Škrty se těžko napravují

Váš odborový svaz sdružuje pracovníky v kultuře a ochránce přírody. Proč k takové alianci došlo?

Spojení kultury s ochranou přírody v našem odborovém svazu mnoho lidí zaráží, ale jde o nesourodost jen zdánlivou. V době vzniku odborového svazu v roce 1990 patřily obory spojené s ochranou a studiem přírody – správy národních parků, chráněných krajinných oblastí, zoologické a botanické zahrady, hvězdárny a planetária atd. – pod Ministerstvo kultury; dohled nad ochranou kulturních památek i přírodních vzácností vykonával dnešní Národní památkový ústav, jenž byl konglomerátem státních ústavů památkové péče a ochrany přírody fungujících v jednotlivých krajích. Dnes je oblast ochrany přírody v gesci Ministerstva životního prostředí. Spojení péče o památky s ochranou přírody však bylo a je logické – žijeme v kulturní krajině, kulturně využívané, často přetvářené lidskou činností, v návaznosti na stavební zásahy a objekty. Na druhé straně chráněné krajinné oblasti a národní parky zase provozují svá muzea a další objekty zaměřené na osvětu a vzdělávání. Samotný vznik Odborového svazu pracovníků kultury a ochrany přírody (OSPKOP) souvisí se společenskými změnami, k nimž došlo po roce 1989. Po rozpadu jednotné organizace odborového hnutí (ROH) vznikla řada samostatných svazů, a to převážně na základě profesní nebo institucio­nální příslušnosti.

Jak širokou máte členskou základnu?

OSPKOP je z hlediska početnosti členské základny největším odborovým svazem ze svazů působících v oblasti kultury. Má přes dva tisíce členů, kromě zaměstnanců sbírkových institucí zřizovaných kraji a obcemi zastupuje poměrně významnou část zaměstnanců zřizovaných Ministerstvem kultury ČR, neboť do našeho svazu patří čtrnáct z devětadvaceti základních odborových organizací příspěvkových organizací MK ČR. Jedná se o Národní galerii, Národní, Uměleckoprůmys­lové a Národní technické muzeum, Národní knihovnu ČR, Památník národního písemnictví, všechny složky Národního památkového ústavu, tj. Generální ředitelství a čtrnáct územních pracovišť, dále o Husitské ­muzeum v Táboře, Valašské muzeum v přírodě, Národní filmový archiv a další instituce. Spolu s odbory z institucí zřizovaných samosprávami sdružujeme bezmála sedmdesát členských odborových organizací.

Jak vypadá struktura vaší organizace?

Činnost odborového svazu zajišťují dvě profesionálky v našem ústředí, ostatní – já jako předsedkyně a členové výkonného ­výboru jako orgánu, který rozhoduje mezi ­sjezdy a dbá na naplňování programu OSPKOP – jsou sjezdem volení dobrovolníci, v profesním životě kurátoři, správci sbírkových fondů, dokumentátoři, památkáři, pracovníci muzeí, speleologové, knihovníci a podobně. Já jsem zaměstnankyní Národní knihovny ČR. Spojení pracovních povinností v knihovně a „odborařiny“ je sice časově náročné, ale zároveň mi to dává možnost být ve stejné kůži jako kolegové, jejichž zájmy zastupuji – spoustu věcí nemusím studovat, protože problémy prožívám a řeším denně. Vím, jaké jsou v kultuře obecně a v Národní knihovně zvlášť platové a pracovní podmínky, jak se dodržuje zákoník práce a další předpisy, jak se zachází s lidmi, a to je pro odborovou práci nesmírně důležité.

S jakými dalšími organizacemi při obhajobě práv zaměstnanců spolupracujete?

