Emeritní profesor mezinárodních vztahů na univerzitě v Oxfordu Avi Šlaim patří do školy nových izraelských historiků, kteří demytizovali především okolnosti vzniku státu Izrael. Hovořili jsme o různých podobách sionismu, ale i rasismu uvnitř izraelské židovské společnosti.
Jak kritický postoj k Izraeli ovlivnil váš osobní život?
Mám dvě rodiny. Moje třiadevadesátiletá matka v Izraeli podporuje Benjamina Netanjahua, je ale také pyšná, že její syn je profesorem v Oxfordu. O politice se vůbec nebavíme, protože ona nezná realitu izraelské okupace a jen opakuje státní propagandu. A tu já zase nejsem ochoten poslouchat. Pro ni už je příliš pozdě, aby poznala něco jiného. A pak je tu moje rodina v Británii, moje žena a naše dcera. Obě jsou o izraelsko-palestinském konfliktu velice dobře informovány. Především manželka je zapálená propalestinská aktivistka. Přiměla mě více porozumět koloniálnímu faktoru konfliktu. Byl jsem si ho vědom, ale až v debatách s ní jsem si lépe uvědomil, jak kritickou roli od podpisu Balfourovy deklarace sehráli Britové při odebírání půdy Palestincům. V roce 1917, v době podpisu Balfourovy deklarace, Židé představovali pouhých deset procent populace a vlastnili dvě procenta palestinské půdy, zbytek byli Arabové. Británie na sebe tehdy vzala úkol zbavit Palestince jejich země, aby ji darovala sionistům. A když Arabové proti britské nadvládě v roce 1936 povstali, britská armáda povstání brutálně rozdrtila. Bez koloniálního kontextu nemůžete porozumět transformaci malé, mocensky impotentní menšiny Židů v Palestině v regionální mocnost. Zatímco tedy postoje mé matky na mne neměly žádný vliv, postoje mé ženy na mne mají radikalizující efekt.
Můžete popsat různé proudy v počátcích sionistického hnutí a srovnat je s dnešní situací?
Šlo hlavně o zakládání židovských osad v Palestině a politický sionismus, který operoval na mezinárodním poli a jehož cílem bylo získat podporu pro sionistický projekt. Na počátku šestidenní války v roce 1967 už byl hlavní cíl sionismu naplněn. V Palestině existoval životaschopný židovský stát. Vítězství Izraele v této válce ale znovuotevřelo otázku teritoriálních cílů sionismu. Izraelská společnost byla rozdělena vedví. Umírněná část chtěla vyměnit území za mír, ale většina u labouristů a především v Likudu a dále doprava řekla: „Západní břeh, tedy Judea a Samaří, je srdcem naší biblické domoviny. Nikdy ji za nic nevyměníme.“ Dnes zvítězila pravice: Izrael je koloniální mocnost, která se při uplatňování apartheidního režimu na Palestincích spoléhá na brutální vojenskou sílu. Vláda Netanjahua je nejdrsnější, otevřeně rasistická a také nejvíce proosadnická vláda v dějinách Izraele. Mnozí klíčoví ministři jsou sami osadníci. Vládní strana Židovský domov otevřeně volá po anexi okupované oblasti C, která představuje šedesát procent Západního břehu. To znamená, že jakékoli řešení je v nedohlednu. Abych to shrnul, izraelské politice dnes dominuje nejnacionalističtější, exkluzivistická a nejnáboženštější interpretace sionismu.
Mohl byste popsat rozpor mezi kulturními sionisty a revizionisty?
V období druhé světové války byl mainstreamovým proudem labouristický sionismus v čele s Davidem Ben Gurionem. A pravicoví sionisté byli vedeni Zeevem Žabotinským. Odpojili se od mainstreamového sionismu a založili revizionistické hnutí. Zeev Žabotinský byl židovský nacionalista a duchovní otec izraelské pravice.
Byl to také velký příznivec fašismu.
