Série několika „paměťových reportáží“, s nimiž se v roce 2018 budete potkávat na společenských stranách, se snaží zjistit, zda jsou nejrůznější sovětské mýty i dnes stále přítomné v postsovětských republikách od Tádžikistánu po Litvu. Co zbylo ze sovětského člověka?
Rozhodli jsme se z rozpáleného kyrgyzského Biškeku prchnout na jih do Oše. Na desetihodinové cestě neleží jediná vesnice a jedinou dopravu tvoří přímé maršrutky. Naše krosny jsou přivázané na střeše a my sami sedíme v kufru. S ostatními cestujícími jsme se seznámili až po několika hodinách jízdy. Kurdská rodina kupovala kobylí kumys u pastuch. Náš řidič kouřil za autem. Poslední cestující byl Jan.
Oplácaný usměvavý kluk se k nám okamžitě vrhl a přesvědčil nás, že musíme v Oši bydlet u jeho babičky. „Máme hosty v úctě, musíte so mnoj. Babička se už těší. Kyrgyzi zlyje, zlyje, opravdoví nacisty.“
Oš leží ve Ferganské kotlině, kde se proplétají hranice Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu. Rozpad SSSR obvykle neprovázelo etnické násilí, ale právě zde ano. V roce 1990 se v Oši střetli Uzbeci a Kyrgyzové. Konflikt prakticky srovnal město se zemí a skončil až zásahem sovětské armády. Podle oficiálních čísel zemřelo okolo pěti set lidí. Odsouzeno bylo 46 osob, převážně Kyrgyzů. Jan je jedním z téměř milionu Uzbeků žijících v Kyrgyzstánu. Narodil se na jaře 1993, a patří tak ke generaci, která nezažila Sovětský svaz a byla vychována v nenávisti vůči kyrgyzským sousedům a nedůvěře ve stát. Když bylo Janovi sedmnáct, vybuchlo napětí znovu. Přes sto tisíc lidí uteklo do Uzbekistánu. Několik set lidí zemřelo. Mezi nimi i oba Janovi rodiče.
Do centra Oše jsme dorazili po třetí v noci. Janův kamarád nás odvezl do uzbeckého ghetta za městem. Okamžitě jsme usnuli. Ze všech stran nás obklopovaly závěje umělohmotných květin a falešného zlata.
Dějiny kouření Zainabidina Isamedinova
Dům z cihel a jílu byl postaven do tvaru písmene L. Kratší křídlo tvořil náš pokoj a pokoj Janova strýce, v delším byla kuchyně, dědečkův pokoj, pokoj žen a dětí, pec na chleba. Po obvodu visely klícky s malými žlutými ptáčky. Ze všech pokojů vedly dveře do zahrady. Uprostřed ní stál zdobený čapchan a vytvářel přirozené jádro domu. Součástí nebyla ani koupelna, ani záchod – za domem byla suchá jímka a plechové vědro s mýdlem. Brzy jsme zjistili, že stejně vypadají všechny domy v ulici.
Na čapchanu seděl Janův dědeček Zainabidin a pil čaj. Aniž by ho naše přítomnost jakkoli vzrušila, nalil nám a začal vyprávět. „Narodil jsem se 15. května 1937 v centru Oše, přímo pod svatou horou Sulimankou. A vida, říká se, že kdo se narodí v máji, do konce života se bude trápit.“ Zainabidin sebral čapku a přesunul se na lavičku na ulici. „Sedmdesát šest let kouřím! Za vojny nebylo nic. Za třicet rublů se prodávala sklenička machorky! Ale otec byl překupník, ve sklepě nám stála plná bedýnka. Otec byl tvrdý: ‚Přines mi cigaretu!‘ křičel. Mně bylo pět. Papír nebyl! Musel jsem rozřezat staré knihy a do nich zabalit machorku, tlustou jako prst. A při práci mu z ní tahat, aby neuhasla. Tak jsem začal kouřit v pěti letech. Vot takije pirogy, rebjata. Pak začaly přicházet zahraniční cigarety, ojoj. A v padesátých letech ještě Box. A kazbegy, v takových tvrdých krabičkách. A potom bělomorky! Bělomorský kanál znajetě? Za rubl čtyři krabičky! Čtyřicet dva let jsem nekouřil žádné jiné. Ojoj, bělomorky… Čtyři pačky za den jsem kouřil a teď? Jedna stačí na tři dny.“
Ptám se: „A proč teď, po sedmdesáti šesti letech, přestáváte kouřit?“
„Blín, škodí to zdraví!“
Bělomorky se naučil kouřit na vojně u Moskvy. Zainabidin je na Rudou armádu velmi hrdý, jako ostatně všichni bývalí rudoarmějci. Zvítězili nad fašismem. Vytáhl starou vojenskou knížku. Národnost: uzbecká. Ušklíbl se. Nic to neznamenalo, protože se všichni míchali v nadnárodní sovětské armádě. Nosili stejné uniformy, mluvili stejnou ruštinou. A kouřili stejné cigarety a věřili stejnému Leninovi. V Kyrgyzstánu teď žije, říkal, ale není to jeho vlast. Vzpomněla jsem si na šlágr ze sedmdesátých let: Moj adres ni dom ni ulica, moj adres Sovětskij sojuz. Potom nám ukázal sebrané spisy Marxe a Annu Kareninu, protože není jen veterán Rudé armády, ale i vzdělaný sovětský člověk. Vždyť jeho rodiče ani neuměli číst.
