Syrští Kurdové, kteří v posledních letech sváděli tvrdé boje s takzvaným Islámským státem, jsou opět pod palbou. Tentokrát je útočníkem Turecko, jež syrskou Rojavu označuje za semeniště terorismu. Prvním terčem útoků je město Afrín.
Roku 1946 přednesl britský soudce Norman Birkett rozsudek Norimberského procesu. V kapitole o válečné agresi tribunál pravil: „Válka je ve své podstatě zlá věc. Zahájit útočnou válku je nejenom mezinárodním zločinem; je to nejtěžší mezinárodní zločin, který se od jiných válečných zločinů odlišuje jen tím, že v sobě zahrnuje zlo nahromaděné v celku.“
Afrín je oblastí kopců a oliv. Místní půda živí přes třináct milionů olivovníků, jejichž plody jsou prodávány zdejšími zemědělci v blízkém Aleppu. V současnosti je Afrín ale také oblastí bunkrů a tunelů, které místní Kurdové vybudovali jako obranný pás proti agresi svých sousedů. Na rozdíl od jiných částí Sýrie totiž oblast byla takřka oázou klidu, a tak místní měli čas a prostor opevnění vybudovat.
Kurdové a USA
Za klidná léta vděčí Afrín především syrskému diktátorovi Bašáru al-Asadovi. Ten se v prvních měsících občanské války rozhodl režimní síly z kurdského severu stáhnout, což pro něj bylo výhodné ze dvou důvodů: Za prvé si tím zajistil příměří s nově vznikajícími kurdskými jednotkami. Mohl se tak plně koncentrovat na boj s protirežimními rebely. Za druhé poznal, že by sekulární kurdská samospráva byla trnem v oku džihádistů. Ti se nyní soustředili na boj proti Kurdům, čímž Asad zásadně snížil hrozbu radikálních islamistů pro režim. Vzniklého vakua rychle využily Lidové obranné jednotky (YPG), které převzaly kontrolu nad kurdskými oblastmi kolem Kobanî, v Džazíře na východě a v Afrínu na severozápadě. Rychlou, ale poměrně spořádanou mobilizaci milice umožnila skutečnost, že řada bojovníků jsou kádři Strany kurdských pracujících (PKK), a mají tak zkušenosti z guerillového boje proti tureckému státu.
YPG získala na Západě uznání zejména za urputnou obranu severosyrského města Kobanî před takzvaným Islámským státem (IS). Obrana by ale zřejmě selhala, kdyby nebyla zasáhla mezinárodní koalice pod vedením USA. Prvotní výhradně letecká podpora se záhy rozšířila o nasazení amerických speciálních jednotek. Dnes, po zastavení neúspěšných programů na podporu syrské opozice, směřují téměř všechny americké prostředky určené pro Sýrii na podporu multietnických Syrských demokratických sil (SDF), jejichž hlavní součástí je kurdská YPG. Zatímco se američtí představitelé předhánějí v tom, kdo hlasitěji odmítne, že v oblastech pod kontrolou SDF provozují state-building, do Sýrie proudí rostoucí počet diplomatů a humanitárních pracovníků. Rex Tillerson, americký ministr zahraničí, pak v polovině ledna prohlásil, že Spojené státy budou ve východní Sýrii operovat i nadále, aby zajistily, že „trvalá porážka IS umožní místní správě v osvobozených oblastech odpovědné vládnutí“. Dosáhnout toho zamýšlí pomocí čtyř set milionů dolarů na podporu hospodářství. Největší částku však pohltí další vyzbrojování a výcvik SDF, na což Pentagon vyčlenil pět set milionů dolarů. Součástí operace má být i vytvoření třicetitisícové pohraniční jednotky, která z poloviny bude sestávat z vojáků SDF.
Tři mouchy jednou ranou
Sílící americká podpora pro YPG znepokojuje a hněvá Turecko, které téměř čtyřicet let válčí s PKK. V polovině ledna proto turecký prezident Erdoğan prohlásil: „Navzdory našemu varování trvá země, kterou nazýváme spojencem, na založení teroristické armády podél našich hranic. Koho jiného než Turecko mohou mít teroristé za cíl? Tuto teroristickou armádu je potřeba zardousit již v zárodku.“ Zda se opravdu jednalo o vyhlášení invaze, nebylo v následujících dnech zcela jasné. Agresivní prohlášení z Erdoğanových úst jsou totiž poměrně běžná. V syrském Kurdistánu, Rojavě, se navíc nachází již zmíněné americké speciální jednotky a i Rusko, které je patronem syrského režimu, mělo v Afrínu neznámý počet vojenských poradců. V neposlední řadě nebylo jasné, zda by se turecké útoky omezily na ostřelování Rojavy, jak už se několik měsíců děje, nebo zda by Turecko risklo pozemní operaci.
Turecko již do Sýrie vpadlo jednou, a to v roce 2016, kdy pod záminkou boje proti Islámskému státu zakročilo proti postupu SDF z východních provincií přes Eufrat do Afrínu. Navzdory nedosažení deklarovaného cíle, jímž bylo dobýt velkoměsto Rakku, byla operace pro tureckou armádu úspěchem: invaze zabránila spojení kurdských kantonů Kobanî a Džazíry s izolovaným Afrínem. Úspěch chce turecká vláda zopakovat, ale ani Rusko, ani USA nepovažují SDF za hrozbu, kterou je potřeba pokořit. Aby vyjednali tichý souhlas alespoň jednoho z hegemonů, odcestovali 18. ledna náčelník tureckého generálního štábu a hlava tajné služby MIT do Moskvy, kde se setkali se svými ruskými protějšky. O dva dny později Turecko zahájilo operaci Olivová ratolest.
Afrínská invaze má v Turecku širokou podporu – souhlasí s ní i opoziční strany s výjimkou levicové HDP. Podporuje ji i prozápadní Svaz továrníků a podnikatelů (TÜSIAD). Odpůrci války jsou stíháni za šíření teroristické propagandy. Hned v prvních dnech tak bylo za sdílení nesouhlasných vyjádření zatčeno více než sto padesát lidí. Turecký establishment je ve stále hlubší krizi a agrese vůči Afrínu mu přichází právě vhod. Zabíjí totiž hned tři mouchy jednou ranou: Turecko ukáže USA, že se stále považuje za důležitého regionálního hráče a že Američané nemohou činit rozhodnutí bez konzultace se svým koaličním partnerem. Zároveň lze zásadně oslabit kurdské jednotky a nakonec – a to je možná nejdůležitější – válka může odvést pozornost od vnitropolitických problémů a vláda se sveze na vlně nacionalistického nadšení.
Dobře opevněný Afrín bude několikanásobně většímu a lépe zásobenému soupeři ještě nějakou dobu schopen vzdorovat. Pro místní obyvatele ale bude katastrofa, pokud NATO či Rusko tureckou agresi brzy nezastaví. Hrozí totiž, že se bude opakovat scénář z druhé čečenské války – turecká armáda nebude tlačit na dobytí území, nýbrž soustavnými šarvátkami rozdrtí afrínský odpor. Nyní je i na České republice, zda připustí, aby se člen NATO dopouštěl válečného zločinu.
Autor studuje blízkovýchodní studia.