Hrdina z bezčasí

Česká kultura v sobě nemá zakódovanou tradici monografií věnovaných důležitým osobnostem. Ivan Martin „Magor“ Jirous (1944–2011), básník, bohém a především inspirátor a lídr unikátní undergroundové subkultury za normalizace, se nicméně jedné takové dočkal.

Autor knihy Magor a jeho doba, novinář Marek Švehla, hned v úvodu přiznává, že není vědec ani badatel objevující bílá místa české historie, ale primárně reportér, který chce vyprávět jeden pozoruhodný životní příběh druhé poloviny 20. století. Inspirován účastí na undergroundových koncertech koncem osmdesátých let se s odstupem tří dekád snaží najít komplexní odpověď na otázku, kdo byl onen legendární iniciátor nezávislé kultury za normalizace.

Život jako pletivo příběhů a vztahů

Nejde přitom zdaleka o jeden příběh a jen o Martina Jirouse. Ten je sice ústřední postavou, k níž se vždy vyprávění vrací, ale stejně podstatné jsou pro autora příběhy vedlejší. Když ještě Jirous studoval na gymnáziu v Humpolci, stal se pro jeho myšlenkové zrání klíčovým okruh výtvarníků a výtvarných kritiků kolem Jiřího Padrty, jeho bratrance. Poté, co se s Padrtovou pomocí dostal na Filozofickou fakultu UK, obor dějiny umění, bylo pro něj na několik let důležité prostředí kolem Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu.

Koncem šedesátých let se Jirous dostal k alternativní hudbě, nejprve jako spolupracovník kapely Primitives a později jako umělecký vedoucí Plastic People of the Universe. Švehla věnuje poměrně dlouhé pasáže těmto „vedlejším příběhům“, aby ukázal Magorovu činnost v kontextu jiných kulturních počinů a inspirátorů – celá kapitola například patří Milanu Knížákovi a vlivu jeho uskupení Aktual na Jirouse, a tím zprostředkovaně i na Plastiky. Další kapitolu Švehla vyhradil Paulu Wilsonovi a fenoménu západního undergroundu. Důležité místo má v knize Mejla Hlavsa, jednak jako dvorní skladatel Plastiků, ale také jako ten, na něhož se StB se zvláštní oblibou zaměřovala. Nemůže chybět profil Egona Bondyho, byť právě u něj je dobře vidět, že stručné životopisné shrnutí bez základní analýzy díla pro pochopení jeho role nestačí.

Inspirátor jedinečné subkultury

Švehla nekoncipuje Jirousův životopis lineárně – více než dvě třetiny knihy se zabývají normalizací, s výrazným zaměřením na sedmdesátá léta. Jinak řečeno: autora přednostně zajímá, jak vzniká Jirousova role hlavního inspirátora kulturního undergroundu a na čem je založena jeho autorita. V tomto ohledu je kniha obdobou Sukovy monografie Politika jako absurdní drama. Václav Havel v letech 1975–1989. Čím byl Havel pro disent a Chartu 77, tím byl Jirous pro underground – hlavní autoritou, organizačním tmelem, myšlenkovou inspirací a nakonec i posilující legendou a mýtem, založeným mimo jiné na oběti a opakovaném věznění.

Švehla detailně ukazuje na příběhu Plastic People of the Universe (PPU), jak normalizační režim postupně počátkem sedmdesátých let utahoval šrouby a znemožňoval nonkonformním kapelám vystupovat. Jirous a spol. hledali všemožné způsoby, jak se k publiku dostat – od získání oficiální licence přes zastřeně formulované žádosti o povolení na národních výborech až po koncerty na zapadlých místech či v rámci soukromých oslav. Šlo to stále hůř a skončilo to slavným „procesem s Plastiky“, který znamenal pro Magora (a několik dalších) vězení, ale zároveň inicioval propojení undergroundu s intelektuálním disentem – za několik měsíců byla pak na světě Charta 77.

Jirous byl klíčový také jako teoretik nezávislé kultury – byl dostatečně vzdělaný, aby propojil různé druhy umění i vlivy zahraniční s domácími, a byl dost lidový a charis­matický, aby byly jeho myšlenky atraktivní pro pestré undergroundové publikum. Často zahajoval koncerty i výstavy, krom toho byl autorem několika esejů, které zásadním způsobem ­formovaly sebepochopení undergroundu – zmínit je třeba zejména Zprávu o třetím českém hudebním obrození a Pravdivý příběh Plastic People.

