Česká společnost si právě zvolila nového prezidenta, který je podle dikce Ústavy ČR „hlavou státu“. Co je ovšem stát, jestliže má hlavu, a jakými orgány jsou potom ostatní ústavní činitelé, jako například předseda vlády, poslanci a senátoři nebo ústavní soudci? Jak je možné, že se středověká představa politické organizace jako živého organismu a těla udržela až do dnešních dob? Můžeme skutečně i v současné politické imaginaci stát obecně a národní stát obzvlášť ztotožňovat s mytickým Leviathanem, který do sebe pohltí celou společnost a ovládá ji svrchovanou mocí tak, jak to v polovině 17. století popisoval anglický filosof Thomas Hobbes?
Metafora politické obce jako těla, takzvané body politic, tak jako mnoho jiných metafor a celá politická imaginace má ve skutečnosti původ v antice a použil ji například Plútarchos v dopisu císaři Trajánovi. Teprve ve středověku se ale na královskou moc a korunu začalo hledět jako na symbolické tělo, které na rozdíl od fyzického těla monarchy nikdy nemůže zemřít. Podle této teologické a právní konstrukce král současně ztělesňuje celou politickou obec, a proto i předání moci, translatio imperii, je symbolicky zajištěno trváním této obce a nedělitelností jejího těla – korporace.
Dnešní prezidentská funkce hlavy státu představuje středověký teologický prvek v sekulární demokracii. Odpovídají tomu i povolební komentáře, které hovoří o rozdělené společnosti a potřebě ji sjednotit a znovu spojit v jeden celek právě tak, jako kdyby se jednalo o společné tělo, v němž má každý v nás nějaké místo a funkci jako ve složitém živém organismu. Skutečnost je přitom zcela opačná, protože moderní společnost je příliš složitá, než aby se dala řídit z jednoho politického centra a podřídit státní organizaci s její mocí, na jejímž vrcholu by stála jakási hlava. Moderní hospodářství také nelze řídit jen politicky, jak se kdysi domnívali komunisté, nebo podle pokrevních svazků, jak to praktikují mafiánské organizace, ale ani politiku nelze proměnit jen na jednu z převodních pák hospodářských zájmů, jak si mysleli neoliberálové. Podobně ani vědu nebo vzdělání nelze podřídit náboženským dogmatům, ale zrovna tak nelze z vědy učinit novou formu náboženství nebo ze vzdělání jen výuku vědeckých poznatků a tak dále.
Jinými slovy, žijeme v moderní společnosti, která je rozdělená do mnoha různých činností, oblastí, organizací a celých systémů, které nelze sjednotit. A už vůbec se nelze stát hlavou společnosti, jež by mohla rozhodovat o tom, jak se vše má řídit a organizovat. Stát nestojí nad společností, ale naopak je jen jednou z jejích mnoha organizací. Také proto společnost nestojí a nepadá s tím, kdo je v čele této organizace, ale naopak konkrétní osoba v prezidentském úřadě je jen jednou z mnoha politických a symbolických reprezentací takové společnosti.
Moderní společnost je vždy mnohonásobně rozdělena – politickou volbou, majetkem, znalostmi, talenty, příležitostmi a podobně. Primitivní dělení na pouhé dvě skupiny, například pány a otroky, křesťany a pohany, árijce a neárijce nebo kapitalisty a proletáře, neodpovídá složitosti moderní společnosti. Naopak v ní existuje vždy mnoho různých forem dělení i sdělení a s nimi spojených konfliktů i kooperace. Ani moc nedělí společnost na dvě skupiny, na ty, kdo ji mají a jsou mocní, a ty, kdo ji nemají a jsou bezmocní. Společnost se nerodí na křídlech moci tak, že by si jedni podmanili druhé, ale naopak možnost mít a vykonávat moc předpokládá již určité společenské uspořádání.
Moc proto není schopnost diktovat podmínky života ostatním. Naopak se zvyšuje tím, jak se zvyšuje ve společnosti i svoboda, tj. možnost volit alternativy i těmi, kdo jsou moci podřízeni. V možnosti volit alternativy spočívá i síla a přednost demokratické moci. Ti, kdo jsou dnes v opozici, mohou zítra vládnout, ale jen za podmínky, že si získají na svou stranu většinu voličstva. Přesto existuje i v dnešní komplexní společnosti a jejím demokratickém politickém systému jedno riziko, a to možnost jejího úpadku zpět do primitivního stavu, ve kterém bude tato společnost politicky rozdělená opět jen na dvě nesmiřitelné skupiny – na přátele a nepřátele. Taková společnost však není rozdělená, ale rozpolcená.
Ti, kdo v posledních dnech hovořili o rozdělené společnosti, měli ve skutečnosti na mysli riziko rozpolcení společnosti. V tomto smyslu byla prezidentská volba skutečně nejdůležitější od roku 1990, protože se v ní rozhodovalo o tom, jestli zvítězí politika záměrného rozpolcení společnosti do dvou znepřátelených táborů, nebo politika uznávající rozdíly při zachování zdravého rozumu a možnosti vzájemné domluvy. Sto let od založení Československa tak Češi paradoxně stáli v lednu 2018 před zkouškou, zda se z nich za tu dobu stal emancipovaný politický a občanský národ, který nepodlehne politice kolektivizovaného strachu a volání po Leviathanovi, ale dokáže chladnou hlavou zvolit zrovna takovou chladnou hlavu do čela svého státu.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.