Depeche Mode

Sál je narvaný, přišlo víc než dva tisíce lidí, opozdilci stojí na chodbě, lidé do sebe strkají i přímo pod pódiem, je to dost děsivé publikum: studenti, důchodci, vojáci a invalidi, zvlášť invalidů je tu hodně, to je jasné, jsou tu dokonce i podnikatelé v jedovatě barevných oblecích, no a tak dál. Když vycházejí na pódium, sál vybuchne radostí, invalidi začnou křičet své mantry, oni jim mávají, usmívají se, přiletělo jim dokonce pár kytic. Vyjdou a beze spěchu berou do rukou nástroje, zapojují je, někdo něco ukazuje zvukařům, jako že tady přidat, druhý zatím otevírá láhev s minerálkou. Lidé dál skandují, mají z toho takové malé Vánoce, to si ale k srdci moc neberou, všichni chápou, o co tady jde, na kom tady doopravdy záleží a čím to všechno skončí. A když rozehřátí invalidi začnou sborem zpívat a muzikantů si už nikdo nevšímá, objeví se on –

10:00

ctihodný Johnson’n’Johnson, slunce na za­­chmuřené nebeské báni nového amerického kazatelství, hvězda nejmasovějších shromáždění na celém západním pobřeží, vůdce Ježíšovy Církve (sjednocené), popstar, která nešetří rozumy pro ty, kdož po nich touží a kdož k němu vážili cestu onoho deštivého letního rána přímo uprostřed týdne. Ctihodný Johnson’n’Johnson se vám na všechny tyhle formality vykašle, není to nějaký starověrec, aby sloužil mše jen o víkendech, co to je za sračky, říká, co to je za rozkolnický sračky, a všichni s ním souhlasí. Přijel do města před několika týdny, tak to aspoň stojí v tiskové zprávě, kterou každému dávají u vchodu, najal si koncertní sál na měsíc dopředu, najal muzikanty a už se tu čtyři dny mrcasí a káže domorodcům slovo Páně. Domorodců chodí čím dál tím víc. Ctihodný má fantastické agenty, všechny městské noviny začaly psát o jeho příjezdu už měsíc předem a letáčky s jeho rozesmátou americkou držkou se rozdávaly ve fabrikách, tržnicích i bankách. Hned první den po příjezdu poskytl rozhovor nejpopulárnější televizi ve městě a k obrovskému údivu divácké obce dokonce mluvil celkem obstojnou ukrajinštinou, získával body úplně zadarmo, říkal, že tady má kořeny, ale obecně vzato je WASP, tedy stoprocentní běloch z Texasu. Není divu, že o ctihodném mluvilo celé město. Na prvním kázání v sále bylo několik televizních kamer. Všechny aspoň trochu operativní kanály považovaly za vhodné sdělit, že první kázání ctihodného Johnson’n’Johnsona, o němž tak dlouho mluvili bolševici, proběhlo, všechno bylo, drazí Charkované, super, to prostě musíte vidět, tím spíš, že vstup je gratis a všem navíc zdarma rozdávají kalendáříky s tváří ctihodného, bohoslužby se budou konat denně do konce června, začíná se v deset, třináct a sedmnáct nula nula, každý den v týdnu.

A tak už čtvrtý den v kuse požíná plody, káže třikrát denně. Už tu má své fanoušky. Oddaně reagují na každé jeho uslzené vzlyknutí, které jim překládá ženština v šedém formálním kostýmku, co pro ctihodného pracuje jako tlumočnice, ač mu, zdá se, nerozumí, v každém případě překládá, co ji napadne, ctihodného ani nehne, aby ji korigoval. Je vidět, že ctihodný si na zjevení Páně ujíždí, při kázání je úplně bez sebe, začali na něj chodit dokonce i zhulenci. Ti starému rozumějí po svém, je to taková celosvětová solidarita všech zmaštěných hlav, kterým se tak či onak, každému samozřejmě po svém, odhalují Boží tajemství, ujíždějí si na tom společně, a navíc k tomu hraje muzika.

Muziku hrají právě oni – ctihodný mezi nimi provedl pečlivý casting: vybral převážně studenty konzervatoře, jenom Malý Chuck Berry je původem pankáč, ctihodný po něm sáhl kvůli jeho citu pro rytmus. Obecně pro něj vzdělání nebylo rozhodující, hlavně aby dobře vypadali na pódiu, takže žádní Židi, žádní Mongolové, v žádném případě ne černoši, je to prostě fašistickej kretén, ale lidem se to líbí.

