Příběhy o strachu

Ve svém režijním debutu Le Jour où Dieu est parti en voyage (Den, kdy Bůh odešel, 2009) ztvárňuje Belgičan Philipe Van Leeuw několik hodin života mladé ženy patřící k etnické skupině Tutsiů v počátcích genocidy ve Rwandě. Jeho druhý film Insyriated (V Sýrii) se zase odehrává během jediného dne a noci v bytě uprostřed válečné zóny v Damašku, kde se ukrývá několik místních žen a dětí. Oba filmy se přitom soustředí především na děsivou zkušenost civilistů snažících se přežívat ve válečných podmínkách. Jeho empatický, ale zároveň oddramatizovaný pohled se zaměřuje na bezbranné postavy vydané napospas agresorům. Z hlediska reflexe současných válek, ale i fenoménů, jako je masová migrace, je to mimořádně důležitý, i když zároveň těžko snesitelný divácký zážitek, který dává těmto problémům nový, lidštější rozměr.

Útočiště a pasti

Van Leeuw je hlavní profesí kameraman, snímal například debut Bruna Dumonta Život Ježíše (La vie de Jésus, 1997). Kamera je také v jeho filmech jedním z klíčových prvků. Lépe řečeno, ústřední roli v obou jeho snímcích hraje prostor, kterým nás kamera provází. Leeuwovi „hrdinové“ jsou postavy, jež se neustále ukrývají, a jejich prostředí je zároveň útočiště i past. Vztah k místům, v nichž se nachází, je buď klaustrofobický, nebo agorafobický, každopádně vždy naplněný patologickým strachem. Hlavní postava režisérova debutu přežije první fázi masakru schovaná na půdě luxusního domu bílých majitelů, u nichž pracuje jako služka. Zatímco majitelé sídla při prvních nepokojích prchnou ze země, ona ze svého stanoviště sleduje, jak se celý její dosavadní svět rozpadá na trosky. Když se nakonec rozhodne půdu opustit, je odsouzená k bezcílnému bloudění po okolí, jež bývalo jejím domovem, ale změnilo se v nebezpečnou zónu. Kamera celou dobu zůstává s ní. Ze samotného masakru a jeho následků vnímáme jen to, co vidí nebo slyší ona sama (zvuk je dalším silným sugestivním prostředkem obou režisérových filmů). Často má přitom velmi omezený přístup k událostem, které se kolem ní dějí – slyší jejich zvuky, ale nemůže je vidět, případně je pozoruje z velké dálky.

Věcné zabíjení

Zatímco v Le Jour Van Leeuw sledoval hrdinku, z níž se stala lovná zvěř, v Insyriated jsou hlavní postavy spíš zvířata lapená do pasti. Celý film se odehrává uvnitř jediného bytu, zabezpečeného několika závorami a chráněného zataženými záclonami před pohledy zvenčí. Namísto jediné protagonistky bloudící v obřím prostoru tu máme velké množství lidí natěsnaných na jednom místě. Kamera je sleduje při procházení různými místnostmi nebo s nimi zalézá do odlehlých koutů, jež slibují jen hodně relativní soukromí či bezpečí. Figurou, která diváka provází prostorem děje a zároveň spojuje jednotlivé peripetie vyprávění, je sebevědomá „paní domu“ Oum Yazan, která se ujímá „velení“ nad domácností během dne, zatímco muži venku se účastní válečných operací. Van Leeuw přitom nápaditě dělí byt na několik zón s různými funkcemi a znovu skvěle využívá omezený přehled postav o situaci – pomocí zvuků doléhajících do bytu zvenčí nebo skromného výhledu ven, který nabízejí okna či kukátko ve dveřích. Tuto nemožnost nahlédnout celou situaci film zdůrazňuje hned na začátku, když je jedna z obyvatelek domu svědkem toho, jak je manžel jiné hrdinky zastřelen na ulici před domem. Jeho tělo dopadne na místo, které je z bytu špatně viditelné, takže si postavy vůbec nemohou být jisté, jestli je muž mrtvý nebo ne.

Tím, že Van Leeuw neukazuje divákům vše, zároveň nachází působivý způsob, jak jim přiblížit obtížně sdělitelnou zkušenost občanské války nebo divoce probíhající genocidy. V jeho filmech chybějí spektakulární scény hromadného vraždění. Pokud nějaké zabíjení vůbec spatříme, obvykle ho spolu s postavami pozorujeme z dálky, kde získává odtažitý, věcný nádech. Oba snímky se naopak intenzivně soustředí na zachycení pocitů strachu a nejistoty. Zejména Insyriated přitom ukazuje, že strach je něčím, co naprosto stírá rozdíly mezi kulturami. Hrdinové filmu jsou Arabové, ale jejich původ, civilizační návyky nebo náboženská víra hrají v jejich situaci prakticky nulovou roli. Jeho postavy nikdy o ničem neteoretizují, protože veškeré úsilí věnují otázkám spojeným s permanentním pocitem ohrožení. Ústřední dějová linka Insyriated se točí kolem toho, že Oum ví o zastřelení manžela své spolubydlící, zatímco ona sama ne. V následujících chvílích nepřemýšlí ani tak o tom, jak jí to říct, ale kdy bude nejméně nebezpečné jí to říct.

Život v nelidských podmínkách

S tenzí a strachem souvisí i pointa celé této zápletky. Nemá být poučná, jejím cílem je spíš znovu upozornit na to, že nic není jisté a nikdo není v bezpečí. Van Leeuw se nesnaží moralizovat ani se nepokouší o analýzu konkrétní společnosti. Prostor bytu v Insyriated nelze rozhodně chápat jako metaforu syrské nebo jakékoli jiné společnosti. Je to prostě byt ve válečné zóně, jehož obyvatelky se bojí o život. V určitém smyslu se přitom propadají na úroveň vyděšených zvířat, ale zároveň se nedá říct, že by je režisér ztvárňoval naturalis­ticky. Postavy si naopak velmi bolestně uvědomují, jak nelidská jejich situace je.

Důslednost Van Leeuwových filmů spočívá právě v tom, že se nesnaží od zachycované situace nikam utéct. Nepřinášejí zprávu o povaze člověka ani kritiku nějakého společenského řádu. Nejsou kontemplativní, ale imerzivní. To, co se snaží divákovi zprostředkovat, je zkušenost, která není rozumová, nýbrž emotivní, nebo ještě spíš instinktivní. Na začátku Insyriated žena a její muž, který o pár chvil později skončí s kulkou v těle, spřádají v probouzejícím se bytě plán na útěk ze země. Van Leeuwův komentář k fenoménu uprchlíků a střetu kultur je přitom lakonický. Ukazuje, že situace, ze které se Syřané snaží utéct, nemá s kulturními rozdíly vůbec nic společného.