Od rána do večera jsme posedávali se starým Zainabidinem, uhranutí magickým realismem sovětské Střední Asie. Současnost neviděl a nevyprávěl o ní. Myslím, že mu moc nedávala smysl.
„Kyrgyzové nás nenávidí. Nevím proč! Všichni jsme muslimové, vždycky jsme byli, nikomu nepřejeme nic zlého. A potom přišel báťuška Lenin, celý život bojoval za demokracii a rovnost národů. Tak jak je to možné?“
„Je nás příliš mnoho,“ konstatuje později večer Isomidin Ahmedjanov, jediný zdejší novinář a dodává: „a Uzbekistán je bezmocný. Když tam vraždí Kyrgyze, Kyrgyzstán taky neintervenuje. Vždyť se podívej na mapu, co bys s tím chtěla dělat? Je líp, je hůř. Už jsme si zvykli. Ale o to víc se samozřejmě vypráví, jako v mytologiích, o Sojuzu bez hranic a národů. A o našem světě se mlčí. Nevím, co vám řekli.“
Jan zatím tancuje s malými neteřemi. O jeho rodičích nikdo nikdy nemluví. Ani on ne. Když nám ukazovali rodinná fotoalba, neviděli jsme je. Viděli jsme poloviční fotografie, fotografie s utrženými rohy, fotografie s nohama navíc. „To je tabu,“ odbýval otázky Jan.
Janovy sny
Do Moskvy jsem se přestěhovala koncem léta. Bydlela jsem na Tverské, přátelila se s filology a scénografy a učila se pít jorž, pivo s vodkou. Žila jsem si, jak říkají Rusové, „v šokoladke“. Středoasijce jsem vídala všude. Zametali chodníky, stavěli domy, u nádraží prodávali šaurmu, postsovětskou verzi kebabu. Ale rozpálené ulice a bazary Střední Asie mi připadaly strašně daleko. Žeňa z Balchaše, Nusrat z Murghabu nebo Zainabidin z Oše neměli s touhle Moskvou společného vůbec nic.
Jan v Moskvě se Janovi z Oše podobal pramálo. V Oši to byl tělnatý kluk, který nic moc nechtěl říct a tajně kouřil za domem. Jan z Moskvy má cigaretu za uchem, odbarvené vlasy a nalíčené řasy. Stále vysílá online na Instagramu, ať dělá cokoli. Točí si mě a hrdě vysvětluje, kdo jej sleduje – někdo v Dubaji, někdo v New Yorku, v Taškentu, celkem okolo sta lidí. A to přitom vysílá uzbecky, pro přátele. Hned mi oznamuje, že je gay, a ukazuje mi tetování Audacem fortuna iuvat – „To abych se nebál!“ –, které si udělal před odjezdem z Kyrgyzstánu před šesti lety. Tehdy si začal říkat Jan.
