Francií počátkem roku otřásala stávka vězeňských dozorců. Dne 22. ledna o eskalujících protestech informovala veřejnoprávní zpravodajská stanice France Info, podle níž se jich účastnilo 140 ze 188 vězeňských zařízení. Mohutný odpor dozorců má několik příčin. Bezprostředním a nejviditelnějším důvodem se bezpochyby staly útoky, kterým dozorci čelí od vězňů. V roce 2017 se každý den musel vězeňský personál vypořádat v průměru s jedenácti útoky. Z dlouhodobého pohledu ale toto číslo nijak nevybočuje. Mezi lety 2011 a 2016 se počet útoků pohyboval každoročně kolem stejných hodnot. Zda se mezi útočníky objevuje čím dál více mladých zradikalizovaných vězňů, není úplně zřejmé. Některé odbory tento argument používají, jiné ho naopak relativizují. Neméně důležitým faktorem stávky je ovšem také přelidněnost francouzských věznic. V prosinci loňského roku počet vězňů dosahoval téměř sedmdesáti tisíc, jen o pár stovek méně než v dubnu 2017, kdy byly věznice rekordně přeplněné. Mezi nejpřetíženější patří ty, v nichž přebývají vězni s nižšími tresty. Kapacitu těchto zařízení převyšuje současný počet až dvakrát. Fenomén nárůstu vězňů Francie zažívá už několik desetiletí. V porovnání s koncem sedmdesátých let si dnes trest za mřížemi odpykává dvojnásobek osob. Problém spočívá nejen v nedostatku místa, ale také v tom, že počet dozorců tak rychlým tempem neroste. Jejich nespokojenost zároveň souvisí i s výší mzdy. Ta prý přesáhne 2100 eur měsíčně jen ve výjimečných případech, přičemž nováčci začínají zhruba na 1400 eurech. O tom, o jak náročnou práci za vězeňskými zdmi jde, přitom svědčí i fakt, že v posledních desetiletích se v řadách dozorců vyskytuje nadprůměrné množství lidí, kteří si sáhnou na život. Zda si dozorci svými protesty vybojovali lepší pracovní podmínky, nebylo ještě na konci ledna zřejmé. Jednání s ministryní spravedlnosti byla nicméně v plném proudu.
Silným politickým tématem (nejen) posledních týdnů se ve Francii stalo téma migrace. Debatu rozvířil nejprve týdeník L’OBS, jehož tematické číslo mělo na obálce tvář prezidenta Macrona za ostnatými dráty a titulkem „Vítejte v zemi lidských práv“. Následně se tématu chopila i ostatní média. Komentář Thierryho Richarda na stránkách regionálního deníku Ouest France ze 17. ledna vysvětlil podstatu diskuse, která se o migraci ve Francii vede. Jedenadvacátého února má být ve vládě projednáván nový imigrační zákon, prosazovaný prezidentem Macronem. Ten zpřísňuje podmínky na udělení azylu, a to v době, kdy neziskové organizace protestují proti – z jejich pohledu zavádějícímu – způsobu sčítání migrantů. Do parlamentu se zákon dostane až v dubnu, ale už dnes je jasné, že Macron bude mít co do činění se dvěma typy kritiky, které se vyskytují i uvnitř jeho vlastní strany. Kritika zleva současný návrh označuje za ještě horší, tj. méně humánní, než jaký prosazoval prezident Sarkozy, kritika zprava ho zase vidí jako příliš měkký. Čeho chce Macron zákonem dosáhnout? Chce dodržet svůj předvolební slib, že dá Francii tvrdá, ale humánní pravidla pro přijímání migrantů: tvrdá, protože Francie podle něj nemá na to přijmout všechny žadatele o azyl (kterých bylo v roce 2017 přes sto tisíc), natožpak ekonomické migranty; humánní, jelikož podmínky pro ty, kdo azyl ve Francii získají, by se měly zlepšit. Komentátor Thierry Richard nicméně upozorňuje, že Macronova stanoviska byla před prezidentskými volbami v otázce migrace přece jen trochu jiná, než tvrdí. Jako prezidentský kandidát dokázal vyzdvihnout přístup, s nímž migrační krizi zvládla vyřešit Angela Merkelová, a proti Marine Le Penové nabízel otevřenost namísto uzavírání se do sebe. V současnosti se Macron zaštiťuje pravidlem „říkat pravdu“. Sází tak na kartu, že ho ve zpřísňování azylového práva podpoří spíše veřejnost než neziskové organizace, intelektuálové a politici. Pokud ale Macron v tématu migrace selže, bude z toho těžit Národní fronta – podobně jako AfD v Německu. „Hlava státu by přesto udělala dobře, kdyby si vzala k srdci rady papeže Františka, který vyzval vlády, aby otázku migrace řešily s ‚obezřetností‘. Pochyby a strachy jsou pochopitelné. Ale problém migrantů nevyřešíme tím, že budeme ve společnosti vyvolávat strach. Jde totiž v prvé řadě o lidskou tragédii,“ uzavírá komentátor Thierry Richard.
Týdeník L’OBS se ve svém prvním letošním čísle věnoval nové knize novinářek Raphaëlle Bacquéové a Ariane Cheminové La Communauté (což lze volně přeložit jako obec, komunita nebo společenství). Jde o vhled do života jihozápadního pařížského předměstí Trappes, odkud pocházejí celebrity jako herec Omar Sy nebo fotbalista Nicolas Anelka, ale také v rámci Evropy rekordní počet džihádistů bojujících v Sýrii. V rozhovoru s autorkami se o tématu nové knihy nakladatelství Albin Michel dozvíme podrobnosti. Příběh třicetitisícové obce Trappes je ukázkou toho, jak se původně dobře fungující komunistické předměstí může proměnit v uzavřenou a nábožensky vyhraněnou komunitu, kde islámská nauka částečně zaplní místo, které by si za normálních okolností neměl nechat vzít stát. Moderní historie Trappes se začíná psát v šedesátých letech, kdy automobilky Renault a Simca zaměstnávají pracovní sílu převážně z Maroka. Populace se v důsledku toho zvýší trojnásobně – na třicet tisíc obyvatel. Komunistická strana Francie nechává v šedesátých a sedmdesátých letech vybudovat nové čtvrti, jejichž přirozeným centrem byly takzvané squares – náměstíčka s parkem, která měla podporovat ideál komunitního života. Stala se z nich místa, kde se všichni lidé potkávali a poznávali. Jestliže jsou na jedné straně výsledkem takto koncipované komunální politiky výše zmíněné slavné osobnosti, kterým se podařilo uspět v tvrdé konkurenci, ze squares se na straně druhé stala pro mnohé z obyvatel Trappes v konečném důsledku past. V devadesátých letech automobilky zavřely, což způsobilo obrovskou nezaměstnanost. Začal tu bujet obchod s drogami a úspěšnější rodiny Trappes opustily. Dnes po předměstích, jako je Trappes, stát vyžaduje, aby ukázala snahu změnit neutěšenou situaci, která mladé lidi přivádí do rukou islamistických rekrutů. Jenže jim nabízí strašně málo. V Trappes stát v současnosti de facto na nic nepřispívá, pouze do obce posílá nově příchozí migranty. Není tedy divu, že jeho funkci přebírají organizace navázané na mešitu.