Ready­-made jménem Duchamp

Roku 1927 vytvořil Marcel Duchamp Dveře v Rue Larrey, které otevírají, respektive zavírají dvě místnosti současně. Abychom mohli jednu místnost otevřít, musíme druhou zavřít. Myšlenka „otočných dveří“, které uzavírají prostor, jen když druhý otevřou, je společná více Duchampovým dílům. Připomeňme aspoň jeho Nešťastný ready­-made (1919), zavěšenou knihu, která ve větru rotuje. Ani při otáčení stran jeho Rozmluv s Pierrem Cabannem (Entretiens avec Pierre Cabanne, 1966) na základní umělcův princip – rotaci, která otevírá neznámé světy, jen když zároveň jiné světy uzavírá – nemůžeme zapomenout. Umělecká svoboda znamená rozchod s běžně žitým světem.

Klam nicnedělání

Knihou rozhovorů vedených v roce 1966, v nichž umělec vystupuje jako autor, který „nedělá nic“, se završuje Duchampova „antitvorba“, stojící v protikladu ke každému dílu, jež můžeme prezentovat. Této antitvorbě předcházely ready­-mades, díky nimž se Duchamp definitivně zbavil „sítnicového umění“ a odpoutal se od klasického obrazu postaveného na reprezentaci. Rozhovory je ovšem nutné číst v korespondenci s Duchampovými díly, především pak s jeho instalací Je dáno: 1. vodopád, 2. svítiplyn, na které umělec pracoval tajně v letech 1946 až 1966, zatímco se veřejně věnoval profesionální hře v šachy. I před Cabannem o svém posledním díle Duchamp mlčí – v době rozhovoru o něm ví jen jeho žena, nevlastní syn Paul Matisse a vykonavatel jeho poslední vůle William C. Copley. Jedná se o diorama, skryté za vraty se dvěma otvory. Po Duchampově smrti v roce 1968 bylo vystaveno na jeho přání v Muzeu umění ve Filadelfii, které již vlastnilo převážnou část jeho děl.

Duchamp své poslední dílo dokončil právě v době, kdy s Cabannem pracoval na knize rozhovorů, kterou můžeme chápat jako svého druhu „literární ready­-made“. To je důležitý kontext, neboť Je dáno vzniklo jako přímý opak toho, co Duchamp v rozhovoru hlásal, jako opak jím proklamované poetiky, která se vyvíjela od obrazu k ready­-mades a dále k „nicnedělání“ jako svého druhu tvůrčímu gestu. Duchamp nicméně zároveň v rozhovoru přiznává, že je mu blízké takové pojetí umění, jež si vykládá ve významu něco „dělat“ a do něhož zahrnuje i řemesla, jako by tím chtěl Cabanna na Je dáno upozornit. Každé umění se odehrává mezi dvěma krajnostmi, činností a nečinností, a je na umělci, aby tuto základní povahu umění vyjádřil.

Pro Duchampa bylo důležité, aby Je dáno nikdo další za jeho života neviděl. Jinými slovy, to, co Cabanne v předmluvě k druhému a třetímu vydání knihy nazval paradoxem, žádným paradoxem není – Duchamp prostě veřejně mluví o „antisítnicovém“ díle, zatímco „sítnicové“ dílo skrývá. A kniha rozhovorů měla zřejmě této autorově hře napomoct. Při jejich četbě bychom tak měli mít neustále na paměti poslední Duchampovo výtvarné dílo, a naopak při jeho pozorování myslet na to, co jeho autor prohlašoval. Rozhovor každopádně odhaluje Duchampovu uměleckou činnost jen zdánlivě, ve skutečnosti Duchamp mystifikuje – čím je otevřenější, tím více se skrývá. Když pootevře dveře, zároveň je zavře. V tom spočívají jeho odpovědi na otázky. Zdánlivě je všechno v pořádku, až zpětně se ukáže, že šlo o dvojakou hru. Je však otázkou, zda právě Je dáno neznamená pokus vykročit jakousi třetí cestou, tedy mimo „sítnicové“ i „antisítnicové“ umění, a navrátit se zpět k řemeslnému pojetí tvorby.

Obrazy umírají

Umění je podle Duchampa smrtelné. Každý obraz nakonec umírá a putuje do muzeí, jakýchsi pohřebišť dobové průměrnosti a vkusu: „Lidé umírají, obrazy také.“ Je dáno, vytvořené tajně a vystavené posmrtně, je nejen popřením těchto vět, ale rovněž jejich naplněním.