Jirous byl ve svém rozhodnutí žít svobodně režimu navzdory urputný a nezviklatelný. V tom, co říkal, co psal, co organizoval a jak inspiroval ostatní. Pětkrát za to byl během normalizace uvězněn, celkem si odseděl osm a půl roku. Ve vězení také vznikla část básnické tvorby, například Magorovy labutí písně: „Zalezl jsem si do kouta, abych měl krytá záda a viděl, kdy přichází bachař. Napadaly mě básně a potajmu jsem některé verše mohl napsat, abych je nezapomněl.“

Švehla věnuje poměrně dost pozornosti represím bezpečnostních složek, jednotlivým soudním procesům i absurdním způsobům, jak tehdejší moc obviňování nepohodlných občanů konstruovala – nejen u Jirouse, ale i u řady „bezejmenných“ obětí. Vrcholem tohoto snažení byla operace Asanace, která měla koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých let za cíl donutit maximum nepohodlných občanů k emigraci. Ve spoustě případů se to režimu povedlo, undergroundová scéna ztratila klíčové organizátory i umělce a Jirous přišel na dlouhá léta o řadu nejbližších přátel.

Jirous sám o emigraci nikdy vážně neuvažoval, i s ohledem na ženu Julianu a jejich dvě malé dcery. Zůstal v permanentním konfliktu s režimem a ve vězení strávil i 17. listopad 1989 – tentokrát to bylo za protest proti smrti uvězněného disidenta Pavla Wonky. Švehlovými slovy: „Pokud mělo husákovské bezčasí hrdiny, Jirous k nim patřil.“

Divoký mejdan po listopadu

Co ještě v šedesátých letech působí u Jirouse v rámci Křižovnické školy jako blahodárný kulturotvorný element, totiž hospoda a pravidelná konzumace alkoholu, stává se v porevoluční době jeho prokletím. Jirous sám přiznává, že si polistopadovou euforii protáhl na několikaletý mejdan, při němž si chtěl užívat svobody neomezeně a bez zábran. A také bez pravidelného příjmu a stabilního zázemí.

Nic nového v té době nenapsal, ačkoli dostal několik grantů na tvůrčí činnost. Bez většího rozmyslu inicioval jen pár impulsivních politických prohlášení a protestů – za zákaz komunistické strany v roce 1990, o dva roky později za embargo vůči Kubě a proti zdražení masa, koncem devadesátých let proti likvidaci pražských rockových klubů a podobně, žádný z nich ale nezaznamenal výraznější ohlas.

Některé hlasy Švehlovi vyčítají, že porevoluční dobou se zabývá příliš málo – pouze v závěrečné kapitole na necelých padesáti stranách. Jenže pokud jde o otázku, „co dal Jirous Česku a světu“, to hlavní se událo dříve. S čerstvě nabytou politickou svobodou naložil svérázně a ne zrovna produktivně – nezřízeným pitím, občasnými výtržnostmi a excesy, které ho několikrát přivedly až k soudu. Švehla řadu těchto kauz popisuje až do velmi citlivých detailů.

Autor na knize pracoval šest let a shromáždil pozoruhodné množství informací z Jirousova díla, archivní pozůstalosti, veřejných zdrojů a vzpomínek jeho přátel. Ne vždy je jasné, na základě čeho poznatky a příběhy řadí, co rozhoduje o jejich proporcích, zda existují kritéria pro jejich výběr nebo zda se snaží v textu uplatnit vše, co má k dispozici. Pletivo příběhů se rozrůstá do šíře i délky, řada věcí se v knize opakuje a neškodila by jí důslednější editorská práce – detailně to rozebírá Barbora Čiháková v textu Óda na žurnalismus, kde knihu podrobuje ­zdrcující kritice. Nemá však pravdu v tom, že by Švehlovu textu zcela scházela metoda – jen má prostě jinou logiku, jiná východiska a jiné zaměření, než by si Čiháková sama představovala.

Švehla, věrný svému novinářskému povolání, vypráví Jirousův život z příběhů, je v tom důsledný a přináší díky tomu komplexní vhled do života undergroundu během normalizace i řadu podstatných souvislostí z dějin nezávislé kultury. Nepřináší naopak analytický výklad Jirousova básnického či esejistického díla, ale ani to nepředstírá. Kdo by nám chtěl pomoci pochopit Magora z hlediska jeho literárního díla, má stále velkou příležitost.

Autor je bohemista.