Náš svaz je členem naší největší odborové centrály, Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS), a také dvou mezinárodních odborových sdružení, která působí v oblasti veřejných služeb: světové organizace PSI (Public Services International) a její evropské součásti EPSU (European Federation of Public Services Unions). Jejich prostřednictvím OSPKOP aktivně pracuje také v dalších evropských odborových strukturách, má možnost upozorňovat na postavení institucí veřejného sektoru, získávat informace o politikách a tendencích, které se na evropské úrovni i na úrovni jednotlivých států formují ve vztahu k zajištění veřejných služeb pro občany. Jednou ročně se zástupci odborových svazů z těchto oborů scházejí vždy v jiné části Evropy za účasti vedení EPSU, informují se navzájem o aktuálních problémech, mají možnost konzultovat otázky politického a sociálního vývoje v jednotlivých zemích a předávat si zkušenosti z odborové práce, upozorňovat se navzájem na to, jaké nové triky uplatňují vlády a bohužel i zaměstnavatelé při jednáních o sociální a mzdové politice, při dojednávání kolektivních smluv či novelizacích pracovněprávních předpisů a jak se stále pokoušejí bagatelizovat nebo odstraňovat výdobytky, jichž zaměstnanci dosáhli před mnoha desetiletími – prodlužování pracovní doby, neproplácení přesčasů, nedodržování doby odpočinku mezi směnami a podobně.

Díky těmto jednáním s kolegy z evropských zemí jsme mohli v uplynulém období sledovat, jak tvrdé postupy vlády uplatňovaly vůči zaměstnancům prakticky ve všech zemích Evropské unie, jak se navzájem inspirovaly při zavádění úsporných opatření či škrtů ve veřejných rozpočtech. Naštěstí je dnes situa­ce už jiná, ale o to jasněji je vidět, jak těžko a dlouho se napravují věci, které se u nás fakticky rozbořily jediným škrtem pera. Demontoval se celý systém odměňování zaměstnanců veřejného sektoru. O deset procent se snížily rozpočty státních příspěvkových organizací, což vedlo k propouštění zaměstnanců. Pokud instituce chtěly uchránit vzácné specialisty a nadále zajišťovat veřejnou službu, musely část práce naložit na zbývající zaměstnance a zároveň jim snížit platy. „Státotvorné“ akty až autisticky umanuté Nečasovy vlády nás v kultuře vrátily o mnoho let zpět.

Mohla byste na závěr shrnout, jak vypadá hájení práv pracujících v praxi?

Mám­-li stručně charakterizovat oblasti, kterým se odbory věnují a v nichž dosahují konkrétních výsledků, jmenovala bych na prvním místě řešení pracovněprávních problémů. Odbory tak pomáhají svým členům domoci se zákonných práv. Provádějí důležitou osvětu, organizují semináře o pracovním právu, podporují zaměstnance v tom, aby byli emancipovanými občany, kteří si jsou vědomi svých práv na pracovištích, jednají v jejich zájmu s vedoucími pracovníky. Neméně významnou roli odbory hrají při kolektivním vyjednávání, tj. při sjednávání kolektivních smluv nad rámec zákoníku práce.

I když v našich institucích nemůžeme sjednávat takové zaměstnanecké benefity jako firmy výrobního sektoru a prosperující mezinárodní společnosti, přesto se daří dospět ke konkrétním dohodám, týkajícím se například počtu dní indispozičního volna – sick days, vnitřních platových předpisů, kontrol bezpečnosti práce a podobně, které zaměstnancům ulehčují situaci. Odbory v organizacích sledují dodržování zásad zdravé a bezpečné práce v návaznosti na konkrétní pracovní prostředí a na specifika jednotlivých činností zaměstnanců. Dokážou tak přesně popsat a pojmenovat problémy, jimiž je třeba se v zájmu zaměstnanců zabývat.

OSPKOP zároveň nabízí svým členům v rámci svého sociálního programu široké možnosti pomoci, od příspěvků na dětskou rekreaci, na léčebné pobyty, při finanční nouzi způsobené živelní pohromou nebo dlouhodobou nemocí přes příspěvek na penzijní připojištění až po příspěvek při ztrátě zaměstnání. Za nejdůležitější ale považuji pomoc jednotlivým základním odborovým organizacím při kolektivním vyjednávání, při řešení pracovněprávních sporů, při dohledu nad dodržováním předpisů bezpečnosti a hygieny práce. Odbory mají také nezastupitelnou úlohu při tripartitním vyjednávání s vládou a zaměstnavateli jako sociálními partnery. Nedávné vyjednávání odborových svazů veřejného sektoru o nápravě platových poměrů je docela dobrým příkladem užitečnosti odborů pro zaměstnance.