Teorie velké ryby

Zařadit Vince Staplese k jednomu žánru a mluvit o něm jen jako o rapperovi, jak se to často děje, znamená redukovat jeho tvůrčí jedinečnost. Přinejmenším to platí od vydání jeho druhého, sympaticky krátkého a netypicky fragmentárního alba Big Fish Theory, na němž se rap sice objevuje jako dominantní styl a nejčastěji užívaný výrazový prostředek, zdaleka ale nejde o jedinou polohu. Pokud chceme Staplesovu tvorbu důsledněji charakterizovat, je nutné se pohybovat přes hranice hudebních žánrů. A právě pokus vymezit žánrové meziprostory, do kterých je jeho tvorba zasazená a z nichž vychází, je cílem následujícího textu, jakkoli zároveň jde o recenzi alba. Nahrávku Big Fish Theory lze totiž chápat jako místo rozmanitých komunikačních střetů a nesouladů – na rozdíl od Staplesovy předchozí desky Summertime ’06 (2015), která rapovému standardu odpovídala mnohem více.

Svět po světě

I přes akcentování stylového přesahu Staplesových skladeb nelze pominout, že hiphopový svět jeho tvorbě poskytuje silné zázemí. Nejde přitom pouze o nějaké vágní estetické východisko – Staples opravdu ve většině svých skladeb rapuje do hudebního podkladu. A hiphopový rámec je přítomný rovněž v subkulturním ohledu, neboť Staplesovy texty jsou velmi často reflexí sociální situace černošské komunity (naopak typicky rapový hédonismus u Staplese, který nepije alkohol ani neužívá drogy a objevil se v reklamě na Sprite, nenajdeme). Skladby na albu Big Fish Theory se ale rovněž silně opírají o estetiku současné elektronické hudby. Staples se přitom opět neztotožňuje s žádným konkrétním stylem nebo přístupem. Nalezneme prvky houseu, techna, dubstepu, ale i dalších klubových žánrů elektronické hudby. Tyto vlivy jsou míchány a spojovány ryze eklektickým způsobem, ale výsledkem je vždy potemnělá, postapokalyptická atmosféra. Desek označovaných za „soundtrack ke konci světa“ ovšem už vyšlo tolik, že toto označení ztratilo smysl. Snad bychom mohli mluvit o hudbě „světa, který přijde po světě, ve kterém žijeme“. Což se stane patrně už brzy. Nejde přitom jen o metaforické opisy hudebních nálad – Staplesovy texty často reflektují i téma ztráty nebo rozpadu hodnot.

Big Fish Theory pochopitelně není jediným současným rapovým albem, které se opírá o experimentálně zaměřenou klubovou hudbu. Právě u ní se totiž rappeři v posledních letech stále častěji inspirují při tvorbě hudebních podkladů. Unikátní je ale propracovaný způsob, jakým Staples dané vlivy mísí. Ve výsledné zvukové struktuře už totiž nelze oddělit „hiphopové“ a „elektronické“ prvky – jako by hip hop měl kořeny v elektronice a elektronika zase v hip hopu. Důsledkem je, že ani hiphopová, ani elektronická estetika není dominantní. Nedochází tak k typické situaci, kdy hip hop musí ustoupit elektronice nebo naopak, a kdy se jeden z žánrových aspektů ukáže jen jako pomocný. Zde jde o symbiotickou komunikaci vedoucí k žánrové syntéze.

Boj se stereotypy

Zmíněné syntézy se zpravidla neúčastní typické stylové celky, ale deformované úlomky elektronických, nebo naopak hiphopových motivů. Tracky se tak nikdy zcela nerozvinou do mechanicky strojového rytmu – nereprezentují estetiku přirozených návazností, spontánní energie, natož maskulinní agresivity, nýbrž se ukazují jako jemná struktura plná zlomů, nárazů, záseků a rozpadání. Skladby se zasekávají, opakovaně rozbíhají nebo ustrnou v repetici určité mikrostruktury jako zamrzlý počítač. Důsledkem těchto žánrových poruch či deformací je skutečnost, že v žádném tracku nerezonují žánrová klišé, a také dojem specifické křehkosti spojené s průrazností. Big Fish Theory nelze prožívat čistě fyzicky jako taneční hudbu, ale ani jen prostřednictvím rytmu poslouchaných slov, jak často posloucháme rapová alba. Posluchač tak bude dost možná pociťovat jistou nedostatečnost či nenaplněnost, zároveň jej ale může pohltit neurotické pnutí, z něhož vyvstává koherentní a konzistentní celek, jakkoli zní, jako by se Burial rozhodl natočit hiphopovou desku.

Staples tím provokuje aktivitu posluchače, zároveň ale – aspoň pro sebe – zachraňuje oba dominantní styly, jež obohacuje o novou, zcela individuální formu vyjádření. Rapové album se tak může stát skutečnou výpovědí o světě, která dokáže pohnout posluchačem. Najednou je totiž zbaveno všech vyprázdněných, tisíckrát zopakovaných rétorických figur. A podobně byla odstraněna i klišé „postapokalyptické“ klubové hudby, jimiž je současná produkce zahlcena. Také proto Staples patří k nejzajímavějším mainstreamovým hudebníkům současnosti.

Autor je hudební publicista.