Ctihodný se rozehřívá v maskérně, polyká nějaké prášky, pije kvanta kávy bez kofeinu, nahlas recituje cosi z Holy Bible a nutí tlumočnici, aby to opakovala. Tlumočnice ponuře mlčí. To ctihodného vzrušuje ještě víc, už pociťuje první záchvěvy zjevení Páně, má to jako s průjmem, prostě se protrhne a je to. Přichází někdo z administrace: „Je čas,“ říká „jít, lidi už čekaj.“ Ctihodný srká z velkého umělohmotného hrníčku svoji trapnou kávu a polije si svoji sněhobílou košili. „Shit,“ říká, „fucking shit,“ tlumočnice se to klukovi z administrace pokouší přeložit, toho to ale očividně nezajímá. „Dobrá,“ říká ctihodný, „budeme se muset zapnout na všechny knoflíky, budeme jako ústřice nebo jako měkkýši, jako chobotnice, všechno je prostě v rukou Božích,“ dodává a vyjde na chodbu. V zákulisí, přímo za scénou, se ctihodný na okamžik zastaví. Povšimne si silnějšího mladíka v pískovém obleku. „To je mi pěkný mladík,“ pomys­­lí si ctihodný a na okamžik přibrzdí. „Co jsi zač?“ zeptá se a v zákulisním pološeru se na okamžik zaleskne tělo jeho náramkových hodinek. Kakao strne a na okamžik ztratí dar řeči. „Proč nemluvíš?“ netrpělivě se ptá ctihodný. „Jmenuješ se nějak?“ Kakao pokyvuje svou velkou hlavou, ale jméno neřekne. „Inu dobrá,“ ztratí ctihodný poslední zbytky trpělivosti, „milost Páně je veliká, nechť sestoupí i na takové dementy, jako jsi ty.“ Tlumočnice to chce přeložit, ale ctihodný jí skočí do řeči. „Potom, potom,“ říká a jde na pódium, přičemž nad sebou ztěžka vleče žlutou nebeskou svatozář.

Kakao vytřeštěně hledí na místo, kde ctihodný stál, dlouho se vzpamatovává a na podlamujících se nohách jde hledat záchod. Nakonec ho najde, z posledních sil otevře dveře, vplazí se dovnitř a začne zvracet. Už dávno jsem si všiml, že když je nervózní, ve stresu nebo něco, tak vždycky zvrací, prostě hotové neštěstí. Když začíná zkouškové, vypadá to s ním tak, že je lepší se k němu vůbec nepřibližovat. „Bože,“ myslí si Kakao, „ó Bože. Jsem to opravdu já, copak ten člověk opravdu přistoupil právě ke mně? To není možné, sice na tom nejsem tak špatně, mám fajn kamarády, moje máma pracuje v knihovně, dobře mě znají v Makijivce i v Milovém, ale tohle! Vůbec nevím, co si o tom myslet,“ říká si a zase začíná zvracet. „Co teď,“ říká si po tom, co se trochu vyzvracel, „tohle mi nikdo, komu to povím, neuvěří. Řeknou, že kecám. Ksakru, já tomu sám nevěřím – žil jsem, jak jsem žil, poctivě jsem si dělal svoje, nikomu jsem nepřekážel, nikoho nepodrážel, snad je to Boží vděk. Jak jinak, jak – prostě nechápu, jak se stalo, že ke mně, přímo ke mně, bezprostředně takhle zničehonic přišel člověk, CO MĚL NA RUCE POZLACENÉ ROLEXKY!!!“

Kakao se ještě jednou nakloní a na podlaze vedle umyvadla uvidí štos brožurek s kázáními ctihodného, nábožně si jednu vezme, prohlédne si trochu pomačkaný obličej Johnson’n’Johnsona, prohlédne si rolexky, co má na ruce, a s úsměvem si brožuru schová do kapsy svého pískového saka.

