Přeložil Bob Hýsek
Argo 2017, 147 s.
Nad knihou Nicka Cavea se mi vybavilo heslo Charlese Bukowského: „Nesnaž se.“ Bukowski se samozřejmě snažil, ale nebylo to vidět. Kultovnímu zpěvákovi tato literární strategie unikla. Na první pohled působí soubor krátkých zápisků ze severoamerického turné sympaticky – vzbuzuje naději, že autor nepřecenil své literární schopnosti a že půjde o reflexivní deníkové texty umělce na cestách. V lepším případě něco jako Motelové kroniky od Sama Sheparda, v horším postřehy stárnoucího rockera. Proč ne? Pro nás, kdo sedíme doma na zadku, to může být atraktivní. Vidíme zpěváka, jak si barví vlasy načerno, jak na mostě „nad mohutným tokem Ohia“ jí smažené kuře nebo jak „uprostřed Nashvillu v Tennessee právě dostává steroidovou injekci do stehna“, aby měl sílu na další koncert. Potíž je v tom, že Cave si s realitou nevystačí a urputně se snaží pozvednout své psaní na úroveň „velké literatury“. Křečovité střihy mezi různými časy, pseudofilosofické dialogy s přeludy andělů, kteří „roztahují křídla“, velikášské úvahy nad podstatou inspirace, citace z mytologie a hromadění aluzí na slavné umělce dělají Caveovu cestu na Parnas čím dál úmornější. Vázne i sebeironie, protože autor sám před sebou stojí jako před velikánem. Zatímco u Sheparda mezi deníkovým popisem a literárností leží cit pro zkratku, Cave tento prostor vyplňuje směsí patosu, píle a aspirací. Nakonec tak vytvořil cosi jako „hezkou knížečku od Patti Smith“, kterou si koupil v Denveru. Tady steroidová injekce do stehna nepomůže.