Cesta k umělecké postautonomii

V kontextu turbulentních změn v dějinách výtvarného umění začala být koncem 19. století pražská Akademie umění považována za příliš konzervativní instituci, neposkytující moderní výuku, a řada tehdejších malířů tak raději odešla studovat a tvořit do zahraničí. Následkem toho založili progresivní studenti umění z českých zemí Mnichovský spolek. Když po čase došlo na Akademii k určité změně poměrů, řada z nich dospěla k rozhodnutí, že se vrátí zpět, a ustavili Spolek výtvarných umělců Mánes. Důvod tohoto historického okénka je až příliš zřejmý: o více než sto let později jako by se historie opakovala. Akademie se nachází v podobné tranzici, a to mimo jiné následkem více než dvaceti let bez skutečně transparentních a pluralitních výběrových řízení, kvůli čemuž vězí v prodlouženém „babím létě“ revolucionářů z osmadevadesátého roku.

Právě oni (v čele s Milanem Knížákem) se následkem sametové revoluce stali v devadesátých letech středobody zájmu a uznání, ale také investic ze strany obrozených národních institucí, filantropů a milovníků umění ze Západu nebo těch, kteří nově nabyli pohádkového bohatství. Všechno vypadalo tak svěže, radostně, až orgasticky a zapadalo do sebe jako dobře sestavená skládanka dějin. S přibývajícími roky – a obzvláště s nástupem nového milénia – ale začalo docházet k tomu, že tato generace přestala být schopna adekvátně reagovat na nové otázky, které s sebou 21. století přineslo.

Studenti už pomalu disponovali jinou profesní, politickou, existenciální nebo prostě životní zkušeností, a nebylo tedy v roce 2009 velkým překvapením, když vznikla studentská iniciativa Pro­-AVU, jejímž deklarovaným cílem byla demokratizace instituce a s ní související generační výměna zakonzervované nomenklatury. Mnoho lidí by takovou aktivitu rádo vnímalo jako nehoráznou drzost: snad nemá být v kompetencích studentů vybírat si mistry, kteří je budou formovat po umělecké i lidské stránce? Ocitli jsme se snad na pařížských barikádách osmašedesátého roku? Kéž by. Skutečnost ale byla poněkud prozaičtější – nejednalo se totiž o nic jiného než o faktické převzetí iniciativy v rámci fakultní demokratické samosprávy, jejíž jsou studenti součástí. Větší míra studentské samosprávy a zapojení do rozhodovacích a hodnoticích procesů byl koneckonců požadavek studentů uměleckých škol právě v dobách sametové revoluce. Paradoxně se tyto požadavky podařilo zrealizovat až v momentu, kdy je sám výkvět revolučního kvasu sedimentoval.

Nulová mzda, Mánes a Skutek

Tím ale požadavky umělců nekončí. V ro­­ce 2011 byl publikován text Nulová mzda (viz A2 č. 23/2011) a v roce 2013 se i výtvarní umělci účastní protestů v rámci platformy Zachraňte kulturu, namířené proti škrtům ve financování živé kultury. Ani pro hyperindividualizované umělce nebylo v takovém okamžiku příliš těžké uvědomit si, že jejich kolektivní zájmy prakticky nikdo nehájí, a nezbývá tedy než vzít svůj osud do vlastních rukou. Vznikla tak iniciativa Mánes umělcům, s cílem zachovat alespoň poslední zbytky systematicky rozkrádaného spolku Mánes. Původně radikální étos ale uvadá společně s odmítnutím fyzické okupace výstavní síně a její kinetická energie se postupně mění v energii potenciál­ní, jež povede v roce 2014 k založení Spolku Skutek. Ten vychází především z uvědomění si důležitosti kolektivního vyjednávání o pracovních podmínkách a potřeby vzájemné podpory a solidarity.

Historii a peripetiím tohoto spolku se věnuje Anežka Bartlová [viz strana 12 tohoto čísla], zde chceme předložit spíše kritickou interpretaci jeho reálné praxe: ta se na jednu stranu opírá o vědomí, že je nutné kolektivně bojovat proti špatným a nedůstojným pracovním a sociálním podmínkám lidí pohybujících se ve sféře umění, na stranu druhou se tak snaží činit „depolitizovaně“. Máme tím na mysli především takové pojetí spolkové aktivity, které odmítá vidět širší politický a společenský kontext vlastního úsilí a následkem toho propadá přesvědčení, že si spolek může vystačit sám, s poměrně úzce vymezenou agendou a bez koordinované spolupráce se strategickými spojenci. Máme­-li být konkrétní, můžeme například uvést naprosté odmítnutí jakékoli podoby přidružení k odborům. Ty pro jednu část umělců snad nejsou dost cool, pro druhou zase představují přežitek minulého režimu. Jedním z důsledků je to, že Spolek Skutek nedisponuje téměř žádným majetkem, který by mu umožňoval financovat kontinuální správu společných agend (například majetku Nadace českého výtvarného umění). Striktní odmítnutí nástrojů a prostředků odborových svazů tak vedlo až ke ztrátě akceschopnosti.

