takže oligopol několika stran – namísto monopolu jedné – se stal vrcholem politické emancipace.
Jde-li o úlohu osobnosti v dějinách, vůdčí ideologická pozice Václava Havla v sociálním poli OF byla nepochybně určena již jeho dosavadní rolí ve strukturách Charty 77. Havlova symbolická moc – ať už v rámci disentu, exilu nebo předtím v oficiální kultuře – byla dědictvím podnikatelského rodu Havlů z dob první republiky. Po ztrátě ekonomického kapitálu v důsledku vyvlastnění si totiž staré měšťanské rodiny zachovaly kapitál kulturní a sociální, svůj třídní habitus a prestiž v určitých elitních kruzích. Havel tak dokázal tuto svou třídní výhodu v rámci své životní trajektorie reprodukovat a nakonec akumulovat v demokratické revoluci, která ho vynesla až do úřadu hlavy státu.
Dobrý lid a zlý režim
Jako mluvčí a mediální tvář OF pak Havel ve svých projevech k demonstrantům na Václavském náměstí (22., 24. listopadu a 10. prosince) a v televizním vystoupení (16. prosince) artikuloval identitu hnutí z pozice kriticky myslící veřejnosti, později již většiny lidu, a vymezil ji negativně vůči diktatuře KSČ. Havel dokázal hrát tuto veřejnou hru pomocí jazykových operací založených na mobilizaci emociálních protikladů, z nichž nejproslulejším se stal okřídlený slogan o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Tímto způsobem vyjadřoval také kulturní převahu OF, neboť se jménem kulturní obce odvolával na tradice míru, symbolizované Jiříkem z Poděbrad, Janem Amosem Komenským, Karlem Havlíčkem Borovským, Ľudovítem Štúrem, Tomášem Garriguem Masarykem, Milanem Rastislavem Štefánikem a Janem Patočkou. Jestliže tedy formuloval revoluční jazyk OF v protikladu „dobrý lid versus zlý režim“, lze toto hnutí definovat jako liberálně populistické. Německý filosof Peter Sloterdijk v knize Zorn und Zeit (Hněv a dějiny, 2006) nazývá historická sociální hnutí takzvanými bankami akumulovaného hněvu – a za takovou národní banku lze označit i OF, třebaže se zaštiťovalo pravdou a láskou.
Samotná programatika OF, formulovaná dokumentem Co chceme z 26. listopadu 1989 a volebním programem z března 1990, se nesla v duchu požadavků klasického liberalismu v otázce politické demokracie a sociálního liberalismu, pokud jde o hospodářskou reformu. Leitmotivem byl „návrat do Evropy“. Zatímco listopadové prohlášení se ještě odvolává na perestrojku a požaduje obnovení demokratického právního státu v duchu československé státnosti, demokratických institucí, zrušení vedoucí úlohy KSČ a zapojení do evropské integrace, březnový program již srovnává komunismus s nacismem. Kontinuita obou dokumentů je nicméně patrná v kritice centrálně direktivního řízení ekonomiky, které má být nahrazeno makroekonomickou regulační rolí státu při pluralitě vlastnických forem. Státní vlastnictví přitom mělo být převedeno ze státu do rukou měst, družstev nebo akciových společností – například prostřednictvím prodeje akcií zaměstnancům.
Klausovo panství
Rok 1990, kdy se OF stalo vítězem svobodných voleb, se však nesl ve znamení kvalitativního posunu směrem od sociálního liberalismu k neoliberalismu. Pokud jde o vnitřní československé poměry, stěžejním aktérem tohoto obratu byl tehdejší federální ministr financí Václav Klaus, jenž při příležitosti svého zvolení předsedou OF (13. října 1990) v časopise Respekt hovořil o nutnosti vyjasnění programu a současně o jeho neslučitelnosti s postoji Obrody a Levé alternativy, které dosud tvořily součást hnutí. Respekt, zrozený z Informačního servisu, se stal ideologickým aparátem revolučního hnutí a později nově ustavené politické moci. Pero redaktora Jana Macháčka tehdy v hayekovském duchu delegitimizovalo sociálně tržní nebo družstevní alternativy jejich socialistickým a totalitárním rámováním. Převaha neoliberalismu však byla důsledkem celkové krize organizované modernity v její státně socialistické i keynesiánské formě. Po přijetí takzvaného washingtonského konsensu Mezinárodním měnovým fondem v roce 1989 neměly zadlužené transformující se země mnoho jiných možností.
Zatímco OF a později ODS rámovaly svou hospodářskou politiku jako přechod k tržní ekonomice, intelektuálové Gáspár Miklós Tamás nebo Václav Bělohradský otevřeně hovořili o kapitalismu. Druhý jmenovaný v článku Mýtus sociálního státu (MF Dnes, 1990) konstruoval tönniesovský protiklad předmoderního společenství (Gemeinschaft) a moderní kapitalistické společnosti (Gesellschaft), jehož pomocí interpretoval přechod ke kapitalismu jako modernizační překonání antimoderního státního socialismu.
Vznik konzervativně pravicové ODS představuje poslední posun v utváření nového diskursu panství. Zatímco liberální program OF akcentoval vlastnickou pluralitu, soukromé vlastnictví je v očích ODS již to jediné oprávněné, přičemž cestu k jeho prosazení spatřuje v kupónové privatizaci. Dotvoření této hegemonie je završeno rozhovorem novinářů Jana Macháčka, Ivana Lampera a Vladimíra Mlynáře s nově inaugurovaným českým premiérem Václavem Klausem, jemuž v úvodu pokládají otázku, zda se cítí být vůdcem českého národa.
Autor studuje sociální dějiny na FF UK.