Vnější a vnitřní žaláře

K výrazným českým krátkým filmům poslední doby bezpochyby patří Vězení Damiána Vondráška. Civilní drama „o různých podobách vězení“, natočené jako ročníkové cvičení na FAMU, se promítalo i na festivalu v San Sebastianu.

Krátký film studenta FAMU Damiána Vondráška Vězení na první pohled vyhlíží jako další z řady solidních, byť nijak zvlášť překvapivých studentských dramat, jakých se každý rok urodí několik (z poslední doby namátkou Místo, 2017, Terezy Vejvodové nebo Road­-Movie, 2015, Martina Jelínka). Snímek, který se loni hrál v karlovarské sekci První podání a poté zamířil i na přehlídku v San Sebastianu, se však z tohoto šedivého průměru vymyká. Jak ostatně našeptává i závěr oficiální festivalové synopse, toto „intimní sociální drama o různých podobách uvěznění“ skutečně funguje jako vzácně subtilní výpověď o mřížích, jež si kolem sebe – každý zvlášť i jako společnost – stavíme.

 

Umně vytvářená autenticita

Ani ta nejefektnější interpretační nadstavba se nicméně neobejde bez alespoň chvalitebně zvládnutých režijních, hereckých a scenáristických disciplín. Jakub Koudela přesvědčivě vraští čelo coby mladý, nepříliš průbojný táta a manžel, který nedávno přišel o práci učitele. Veronika Lazorčáková na malém prostoru exceluje v nenápadné, avšak o to těžší roli manželky, která se ke všem chová vlídně a stojí přitom stranou zásadních rodinných rozepří. Když pak jejich dcera na otázku, jak bylo ve škole, utrousí „Furt stejný“, je to dobrý příklad civilnosti a věrohodnosti dialogů.

Z této umně utvářené autenticity postupně vyvstává vězení nejen jako místo, kam Jakub vyráží na pracovní pohovor, ale především jako metafora pro několik typů nesvobody, indoktrinace a oddělenosti. V tom nejosobnějším slova smyslu jsou to hráze, které si kolem sebe budují protagonisté: například neskrývané pohrdání, s nímž se k Jakubovi chová jeho tchán, nebo Jakubův sklon zadržovat v sobě frustraci a vztek tak dlouho, až samovolný projev zlosti zasáhne někoho, kdo je v tom zcela nevinně.

 

Zvonky a mříže

Mezitím se však Vězení odpoutává i k poněkud abstraktnějším přesahům, konkrétně k tomu, jak naše vztahy a jednání odrážejí prostory, v nichž žijeme a trávíme čas. Při své krátké, méně než půlhodinové stopáži si snímek v tomto ohledu počíná obzvlášť chytře, když složité téma vyjadřuje hlavně prostřednictvím opakujících se obrazových či zvukových motivů.

Vznikají tak asociace mezi třemi veřejnými a soukromými místy – věznicí, školou a domácností. V každém z nich zaznívá pronikavý disciplinační zvuk: bzučení, které vydávají vězeňská vrata, řinčivé školní zvonění ohlašující konec vyučovací hodiny, domovní zvonek značící nečekanou návštěvu. Všude rovněž kamera ulpívá na vizuálním motivu mříží, jenž se navrací v kuchyňských kachličkách, luxferách nebo provazové síti umístěné ve školní chodbě. Vězení tak jednoduchým, a přitom účinným způsobem vybízí úvahám nad formativní rolí institucí nebo uspořádáním našich domovů.

Od úspěšného famáckého snímku Tam­­bylles (2011) režiséra Michala Hogenauera tady zřejmě nebylo filmové dílo, které by natolik citlivě a vícevrstevnatě dokázalo přiblížit téma vnějších a vnitřních žalářů. S potěšením se tak dá říct, že česká kinematografie se v takových momentech přibližuje i tvorbě špičkových evropských auteurů. Například Jaimeho Rosalese, jenž o těchto viditelných i neviditelných mezilidských bariérách podobným stylem mistrovsky pojednával ve filmech Samota (La Soledad, 2007) nebo Krásné mládí (Hermosa juventud, 2014).

Autor je filmový publicista.

Vězení. ČR, 2016, 27 minut. Režie a scénář Damián Vondrášek, kamera Filip Marek, střih Jakub Podmanický, hrají Jakub Koudela, Veronika Lazorčáková, Tomáš Borůvka ad.