Další z konsekvencí hýčkané apolitičnosti a odporu ke strategiím dělnického hnutí je to, že se ze Skutku postupem času sice stala jakási „tvář“ umělců a pracovníků v kultuře, ale politická moc ho v první řadě využívá k levnému outsourcingu, jímž nahrazuje práci úředníků, a k realizaci dnes tolik módní spolupráce s neziskovým sektorem. Označit jej za užitečného idiota by snad bylo trochu nevděčné, nicméně nezdá se, že by si byl vědom rizik vyplývajících z jeho až příliš vstřícného přístupu vůči šíbrům věčně podfinancované kulturní politiky, kteří jej nakonec rádi přizvou k jednacímu stolu jako poradní hlas, jenž leda dodává legitimitu úřednickým rozhodnutím. Takový hlas je zkrátka příliš slabý a nedokáže skutečně rezonovat širší uměleckou scénou, čímž jeho členská základna povážlivě stagnuje. A to do té míry, že dlouhodobě není schopen financovat svou základní činnost, natož aby mohl pomýšlet na další rozvíjení aktivit a rozšiřování pole působnosti. Především pak ale neumí naplňovat svůj raison d’être, kterým je zformování politické zbraně, s jejíž pomocí je možné vést radikální, suverénní a především úspěšný boj proti destruktivním opatřením a škrtům v kultuře. V tuto chvíli tedy členové Skutku provádějí nevinnou a bezzubou expertizu, jež poskytuje informace těm, kteří by tyto informace měli získávat z vlastních zdrojů. Nepolitická politika, která se hrozí vynášení jakýchkoli požadavků nebo nedej bože ultimát, jednoduše nechápe, že proti ní stojí byrokratický aparát, který rozumí především síle, i kdyby to měla být „jenom“ síla kolektivního, organizovaného hlasu. Spolku Skutek se nepodařilo odpovědět na otázku, jak takový asymetrický zápas vést.

Kulturou proti neofeudalizaci

Jaký je ale onen širší politický kontext, ve kterém se dnes nutně nachází jakákoli síla, která by aspirovala na alespoň částečnou emancipaci umělců, umělkyň a dalších pracujících z prekérních pracovních podmínek? Ocitáme se tváří v tvář postupující refeudalizaci společnosti, z níž si čím dál větší kusy odtrhávají oligarchové, a podmínky významné části pracujících (včetně umělců) se v mnohém začínají podobat těm, kterým čelili v 19. století. Možná právě tam můžeme hledat zdroje inspirace: v ustavování široce pojatého a propojeného spolkového života, formaci radikálních odborů, rozvoje družstevnictví a ve vznášení nesmlouvavých požadavků a ultimát směrem k etablované moci.

Jednotná povaha bezbřehého vykořisťování, kterému čelí celé segmenty společnosti, přímo volá po koordinovaném přístupu a široce pojatých, velkorysých aliancích, které budou efektivně násobit hlas jinak atomizovaných jednotlivců. Bez toho ostatně ani nelze získat tolik potřebné sebevědomí a důvěru v možnost změny poměrů – cesta z letargické beznaděje vede přes multiplikaci vlastní síly a skrze vůli ke kolektivní organizovanosti.

Nemůžeme si ale také namlouvat, že by naše současnost nebyla zároveň významně odlišná od předchozích společností. Nevoláme pateticky a naivně po návratu do zlatých dob dělnických hnutí nebo prvorepublikového bujení družstevnictví. Jsme si naopak dobře vědomi proměn životní formy, která dnes ostře rámuje možnosti politična – ať už se jedná o proměnu vnímání času, neuvěřitelnou rychlost zastarávání nových projektů nebo pokračující fragmentarizaci společnosti na sociální bubliny. Stejně tak je při pohledu na současnou sféru politiky (v širokém slova smyslu) zřejmé, že se nacházíme v postpolitické éře, která si přeje spíše efektivní a hladkou správu věcí shora, než že by projevovala výraznější zájem o angažovanou participaci. Tedy snad jen s výjimkou těch autoritářských tendencí, které by v reakci na migrační krizi chtěly vzít věci do svých mozolnatých rukou. Naše současnost je nadto zesílená postkomunistickou situací, která nepřeje žádné podobě vždy už příliš vyhrocené politické aktivity.

