Ačkoli si česká společnost pomalu začíná uvědomovat, že odbory nejsou jen přežitkem minulého režimu a že i v „nejlepším možném systému“ se najde pár věcí, před nimiž je namístě se bránit kolektivně, existence kulturních a uměleckých odborových organizací vzbuzuje stále spíše údiv. Jako by si ti, kdo mají potřebu věnovat se něčemu tak zbytečnému, jako je kultura, nezasloužili nic než třít bídu s nouzí. Přetrvávající nedůvěra se bohužel netýká jen lidí, kteří si nedokážou připustit, že být umělcem je z určitého hlediska práce jako každá jiná, ale i těch, jejichž zájmy se odbory snaží chránit. Martin Vrba, který téma aktuálního čísla připravil, a Pavel Sterec ve společném textu poukazují na to, že individualismus, elitářství a odpor k politické činnosti, jež jsou ve sféře umění zakořeněny, silně přispívají k tomu, že uměleckou profesi lze vykořisťovat vskutku snadno. Upozorňují, že „nepolitická politika (…) nechápe, že proti ní stojí byrokratický aparát, který rozumí především síle, i kdyby to měla být ‚jenom‘ síla kolektivního, organizovaného hlasu“. Články o aktivitách několika vybraných organizací ukazují, jak by profesní spolky mohly, či naopak neměly vypadat. Zkušenosti odborářů i každodenní realita pracovníků v kultuře nicméně naznačují, že cesta i k tak skromným cílům, jako je odmítnutí nulové mzdy, bude dlouhá. Ze spaghetti westernů víme, že i lovci lidí jsou občas ochotni vykonat svou práci zadarmo – musí být ale poháněni pomstou. Doufejme, že v oblasti živé kultury se do této fáze nedostaneme.