Ano, byl to fanoušek Mussoliniho a evropského fašismu. V roce 1923 publikoval článek Železná zeď, my a naši sousedé. A to je bible sionistické zahraniční politiky. Text měl dvě části, analýzu problému a doporučenou politiku. V analytické části se praví, že žádný národ v historii nikdy dobrovolně neustoupil jiným lidem, kteří chtěli na jeho půdě vytvořit vlastní stát. Říká, že Arabové nejsou rebelové, ale jde o národ, a proto je jejich odpor nevyhnutelný. A že dosáhnout nezávislého židovského státu v Palestině lze jen unilaterálně a vojenskou silou. To je základní sionistická strategie tohoto konfliktu od roku 1930 dodnes. I když existují politické rozdíly mezi pravicí a levicí, pokud jde o tuto silovou taktiku, panuje v Izraeli shoda. Stát Izrael se odmítá v regionu integrovat a raději zdůrazňuje své spojenectví se Západem proti Arabům.
Nevedl se právě o to spor mezi kulturními a politickými sionisty?
Ano, jedním z hlavních představitelů kulturního sionismu byl Ahad Ha’am, který v Palestině usiloval spíše o duchovní a kulturní židovské společenství než o nacionalistické hnutí, které by bylo v konfliktu s Araby. Chtěl rozvíjet židovské hodnoty a kulturu v harmonii se zbytkem společnosti, nešlo mu o dobytí země a založení exkluzivního židovského státu, který by Arabům dominoval vojenskou silou. Lídři kulturního sionismu kritizovali politický sionismus už od jeho počátků.
Nemohli se chybějící spojnicí mezi Palestinci a Židy stát židovští Arabové z Iráku i odjinud?
Doufal jsem, že orientální Židé (mizrachim) budou sloužit jako most do arabského světa. Ale stal se pravý opak. Izrael tyto orientální Židy indoktrinoval, aby nenáviděli Araby. A tak se orientální Židé, mezi něž patří i moje matka, stali těmi největšími kritiky Arabů.
Izraelští agenti byli zodpovědní za výbuch pěti bomb v Bagdádu v roce 1950. Cílem bylo Židy vyděsit, tím je donutit opustit Irák a odjet do Izraele. A to se jim povedlo. Moje rodina byla součástí tohoto exodu 130 tisíc arabských Židů. Židovská komunita na území Iráku žila dva a půl tisíce let v harmonii a koexistenci s křesťany a muslimy. Toto všechno dávám pod hlavičku krutého sionismu. Jiným jeho projevem bylo vyhnání Palestinců v roce 1948. Byla válka a sionisté spatřili možnost, jak uskutečnit etnické čistky, na jejichž konci se ze 750 tisíc Palestinců, tedy z více než poloviny palestinského obyvatelstva, stali uprchlíci.
Dalším méně známým krokem bylo přinucení Židů, kteří žili po staletí šťastně se svými sousedy v arabských zemích, aby se přesunuli do Izraele. Například v Maroku Židé nikdy nečelili diskriminaci, cítili se být Maročany jako všichni ostatní a žili zde šťastně. Za jejich transferem do Izraele stály manipulace Mosadu, který měl přímý kontakt na vládu marockého krále Hassana II. Šlo především o nevzdělané lidi z venkova, kteří neměli o sionismu nejmenší ponětí. Tito lidé se pak v Izraeli cítili vykořeněni a byli diskriminováni a opovrhováni aškenázským establishmentem. Ocitli se na úplném dně společnosti a podobně je s nimi zacházeno i dnes.
Teprve v nedávné době se ukázalo, že v padesátých letech stát kradl orientálním Židům děti a umísťoval je do aškenázských rodin, přičemž původním rodičům bylo řečeno, že zemřely.
To se týkalo především jemenských Židů, kteří emigrovali do Izraele ještě před rokem 1948 a krátce po něm. Šlo o vesničany, kteří měli často velké rodiny s mnoha dětmi. Je to velký skandál, který byl dlouho utajován. Aškenázští Židé se domnívali, že k takovýmto krokům mají právo, protože Židy z arabských zemí považovali za nevzdělané a podřadné. Aškenázové s mizrachim zacházeli stejně pohrdavě jako Britové s Palestinci v roce 1917.