Nic z toho ale není nové. Naší aspirací přesto není nic menšího než reflexe strategie bezprostředně vycházející z aktuálních možností uměleckého světa s jeho donekonečna skloňovaným individualismem a distinktivním pocitem výjimečnosti, díky čemuž je vykořisťování umělecké profese daleko snazší. Chceme se vyvarovat naivního stavění vzdušných zámků, ale i „realistického“ cynismu, jenž snadno ústí v apatii a konformismus. Předkládáme tedy skicu možného emancipačního projektu, jehož smyslem a cílem má být taková proměna kulturní infrastruktury, jež by uměleckou profesi mohla alespoň částečně zbavit těch nejtěžších břemen prekarizace a chudoby.

Praxe postautonomního umění

Naším výchozím bodem je představa utvoření postautonomní situace umění. Nemáme tím na mysli jeho estetickou, ale institucionální (post)autonomii, jakkoli zároveň nepopíráme jejich vzájemnou souvislost a propojenost. Postautonomií zde míníme především strategický oportunismus ve vztahu ke státnímu grantovému systému, veřejnému i soukromému financování umění nebo způsobu fungování vzdělávacího a galerijního provozu. Za klíčový problém, bez jehož rozřešení se nelze pohnout dál, považujeme otázku financování kulturní infrastruktury. Apely proti práci za nulovou mzdu nebo obecně prekérním pracovním podmínkám účastníků kulturního provozu nestačí směřovat jen na konkrétní kulturní instituce, ale především na celý podvyživený systém, který je v současné stagnaci udržován přidušenými rozpočtovými kapitolami Ministerstva kultury.

Požadavek typu „procento na živé umění“ považujeme alespoň v kontextu ekonomické konjunktury za zcela legitimní a v principu realizovatelný. Je absurdní tvrdit, že si rostoucí ekonomika nemůže dovolit vynakládat setinu státního rozpočtu na rozvoj živé kultury, která má v posledku sloužit všem a představuje dědictví pro budoucí generace. Alespoň ve střednědobém ohledu je adekvátní požadovat, aby výše veřejného financování kultury byla provázána s dynamikou ekonomiky.

Hlavní, byť nikoli výlučnou „matérií“ institucionální a intelektuální infrastruktury umění nechť jsou státní peníze, o jejichž výši můžeme kolektivně vyjednávat. Už máme ostatně dost až příliš samolibého a nefunkčního pohrdání „vysokou“ – stranickou a funkcionářskou – politikou. Chceme si naopak pečlivě volit své nepřátele a civilizovaně s nimi jednat o podmínkách jejich kapitulace. Nepožadujeme ekonomicky autonomní umění, které si „na sebe vydělá“, respektujeme naopak nutnost nevýdělečného experimentu, který celou kulturní scénu posouvá dál, a tvoří tak výsostnou oblast státního zájmu.

Postautonomie ale zároveň žádá, aby stát ve jménu svobody dával od svých přerozdělených peněz ruce pryč. V současnosti se věci mají spíše tak, že si kulturní politika bere to nejhorší z oficiálních ideologií: ze státního socialismu autoritativní kontrolu nad rozdělenými prostředky, z neoliberalis­mu pak přidušené rozpočty minimálního státu. Chceme ale deklarovat opak: robustní přerozdělování od každého podle jeho možností a každému podle jeho potřeb na straně jedné a kulturní politiku laissez­-faire, ponechávající umění jeho vnitřní logice, na straně druhé. Tím deklarujeme nejen vůli po nárůstu objemu financí, ale i svéprávnost ve věci rozhodování o podobách a směrech jejich toků. Post­autonomie umění v našem pojetí by zároveň neměla znamenat boj „vysokého“ umění s popkulturou o omezené státní nebo tržní zdroje, ale úplnou rekonfiguraci takto stereotypně vnímaného kulturního pole. Je třeba zbavit se dichotomie romantického lartpourlartismu na straně jedné a rétoriky kreativních průmyslů na straně druhé. Opíráme se zde o přesvědčení, že diváci jsou dnes nahrazováni uživateli a umělci iniciátory.