Všichni u něj doma si určitě mysleli, že chce vydělat peníze, aby mohl pro budoucí ženu postavit dům. Tak se to přece dělá. Dříve z Moskvy do Střední Asie přicházely peníze, dnes si je musí přivážet sami. V roce 2014 tvořily peníze vydělané v Rusku deset procent HDP Kyrgyzstánu. V případě Tádžikistánu dokonce čtyřicet dva procent. Aby uživili své rodiny doma, snášejí muži podřadné práce za minimální mzdy, bydlí po deseti v komunálkách na periferiích, trpí policejní šikanu a útoky neonacistů. A především roli gastarbeiterů, lidí druhé kategorie. Mluví se o tom, že dnes tvoří třetinu dvacetimilionové Moskvy, byť oficiální čísla jsou mnohem menší. A vztah Moskvanů k nim je paradoxní. Rusové nenávidící Středoasijce a „černoprdelníky“ z Kavkazu jsou ti samí, kdo dennodenně opakují mantru o velkém, ergo skvělém Sojuzu, který měl v době svého rozpadu téměř tři sta milionů obyvatel.
Tak třeba Oleg Gazmanov natočil roku 2005 obrovský hit: „Ukrajina a Krym, Bělorusko a Moldávie – to je moje země! Sachalin a Kamčatka, Uralské hory – to je moje země! Krasnodarský kraj, Sibiř i Povolží, Kazachstán a Kavkaz a také Pobaltí… Narodil jsem se v Sovětském svazu, jsem vytvořen v SSSR!“ Dostal za to státní vyznamenání. Teď zpívá hlavně o nepřemožitelné ruské armádě. Té, v níž sloužil i Zainabidin.
Snažím se představit si, jak Janův odjezd prožíval Zainabidin sám. Pro něj byla Moskva pořád to hlavní město, jímž projížděl v mundúru Rudé armády. Měl tehdy před očima kremelskou zeď, u které pohřbívali vůdce? Bál se o Jana? Do Moskvy vždy odcházeli jen ti nejlepší. Vzpomněl si na sovětský film Moskva slzám nevěří? Jan se vždy se všemi hned spřátelil, všichni ho měli rádi. Moskva je ale v porovnání s Ošem tak obrovská, je tam tak málo známých, tak málo mešit.
„Odešel jsem, protože jsem chtěl žít svobodně!“ říká Jan. „V Oši jsem byl Uzbek. Neměl jsem žádné peníze a vychovávala mě bábuška. V Moskvě jsem mohl být… stylista!“ Nikoho tehdy v Moskvě neznal, ale věřil, že je to místo stylových klubů, v němž se může živit jako kadeřník. Žít moderně. A že tam dokonce existují gayové. Nikdo z jeho rodiny se o jeho životě neměl dozvědět. Do Oše se neplánoval nikdy vrátit.
V suterénu starého nákupního střediska je špinavé kadeřnictví s plakáty z devadesátých let. Jan tu pracuje už čtyři roky. Nabídl mi čaj a usadil mě do skladu, ať minutu počkám, končí totiž za deset minut. Čekala jsem tři hodiny. Takové přesčasy jsou pro něj normální. Seděla jsem v kumbálu a Jan zatím stříhal mikáda Ruskám v teplácích, dvě stě padesát rublů za kus.
„Ale já odjedu!“ opakuje stále dokola „Tady nejde žít svobodně. V Moskvě je sice líp, ale je to to samý. Odjedu do USA! Jeden kamarád mi vyprávěl, že tam je všechno normální. Prý tam je hodně stylistů. A homosexuálové mají děti! Každý si může dělat, co chce. A imigrantům tam pomáhají, když jsou chudí!“
Pozdě večer u něj doma vaříme samsu. To samé jídlo, které jsem před půl rokem s jeho babičkou připravovala na zemi v Oši. Jen, pravda, bez plynové trouby a Instagramu.
Z Moskvy tedy Jan vystřízlivěl. Moskva, jak ji zná, není cizí vzdálený svět. Gayové mají strach, Kyrgyzové se hádají s Uzbeky a stejně jako doma žijí v ekonomické nejistotě a nedůvěře ve státní orgány. V Oši nešlo žít vůbec. V Moskvě to je lepší, ale stejně nesvobodné a ubohé. Ale v Americe! Tak přece jen mu Zainabidin některé ze sovětských snů předal.
Autorka je publicistka, v současnosti žije v Moskvě.