Kam se poděly ženy?

Absence žen ve „velkém dějinném příběhu“ se pomalu mění z otazníku na vykřičník. Asi nikoho tedy nepřekvapí, že právě nyní se k velkým příběhům současných dějin připisují i jejich ženské verze. V popularizačních ani odborných kruzích už neobstojí pouhý klasický, totalitárně­-historický výklad minulého režimu a stejně tak dochází i k proměně nároků na to, jakým způsobem interpretovat minulost z pohledu genderového.

Kniha Bytová revolta. Jak ženy dělaly disent do určité míry navazuje na knihu rozhovorů Evy Kantůrkové Sešly jsme se v této knize z roku 1980, čímž vlastně podtrhuje, že až na několik dílčích studií se po roce 1989 z hlediska historiografie nevěnovala ženám v disentu dostatečná pozornost. Kolektiv autorek z týmu Sociologického ústavu AV ČR se podobně jako Kantůrková rozhodl jít metodou rozhovorů s pamětnicemi. Jedním z cílů knihy je rehabilitovat roli žen v disentu, která bývá často označována za pomocnou nebo servisní.

Hledání ženských hrdinek

Redukce postavení žen v opozici není jen česká specialita. V doslovu uvádí jedna z editorek Marcela Linková příklady polského „objevování“ žen v hnutí Solidarita v knize americké badatelky Shany Penn ­Solidarity’s Secret: The Women Who Defeated Communism in Poland (Tajemství Solidarity. Ženy, které porazily komunismus v Polsku, 2005) nebo dokumentu polské režisérky Marty Dzido Solidarność według kobiet (Solidarita podle žen, 2014). V nich si autorky kladou otázku, jak je možné, že i když stále žijí pamětníci i samotné aktérky, ženy z historického vyprávění o Solidaritě úplně zmizely. Přitom po vlně zatýkání a odchodu hlavních představitelů Solidarity do podzemí po vyhlášení stanného práva v roce 1981 by bez žen činnost hnutí jen těžko pokračovala.

Publikace prostřednictvím jednadvaceti rozhovorů s ženami, jež byly různým způsobem aktivní v Chartě 77, zachycuje vzpomínky na normalizační léta s lehkým přesahem do devadesátých let a současnosti. Víceméně se podařilo vytvořit i geograficky pestrý obraz – kromě dění v Praze či Brně se dočteme i o situaci v menších městech a vesnicích nebo v pohraničí.

Pro hledání postav velkého dějinného příběhu je podstatné, že ženám patřila až pětina podpisů pod Chartou 77, a pokud to jen šlo, byla v trojici mluvčích v dobách normalizace vždy alespoň jedna žena. V polistopadovém období, kdy se těžiště politického boje přesunulo do institucí parlamentní demokracie, ženy dokonce dvakrát obsadily všechny posty mluvčích. Můžeme tak říct, že se v případě chartistického společenství jednalo o svého druhu neokázalou ženskou emancipaci, jak se ptá v úvodu historik Petr Blažek, nebo jde spíše o to, abychom při zpětném pohledu na příběh Charty konečně nahlédli podstatné hrdiny i tam, kde je nejsme zvyklí hledat? Z rozhovorů s pamětnicemi vyplývá, že jejich angažovanost byla spíše souhrou okolností, než že by šlo o vědomý záměr hnutí nebo přímo feministický program. To ale nijak nesnižuje dopad, který tato úloha na jejich životy měla.

Veřejné aktivity Charty probíhaly v soukromých prostorech a v nich byla role žen zásadní. A kulturu komunikace formoval i fakt, že vlivem represe bylo nutné preferovat konsenzus před spory. Podle pamětnic právě to ženám pomáhalo lépe se zapojit do hnutí. Absence feministického myšlení nebo jistý distanc vůči jeho západním směrům však neznamenal, že bychom dnes nemohli o ženském hnutí v disentu mluvit. Naopak – s jejich znalostí můžeme z dnešního hlediska zkoumat specifické formy střetu s mocí, kterým tehdy čelily zejména ženy.

Soukromé je politické

Součástí knihy, které se dostalo kvalitní grafické úpravy, je i bohatý obrazový materiál. Z rozostřených fotografií ze spisů StB, na kterých jsou těhotné ženy na procházce nebo matky s dětmi při přecházení ulice, pochopíme, jak všudypřítomný byl dohled nad životy respondentek. Tvoří tak významové propojení s otázkami, vůči nimž se vymezují: byly matky s dětmi pro StB méně viditelné? Po­­užívaly bezpečnostní složky určité formy nátlaku na muže a jiné zase na ženy? Je udržitelný předpoklad, že vůči ženám byla represivní moc shovívavější?

