Byly CB vysílačky předzvěstí sociálních sítí? Ovlivnila country music rap? Může konzervativní žánr vybízet k revoltě? Tvorba C. W. McCalla ukazuje, že žádná z těchto otázek není dost bláznivá na to, aby nemohla být položena. Jak říká protagonista Peckinpahova filmu inspirovaného McCallovým hitem Convoy: „Smyslem konvoje je být v pohybu.“
O nákladní automobilové dopravě se v poslední době mluví téměř vždy negativně. Je pod palbou kritiky ze všech stran: ekologové ji chtějí radikálně zredukovat a postupně nahradit dopravou po železnici, státní úředníci zavádějí důmyslná opatření k omezování přepravní doby o víkendech a pokoušejí se odklonit proudy kamionů z měst. Technologičtí vizionáři zase popisují svět, ve kterém budou brázdit silnice náklaďáky řízené roboty. Hromadný převoz zboží z jednoho místa na druhé je ovšem neodmyslitelnou součástí kapitalismu a přes nepochybně ekologičtější způsoby je doprava v současné situaci jen těžko realizovatelná jinými prostředky. Je však příznačné, že limitující opatření, například omezení víkendové přepravy, dopadají nejvíce na řidiče. Jde přitom o jedno z nejprekarizovanějších a nejvykořisťovanějších zaměstnání dneška. Velká zodpovědnost, nízké platy, víkendy trávené na obrovských odstavných parkovištích, otlačený zadek, hemeroidy a ohrožení blížící se automatizací – to vše přispívá ke značné frustraci a vykořenění.
Konvoj: solidarita řidičů
Komunita řidičů kamionů se ovšem dokáže velice silně semknout – z jejich vzájemné solidarity by si mohlo vzít příklad i leckteré aktivistické hnutí. Silnou inspiraci může v tomto ohledu poskytnout snímek amerického režiséra Sama Peckinpaha Konvoj z roku 1978, který westernovým způsobem prezentuje řidiče kamionu jako romantického hrdinu: je to psanec na útěku před zákonem, osamělý ve své kabině, ale zároveň přes rádiové frekvence ve spojení se svými druhy – ostatními kamioňáky. Film Konvoj vznikl na vrcholu popularity CB vysílaček, s jejichž pomocí bylo a stále je na frekvencích takzvaného občanského pásma (citizen band) možné bezplatně a anonymně komunikovat z pohodlí domova či dopravního prostředku a jejichž velká oblíbenost v USA sedmdesátých let tak trochu předznamenala popularitu dnešních sociálních sítí. Řidiči se dodnes vysílačkami navzájem varují před policejními kontrolami, měřením rychlosti a dalšími problémy na trase, ale využívají je i k nevázaným hovorům o libovolných tématech.
Peckinpahův film byl silně inspirován country hitem Convoy z roku 1976, který vydatně těží z estetiky zahuhlaných a svérázným slangem protkaných relací CB vysílaček. Autorem této písně byl C. W. McCall, což je umělecké alter ego reklamního textaře Billa Friese, který postavu řidiče kamionů a countryového barda vymyslel pro reklamu na hamburgerové housky Old Home. Reklama byla natolik úspěšná, že se veřejnost dožadovala dalších songů od tohoto jednoúčelově vytvořeného muzikanta. Friesovi tak postava C. W. McCalla, jež původně byla čistě marketingovým produktem, poněkud přerostla přes hlavu.
V roce 1975 se McCall podepsal hned pod dvěma nahrávkami: Wolf Creek Pass a Black Bear Road. Další album Wilderness z roku 1976 obohatil silným důrazem na ekologická témata. Deska vrcholí půvabnou skladbou Aurora Borealis, intimním vyznáním oslavujícím krásu polární záře. Ve stejném roce natočené album Rubber Duck se pak znovu inspirovalo truckerskou tematikou. McCall tak představuje dosti nepravděpodobné spojení citlivého milovníka přírody a drsného řidiče náklaďáku. Jeho nenadálá popularita je důkazem toho, že autenticita v hudbě není to nejdůležitější – zdá se, že snad více než v jiných oblastech zde existuje možnost, že se dílo odtrhne od původního účelu či od svého autora a začne žít vlastním životem. Možná právě díky tomu se tvorba C. W. McCalla do značné míry vzdaluje obvyklým klišé, která lze spojovat s country music.
Žánrová otevřenost
Pod jménem C. W. McCall vzniklo několik alb patřících do zlatého fondu country, a zároveň narušujících jeho obraz coby „vyběleného“ a normalizovaného blues – konzervativní hudby od bělochů pro bělochy. Hlavním McCallovým poznávacím znakem je úsečná recitace, která se blíží projevu českého zpěváka Ladislava Vodičky (například v hitech Já tu zemi znám nebo Řidič, ten tvrdej chleba má z první poloviny sedmdesátých let). Tvorba C. W. McCalla ukazuje country music v té nejotevřenější podobě: dokáže být příchylná k rozmanitým hudebním žánrům, formulovat sociální i ekologická témata, vybízet k solidaritě, ale zároveň stát pevně na svém místě.
Vstřícnost vůči cizorodým prvkům dobře ukazuje například skladba Night Rider z alba Wolf Creek Pass s výraznou funky kytarou, elektronickými efekty, basovou syntezátorovou linkou a silně rytmizovanou deklamací, která připomíná rap. S tímto žánrem, který v téže době vznikal na různých místech USA, McCalla spojují i některá témata textů, jako jsou problémy s policií, marihuana, milostné problémy či osamělost, a také silně ironický podtext. Vliv tzv. truck-driving country na rap ale není jen za vlasy přitažená spekulace, jak dokládá například coververze písně Convoy na albu Rappin’, Dancin’ & Laughin’, které vydal v roce 1980 americký rapper Blowfly.
Dráha Billa Friese alias C. W. McCalla má v rámci hudebního průmyslu poněkud zvláštní trajektorii. Místo obvyklého vývoje od autentického umělce ke stroji na peníze jsme svědky unikátního příběhu: z původního, pragmaticky vykonstruovaného marketingového produktu vzniklo autentické umělecké dílo, které navíc dokázalo inspirovat další umělce, a dokonce i mimo oblast country. V tomto ohledu je pozoruhodné, že C. W. McCall svou slibně rozjetou hudební kariéru přes značný úspěch nerozvinul do monstrózních podob, jak by se dalo očekávat, ale místo toho ji utnul již rok po natočení snímku Konvoj. Skončit ve správnou chvíli je přitom schopnost, která mnohým, zhusta i velkým umělcům bohužel často schází. A nejen umělcům…
Autor je doktorand filosofie a spolupracovník online magazínu HIS Voice.