Duchamp se k převládajícímu názoru, který dělá z umění jakousi bedlivě střeženou oblast přístupnou jen zasvěceným, staví lhostejně. Je proti pěstování kultu umění, jeho pojetí tvorby spočívá ve schopnosti svobodně a kriticky promýšlet koncept umělecké tvorby a v nechuti zapojit se do uměleckého či jiného provozu – což dosvědčuje nejen jeho vztah k práci, ale i k tvorbě: „Ale mně slovo ‚tvorba‘ nahání strach. V běžném společenském významu zní moc hezky, ale já ve skutečnosti nevěřím na tvořivou funkci umělce.“ Jde vlastně o postoj anarchistický, destruující každou vážnost proměněnou v přetvářku, každou vznešenost proměněnou v kult moci: „V Louvru jsem nebyl dvacet let. Nezajímá mě to, protože právě pochybuji o hodnotě těch názorů, podle kterých by všechny ty obrazy měly být vystaveny v Louvru místo jiných obrazů, o nichž se vůbec neuvažovalo, a přesto tam být mohly.“

Duchamp nastoluje neřešitelný problém – tím, že své poslední dílo ukryl před zraky diváků, je na určitou dobu vyjmul z uměleckého kontextu, což je přesný opak toho, čeho kdysi docílil vystavením svého Sušáku na láhve (1914), jenž se stal uměleckým dílem až aktem vystavení. S Je dáno bude již navždy spojeno, že vzniklo tajně, jako by autor a jeho dílo nesměli být nikdy veřejně spolu a dílo se mohlo stát dílem teprve až smrtí autora. A přestože je dnes vystavené, neustále se skrývá, jako by to, co je vystavené, byla právě ona skrytost.

Umění žít

„Rád bych býval pracoval, ale přemáhala mě neskutečná lenost. Radši žiju, dýchám, než pracuju. Nemyslím si, že by mnou odvedená práce mohla v budoucnosti mít nějaký společenský význam. Takže by se dalo říct, že mým uměním je žít. Každá vteřina, každý dech je uměleckým dílem, které není nikde zaznamenáno, není ani vizuální, ani mozkové. Je to jakási neustálá euforie.“ Takové dílo ovšem nelze zhmotnit, takové dílo je opakem uměleckého předmětu, je to „antidílo“, protože je neviditelné a ryze soukromé. Je to „nakládání s časem“.

Duchamp často zdůrazňuje, že se jako umělec pohyboval v oblasti nereálného a neužitečného, tedy konceptuálního. Na Cabannovu otázku, v co věří, odpovídá: „V nic přece! Slovo ‚víra‘ je další chyba. Stejně jako slovo ‚názor‘.“ A když se jej Cabanne zeptá, jestli věří aspoň sám v sebe, odpoví mu: „Nevěřím ve slovo ‚být‘. Koncept bytí vymysleli lidé (…) Je to zásadní koncept, který ve skutečnosti vůbec neexistuje a v který nevěřím, ale lidé v něj věří zcela skálopevně. Nikoho by ani nenapadlo nevěřit slovu ‚jsem‘, že?“ Umělcova nedůvěra v pojem existence, ústřední pojem celé západní filosofie, souvisí s jím deklarovaným „nicneděláním“. Podrývat koncept existence jako základní princip identity je totiž smyslem Duchampovy umělecké činnosti. Všechna jeho „díla“ znejišťují svou vlastní přítomnost, fakt, že vůbec „jsou“ a že je jako jsoucí dokážeme vyjádřit.

Existovat znamená vyskytovat se, ukazovat se vně. Neustálá hra viditelnosti a neviditelnosti, kdy se zjevně nedělá nic a skrytě se tvoří, je kritikou konceptu existence redukované na pouhou „výskytovost“ vlastní vizuálnímu umění: „Mně na vystavování zas tak nezáleží, je mi to u pr…! (…) To my jsme náboženské věci označili za ‚umění‘ (…) Udělali jsme to s myšlenkou na sebe samé, na vlastní uspokojení (…) Trochu to připomíná masturbaci.“

Duchamp kritizuje pojem uměleckého díla, které musí být nějak vymezitelné, definovatelné, jasně určitelné, musí „být“, abychom je mohli mít ve své moci. Dotazuje se, zda je opravdu nezbytné, aby každá umělecká činnost skončila produktem, tedy dílem, a opakuje: „Mým uměním je žít.“ Také proto zdůrazňuje, že v každém uměleckém díle je přítomný „čas“ umělecké činnosti a umělecké dílo musí nutně stárnout. Jenže čas vtrhává také do umění života, který se pro Duchampa stává čím dál větší námahou: „Člověk nic nedělá a nemá čas!“ Jako by ready­-made jménem Duchamp muselo nakonec zemřít, aby Je dáno mohlo spatřit světlo světa.

Autor je spisovatel.