„Drazí bratři a sestry! („Drazí bratři a sestry!“ tlumočí ženština v kostýmku.) Hospodin nás manipulacemi svých božských rukou svedl dohromady! („Hospodin vykonal jisté manipulace,“ překládá ona. „Hromadu.“) Poděkujme mu tedy za to, že jsme se zde sešli – vy i já! („Tak vám děkuji, že jste se tu sešli, i já.“) Říkám vám, bratři a sestry, vstaňme, vstaňme a odříkejme modlitbu, ve jménu Páně, aleluja! („Aleluja,“ ženština mu tak úplně nerozumí.) Pane, pravím já! („On praví – Pane.“) Shlédni na tyto lidi, kteří se zde po ránu shromáždili! („Shromáždili se už ráno.“) Přivedla je sem tvá božská láska, není tomu tak? („Přivedla je sem ani ne tak láska.“) Ano, Pane! („Ano.“) Ano, aleluja! (Ženština mlčí.) Vy se však můžete zeptat, proč nám, ctihodný Johnson’n’­Johnsone, o tom vyprávíš, my to všechno víme – radši nám předveď zázrak! („My o vás všechno víme!“ říká ženština výhružně, „můžete se zeptat.“)

Chci vám vyprávět jeden příběh, chci vám to ukázat na konkrétním příkladu, abyste pochopili, co mám na mysli. („Chci vám například ukázat, chápete, co mám na mysli.“) Jedna dívka z jižního Connecticutu („Jedna dívka z jihu“) žila ve strašné bídě („žila si na jihu“), neměla rodiče, neměla přátele, neměla vlastního psychologa („věnovala se psychologii, byla sama sobě psychologem“), dočista ztratila víru ve zjevení Páně a její dny se táhly v nekonečné řadě („o všechno přišla a tahala se bez konce“). Aleluja! (Ženština mlčí.) Jednou se na její cestě vyskytl muž Páně, pastor („v jejím životě se objevil muž, chlap“), a řekl jí: Sestro! („byla to jeho sestra“), sestro! („ještě jedna“), zastav se, vždyť je to děsivé – ty sama zavíráš dveře, jimiž by k tobě mohl vejít Ježíš („zavírej dveře, řekl, může k tobě přijít děsivý Jesus“). Proč to děláš? („Co pro to děláš?“) A odešel od ní, měl už dost jejích pochyb. („Starej si s ní, jak se ukázalo, užil a řekl dost. A odešel.“) A ona zůstala sama a její dny se dále táhly v nekonečné řadě („a dál se tahala“), a pak jednou, když se vracela z nákupů („jednou si přece jen vyrazila na shopping“) a přecházela přes ulici, jeden opilý motorista nezvládl pořádně zabrzdit a srazil ji na zem („byla už pořádně opilá, ale nedokázala to zastavit a sekla sebou na zem jako motorista“), a když se probrala na jipce na operačním stole („probrala se na stole, úplně to vidim, opilá, špinavá, v roztrhanejch hadrech, poběhlice“), pod skalpelem chirurga („už na ní byl chirurg“), nemohla si vzpomenout, jak se jmenuje („nemohla si na něj ani vzpomenout. Zapomněla dočista všecko, byla opilá, alkoholička jedna, nebylo jí pomoci“), ztratila paměť! Vůbec nic si nepamatovala („propila všechno – byt, věci, vybrala si peníze z knížky a taky je propila, našla si šamstra a začali pálit samohonku“), nepamatovala si, odkud je („odkud se jen vzala, stěžovali si sousedé“), nepamatovala si na své rodiče, na tátu, na mámu („mať tvoju, říkali, co se to k nám nastěhovalo za kurvu, brzo nám kvůli tomu jejímu aparátu odpojí elektřinu“), zapomněla na celý svůj život („celej svůj život dřeme a ta flundra přišla k hotovýmu a eště si přivede šamstra“), a když už všichni, dokonce i lékaři, ztratili naději („my ti kurva ukážem vzornej dům a morální kodex budovatele komunismu. My ti dáme kouř, ty couro. A toho tvýho šamstra šoupnem do cvokárny, ať se léčí“), náhle spatřila Boží zjevení („už jí asi úplně jeblo, nádražní čubce, myslí si, s tim svym šamstrem, že jim budem platit elektriku, myslí si, že je tady ze všech nejchytřejší, kráva jedna mořská, a ten taky, ten její šamstr, šašek pošahaná: šoupnem ho do cvokárny a basta, co se s nima kurva budem srát. Zavoláme policajty, přeřežem jim dráty, toho jejího šamstra obřežem, to je taky cavyků s tim námořníkem obchodní flotily, tatrmanem jednim, přišli k hotovýmu, děvky pojebaný“), a Bůh jí řekl („do prdele, do holý prdele, holčičko, my tady dřem celej život, a ty si jako myslíš, že tu seš šéfová, myslíš si, že se schováš za toho svýho šamstra, za námořníčka? Cvokárně se už po něm stýská, to ti teda řeknem, jo, cvokárně“).“

„Jaká cvokárna?“ pomyslí si náhle Johnson’n’Johnson, „co to ta fucking čubka tlumočí?“ Udělá pauzu, při níž je slyšet pláč invalidů, a pokračuje.