Má­-li kultura úspěšně plnit svou funkci, musí být nejen konzervativní (a konzervující) vůči svému historickému dědictví, ale také vzpurná a subverzivní, aby zamezila vlastní stagnaci. Památky nemají chátrat o nic méně než ateliéry mladých absolventů. Spoustu památek lze ostatně nejlépe uctít tím, že z nich vybudujeme prostory pro současnou tvorbu. Nespočet opuštěných a nevyužitých budov volá po vytváření komunitních center, multifunkčních zařízení, galerijních institucí nebo divadel. Distribuce takových prostor musí ale probíhat podle jasného a transparentního klíče, a nikoli podle nahodilých faktorů, jak dnes můžeme vidět například ve způsobu jednání pražského magistrátu. Společnost bez živé kultury každopádně trpkne a hořkne. Nebojme se tedy prohlásit, že umění dodává naši zemi chuť, bez níž by byla nestravitelná.

Vektory strategie

Postautonomií ale nemíníme jen žádoucí situaci umění, nýbrž také strategii k jejímu dosažení. Ve skutečnosti mezi strategií a výslednou situací neleží žádný příkop a cesta je přinejmenším součástí cíle. Nemůžeme být totiž slepí vůči riziku do sebe uzavřeného elitářství, jež může provázet úspěšné dosažení privilegií, o kterých mluvíme. Vytvoření kulturních a subkulturních aristokracií může být cílem emancipační politiky jen stěží. Naopak: nebudeme­-li vnímat zájmy všech pracujících jako společné, prohrajeme. Ostatně pokud bychom následkem našeho snad příliš vytříbeného vkusu a vysokých nároků ignorovali potřeby a zájmy ostatních, nezasloužíme si nic. Nesmíme být zaslepeně zaměstnáni jen sami sebou, naopak je třeba myslet na všechny zapomenuté a vstupovat do aliancí se všemi, kdo sdílí společný zájem. Ba co víc – můžeme jako umělci a umělkyně promýšlet otázku, jakou roli má umění v procesu emancipace? Myšlením zde ale míníme každodenní materiální praxi v kontaktu s odborovými svazy, jejich magazíny, jimiž šíří svoji věc, nebo třeba kampaní typu Konec levné práce, vytvářející politický a mediální tlak, který tolik potřebujeme. Zároveň odborové svazy mnohdy disponují tím, co sami tolik postrádáme – ať už se jedná o finanční prostředky, materiální infrastrukturu, právní zázemí nebo cenné a přenositelné zkušenosti.

V neposlední řadě chceme označit vědu a vědecký výzkum za naše spojence. Nehlásáme redukci umění na vědu nebo vědy na umění ani nutně netvrdíme, že z jejich kontaktu mají vzejít nové, doposud nepojmenované formy lidské aktivity. Spíše nám jde o jejich vzájemnost a podobu tvorby, která to reflektuje. Výtvarné umění – ať už využívá premis akceleracionismu nebo hledá třeba nové podoby materiality – nachází ve vědě jen druhý pól stejného procesu kultury, která má činit lidský život lepším, a spojuje je tak i stejný zájem a cíl. Spojenectví s vědou může být konceptuální, estetické i politické. Chce­-li někdo pokračovat ve starých modelech umění, těžko mu v tom můžeme bránit a není k tomu ani důvod. Jen nás tento směr v umění nechává lhostejnými. V interdisciplinární spolupráci s vědeckým výzkumem tak vidíme nejen budoucnost umění, ale i nezbytnou součást taktiky jeho rozvoje.

Není potřeba na stránkách žádného periodika podrobněji rozebírat, že na úrovni uměleckého školství mohou naše ambice výhledově sahat daleko za generační obměnu ateliérového vedení, ale mohou a mají se týkat i samotné redefinice fungování ateliérů směrem k jejich demokratizaci. Je bezesporu možné považovat kulturní družstva za alternativu privátních galerií, jež je hodna podpory. Stejně tak můžeme vnímat hyperprostor jako místo netušených možností pro organizaci nového typu. Jsme si totiž jisti tím, že správně uchopená politika představuje specifickou intenzitu právě tak jako umění, a politické myšlení se tedy odehrává v samotném procesu politiky, nikoli předchůdně v reflexích několika lidí. Můžeme tedy na závěr už jenom zvolat: Všechnu moc umění politiky a politice umění!

Autoři se pohybují v oblasti umění.