„Dnes dovídám se, jaké ceny a komu udělila Česká akademie. Zločinci!“ V těchto myšlenkách prožívá Josef Váchal závěr listopadu druhého válečného roku. On, obdivovatel Hitlerových politických projevů, trčí během války nedaleko Jičína ve Studeňanech, v jednom domě se smečkou psů, které oddaně miluje, a se ženou, již naopak nenávidí. Všednost je to mizerná, sestávající z těch nejobyčejnějších povinností, pravidelných nákupních pochůzek a svátečních cest do Prahy. Do toho práce na mnoha drobnějších dílech a častá večerní četba. Váchal si s chutí poznamenává, co a v kolik jedl, kdy šel spát, zda se dočkal snu, zda dobře spal a jestli bylo čím nakrmit zvířata. Jeho poznámky by mohly na první pohled vypadat jako ten nejnudnější materiál, který snad ani není ke čtení. A přesto: stačí s vypravěčem všednodennosti prolétnout několik let, kdy ještě v plné síle tvořil a stýkal se s mnoha přáteli, abychom najednou procitli ve studené chodbě zablešeného statku, v situaci, která je vystavěna dvěma často se střídajícími protiklady – dramatickým bojem o prostor k tvorbě a útěšným pobýváním na slunci, na vzduchu, na louce nebo na cestě za obživou. Jak jde čas, peripetie grafikova života na venkově se zhutní až k nesnesení, dobré se zúží na minimum a v komoře najednou přebývá stárnoucí nesnášenlivý padouch, zahořklý až hrůza. Opuštěn od lidí, dává svou lásku psům. Nasírá družku Mackovou a vzpomíná na zemřelé přátele. Válka před sebou hrne Dějiny; ty ovšem ve Studeňanech zoufale chybějí, anebo jinak, Váchal se snaží je přehlušit svými divokými kletbami.
A snad právě proto stojí za to Váchalovy deníky číst. Jsou vlastně zápisem na dřeň očištěného života, který potřebuje zachovat sám sebe. Svět je zde vykládán v té nejužší perspektivě. Jen zřídkakdy se podaří tak čistě formulovat holou existenci. Lecco z takové tvůrčí lekce najdeme u Demla, Váchal však věc dovádí téměř k dokonalosti. Svůj život nahlíží jako nějakou účetní knihu, do níž má být především zapsáno, kdy stařec nesnesitelně zuřil, kdy se v něm nad mrtvým psem probudil cit a kolikrát byl strašně podveden národem, zrazen přáteli atd. Historické zvraty se tu nejčastěji převádějí na vlastní existenciální pohnutky a zobecnění se uvádějí jen ve výrazech nejhrubšího pohrdání. Třeba 20. dubna 1945: „M. radí, abych se ze vsi uklidil, že až to s Němci praskne, že mne tady oběsejí!“ K tomu pak dodatek: „Na vsi jak v městě stejný ksindl, stáda bezmyšlénkovitých hovad a otroků: jednou jsou červenobílí a hned zas rudí.“ Ano, všechno ksindl, a uprostřed něj, jako když ho do země zarazíš, trčí tenhle podivný, nepřizpůsobivý fašista a věčně excitovaný génius v jednom.
Váchalovy deníky jsou otiskem extrémní životní situace, založené především bytostnou potřebou odluky. Tvrdě si vynucuje, aby jej od okolního světa dělila nezrušitelná distanc. Mezera, kterou nelze nijak zaplnit. Je proto zvláštní, jak vřelý vztah vzniká vně mezilidských vztahů – když už jsou všichni úplní idioti, kteří nechápou autoritu nacistického vůdce, když už je možné se tak trochu vysmívat i koncentrákům a lidskému utrpení, zůstává silné pouto k mrtvým, ke zvířatům nebo ke stromům. „Sáhnu jí na hlavu, tato studená, oči ale otevřeny, leč klid – i zvolám v extázi: Almáček mrtev! (…) Svítím, kouřím, červené víno piji, mluvím k ní – naposledy, a modlím se za ni. Jsem jist, že její duše vešla v ráj, za Petříkem a mojí matkou…“
Snad je to právě takto komplikovaný vztah k realitě, vypsaný do detailu a bez úhybných manévrů, co těmto obyčejným, mnohde triviálním zápiskům dodává na přesvědčivosti – a prohlubuje je tak, že působí až nesnesitelnou silou. Obyčejnost se zvrací ve svůj opak a Studeňany, jakkoli vyňaté z velkého světa, zrcadlí drama těch nejdivočejších let minulého století.
Josef Váchal: Deníky. Výbor z let 1922–1964. Paseka, Praha – Litomyšl 1998, 368 stran.