Obranná pozice, ze které jsou pokládány takové otázky, vychází ze snahy obhájit ženy jako dějinotvorné aktérky v hnutí, jako byla Charta. Při vyprávění jejího příběhu je totiž základní schéma vždy jasné. Jenže právě střet „dobré“ Charty se „zlým“ režimem neponechával příliš prostoru k hovorům například o genderové hierarchizaci rolí a z nich plynoucím útlaku v rámci Charty samotné. Vždy tu byly přece podstatnější úkoly, přímo spojené se střetem moci a protirežimního hnutí. Jako dobově převládalo předcházení konfliktu kompromisem, tak i při zpětném pohledu podléháme touze vykládat si společenství harmonicky, i když takové být nemuselo. Skutečnost, že nyní vidíme jako podstatné pro fungování Charty funkce, které se dříve označovaly za podpůrné nebo pomocné a jež vykonávaly bez výjimky ženy, by nám neměla zastřít fakt, že se s nimi tehdy nepojila prestiž ani veřejné uznání.

Kdybychom chtěli vykládat velký dějinný příběh tradičně shora, najdeme ženy v pozicích mluvčích, ale dále jsou to ženy, které vedly takzvané otevřené domácnosti nebo komunity v barácích na venkově, staraly se o návštěvy a hosty, množily samizdat, předávaly informace nebo balíky k distribuci, psaly básně i prózy a podílely se na vzniku časopisů nebo ročenek. K tomu si pomáhaly navzájem, pečovaly o děti, nad nimiž kvůli neustálému dohledu orgánů sociální péče visela hrozba, že budou odebrány a umístěny do ústavní péče. Pravidlem byla také předvolání a dlouhotrvající výslechy, zadržení na 24 až 48 hodin, vazba nebo vězení. Ačkoli byly přímé fyzické útoky na ženy ojedinělé (útok na mluvčí Zdenu Tominovou nebo sexualizované násilí na Zině Freundové), běžné byly výhrůžky, obvinění z prostituce a nepřímé narážky vůči dětem. Na všech úrovních čelily tlaku ze strany moci a tento tlak si zasluhuje detailnější zkoumání.

Veřejný prostor tehdy ovládala KSČ, proto se staly byty nebo domy aktivistů místy, kde se mohla v soukromí realizovat politická činnost. Z rozhovorů vyplývá, že všechny aktivity vytvářely vzájemně provázaný celek. Z pohledu běžného čtenáře může být takový odpor daleko představitelnější než otevřený boj s ozbrojenými složkami.

Máme pokřivený pohled?

Po změně režimu se charakter toho, co považujeme za politické, proměnil a dříve vysoce politický akt, jakým bylo „pouhé“ vedení otevřené domácnosti, jako by najednou neměl v narativu o politice své místo. Příběh o protirežimním hnutí se nakonec zúžil na budování kontrakultury nebo výčet veřejných chartis­tických konfrontací s režimem. A z takového příběhu vypadly důležité postavy, prostory a aktivity, bez kterých by hnutí jako Charta 77 nemohlo existovat.

Publikace Bytová revolta se respondentky nesnaží navléct do mužských šatů ani je otázkami netlačí do obrany či obhajování své činnosti. Naopak, postupuje zdola a nechá samy aktérky, aby čtenářům ukázaly, co pro ně znamenal podpis Charty (nebo činnost v hnutí). V otevřených a intimních zpovědích pamětnic prožíváme velmi zralý a uvědomělý vztah k vlastní situaci, k hnutí a také k normalizační společnosti, kterému těch pětadvacet let odstupu sluší, možná ale někdy až příliš obrušuje hrany.

Ačkoli se kniha rozhovorů s jednadvaceti ženami z chartistického prostředí nemůže dostat za meze pamětnického přístupu, představuje velmi solidní základ pro další zkoumání normalizační společnosti a mocenských strategií, které spoluvytvářely disidentské hnutí. Zároveň se ale nabízí otázka, co se stalo v devadesátých letech, když tyto angažované ženy ustoupily do pozadí a přenechaly politickou reprezentaci svým mužským kolegům. Nebo je náš pohled opět pokřivený, když přehlížíme jejich roli při budování svobodné společnosti – v sociál­ní politice, na poli lidských práv nebo v kultuře a médiích?

Autorka je historička a politoložka.