„Drazí bratři a sestry! („Drazí bratři a sestry!“ tlumočnice se vrací blíž k tématu.) A vtom jí Pán pravil: Vzpomeň si na vše („Pán vám praví: Vzpomeňte si a dost!“), vstaň a choď! („a běžte si!“), a ona šla („a ona odešla“) a zeptala se lékařů („zeptejte se lékařů“): Kdo zaplatil za mé léčení? („Kdo to všechno zaplatí?“). A oni jí řekli: Je to zázrak, zázrak Páně, ale někdo ti zaplatil pojistku („Pojistěte si svůj zázrak“) a někdo ti poslal oblečení a věci, to je další zázrak („něco jiného je, že ti někdo poslal zázrak“) a někdo ti pronajal pokoj, máš teď střechu nad hlavou, to je třetí zázrak („a to je zázrak, který už potřetí máš nad hlavou“). A tehdy pochopila: Vždyť to je zjevení Páně, zjevení, které jí bylo odhaleno („A pak se odhalila“), a že jí sám Ježíš daroval osvícení, docela maličké, maličký proužek světla, jako v noci, když otevřete ledničku („a děsivý Jesus jí v noci chce darovat ledničku, docela maličký“). Nač vám to vyprávím, bratři a sestry? („Nač vám jsou bratři a sestry?“). Abyste pochopili, že zjevení Páně je něco jako plody moře (ženština ztrápeně umlká a o něčem přemýšlí) – nejdůležitější není ho ulovit, ale umět ho připravit. Zjevení Páně je jako mozek chobotnice – nevíš, kde ho má. Protože když přijdeš k chobotnici, koukáš na ni a přemýšlíš – aleluja! –, kde má ta fucking chobotnice mozek? Vždyť když je chobotnice, měl by být i mozek? Rozumem to ale pochopit nemůžeš, tvůj rozum je líný a plný pochyb, nemůžeš jen tak vzít chobotnici a vyřídit to, všechno musíš ověřovat vnitřním hlasem, který ti praví: Nech toho, nech, nic tu nenajdeš, to není úkol pro tebe. A v tu chvíli o sobě začínáš pochybovat. Aleluja! Myslíš si: Ano, nejsem toho hoden, jsem ­příliš slabý a nemohoucí, než abych prošel tu cestu do konce a všemu porozuměl, tahle práce není pro mě. Raději poodstoupím stranou. Neboť vidíš její tělo, které je stejné jako to tvé. Vidíš i její oči, jsou stejné jako ty tvé, a slyšíš, jak jí bije srdce – sláva Bohu –, bije dočista stejně jako to tvé! Kdo tedy vlastně jsi?“

„Chobotnice!“ vykřikne někdo v sálu.

„Jaká chobotnice?“ nechápe Johnson’n’Johnson. „Proč chobotnice?“ na okamžik zmateně umlkne, ale zůstane na své vlně a znovu se vrhne do barvitých purpurových kazatelských sraček: „Správně, jsi dítě Boží! My všichni jsme děti Boží! Zjevení Páně je v každém z nás („Každému z vás,“ chytá se ženština, „u vchodu dají brožurku a kalendářík s fotografií ctihodného“), mysleme tedy na pozornost Nejvyššího („děkujeme vám za pozornost, mějte se pěkně, znovu se uvidíme na dalších kázáních Ježíšovy Církve (sjednocené)“), setkání, s nímž nás očekává! („na dalších setkáních,“ opakuje se ženština. „Nezapomeňte si tu svý věci,“ dodává, „a odveďte si odsud ty pojebaný invalidy“).“

„Tyjo, slušně jsem jim to nandal,“ říká ctihodný Johnson’n’Johnson klukovi z administrace. Kluk na něj kouká zamilovanýma očima. „Jo,“ opakuje ctihodný, „nandal jsem jim to. Proč jsem se ale zase vykecával o chobotnicích, co to se mnou v poslední době je?“ ptá se kluka. „Jen co si vezmu vitamíny, hned začnu mluvit o chobotnicích. Nic se sebou nenadělám,“ omlouvá se, „ty kouzelný bytosti mě prostě dostávaj. Fakt mě dostávaj,“ řekne vesele a zmizí v maskérně.

11:00

Dokud ještě všichni ti pravověrní sedmého dne sedí na svých místech a ctihodný rozhazuje rukama a opouští scénu, dřepí Kakao na lavičce a snaží se pochopit, o čem že tam mluvili, obsah řeči ctihodného mu ale moc nedochází, bylo tam cosi o elektrice, o cvokárně a o chobotnicích, Kakao se nudí. „Radši jsem se měl doma dívat na televizi,“ říká si, ale v tu chvíli kromě zjevení ctihodného do hry vstupuje další složka dramaturgie agitační práce mezi Aboriginci, Božský orchestr ctihodného Johnsona’n’Johnsona, Kakaovi kamarádi, kanónenfutr rozhodující fáze nerovného boje dobra se zlem a ctihodného Johnsona’n’Johnsona s vlastní degenerací. Hrají blues, klasické kousky, které pro ně patron vybral osobně. Invalidé v sálu se dávají do tance, byznysmeni si rozepínají knoflíčky svých salátově zelených sak, obecenstvo ožívá. Ctihodný si v maskérně radostně utírá pot z čela a blýská rolexkami. Orchestr se rozjíždí, hrají starý motiv a postupně se od něj vzdalují, až se dočista rozpálí a spustí něco, co je na konzervatoři určitě neučili – Atomic Bomb Blues, které v dalekých poválečných letech napsal Homer Harris, toho tu nikdo nezná, nezná ho ani ctihodný Johnson’n’­Johnson, jeho božské zjevení tyto pohraniční oblasti nezahrnuje, jak by ten zkurvený hlavonožec mohl znát Homera Harrise. Tohle se Kakaovi zamlouvá mnohem víc než kázání ctihodného, tady všechno chápe, také se za scénou dává do tance a najednou slyší, že někdo z orchestru se osamostatnil a hustí to tam dočista bez ohledu na partituru, Kakao hned pozná kytaru Malého Chucka Berryho, kterému se očividně také dostalo zjevení a který jako by promlouval k zástupu invalidů:

„Bože, pokud mne přes výkřiky toho dobytka Johnsona’n’Johnsona slyšíš, pokud ještě nemáš tohohle všeho plné kecky, dej mi aspoň šanci, jen pár vět a šmytec, hned ti to vysvětlím, hlavně si mě všimni, přece jen hraju v božském orchestru, i když jsem třeba v tvých očích úplný hovno a ty se za mne stydíš, za všechno, co, abych tak řekl, dělám, ale neodvracej se ode mne ještě aspoň na pár sekund, je mi mizerně, Bože, jak mizerně mi je, kdo by to byl řekl, a hraju taky mizerně, ale přece jen – sešli mi aspoň nějakou útěchu, jestli mi rozumíš, rozviř ten smutek v mých plicích, v mém srdci a žaludku, všechny ty sračky, pokud se to tak dá říct, slyšíš, všechno, oč prosím, je útěcha, je mi jen devatenáct. Snad jsem málo čekal, ale vždyť mluvím jen o proužku světla, o malém proužku světla, jako když v noci otvíráš ledničku, no, víš, o čem mluvím, abych mohl vydechnout všechno to, co jsem za celých těch devatenáct let vdechnul, aspoň nějakou útěchu, bože, jen minimální, abys neměl kvůli mně moc starostí, prostě až se ti to bude hodit, poslechni, aspoň něco, aspoň trochu, no aspoň něco, aspoň něco světlého a dobrého, slyšíš, Bože, dobře? Dobře? No a tenisky, bože, pár tenisek, slyšíš?! Slyšíš mě?!! Ty, slyšíš, slyšíš ty vůbec, co ti říkám?!!! co??!!!!! co?!!! áááááá!!!!!!!!áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“

Orchestr přešel na tohle fantastické téma, všem najednou došlo, jaký skvělý kluk tenhle Malý Chuck Berry je, jak chytře to vykoumal, takže se všichni snaží, aby nic nezkazili. Kakaa dávno nic takhle nedostalo, svalí se na lavičku, je jako u vytržení a poslouchá a poslouchá a oni nakládají a nakládají, a dokonce když už se invalidi plazí pryč, byznysmeni se rozcházejí ke svým kárám a uklízečky sbírají mezi řadami sedaček prázdné flašky od vodky a zmuchlané kalendáříky s americkou držkou ctihodného, pořád se nemůžou zastavit. A jak hrají! Hrají jako bozi! Teda skoro bezchybně.

Z ukrajinského originálu Depeš Mod. Šče odna rozmova: povisť (Knyžkovyj klub simejnoho dozvillja, Charkov 2015) přeložil Miroslav Tomek.