Druhá reportáž ze států bývalého Sovětského svazu nás zavede do pohoří Ťan Šan, které už dávno nepatří kočovným pastevcům. Dnes se honosí spíše zapomenutými relikty vědeckého dobývání vesmíru.
V devadesátých letech se do trosek Sovětského svazu západní dobrodruhové jenom hrnuli – populární tehdy bylo třeba pohoří Ťan Šan na hranicích Kyrgyzstánu, Kazachstánu a Číny, obzvlášť přechod z tehdejšího kazašského hlavního města Alma Ata (dnes Almaty) do Kyrgyzstánu. Z jejich zápisků působí pohoří jako etnografický ráj. Čabani ve vysokých horách vždycky žili víceméně odříznutí od civilizace. Tak také přežili období Sovětského svazu, částečně ignorovaní státní sférou, často mluvili jen místními dialekty a udržovali tradiční způsob života v jurtách. Údajně byli kromobyčejně pohostinní a zvědaví na cizí hosty. Od té doby uplynulo dvacet let.
Dvě strany hor
„Vy Amerikanci? U vas jesť dolary?“ Zarputile šlapeme do hor na severovýchodě Kyrgyzstánu a snažíme se ignorovat snahy místních prodat nám original national traditional unique kyrgyz cokoli, od lázní v potoce po plstěné kšiltovky. Po dvou dnech potkáme muže vedoucího koně. Představí se jako „ranger“ a dá nám pokutu. Nemáme „tickets“, nevlezly jsme do hor turniketem.
O dvě údolí dál a půl kilometru výš se seznámíme se dvěma kluky, kteří pasou krávy. „Nechcete si dát čaj? Nudíme se!“ Zve nás jeden a představuje se jako Čingiz. Nakonec s nimi v jejich jurtě hrajeme až do noci karty. „Tady žádné pastuchy nenajdete,“ odpovídají bez váhání. „Od roku 1995, co z hor udělali rezervaci, se to nesmí. Všichni bydlí v Karakolu a normálně pracují. Dole ještě jeden žije, ale taky jen v létě.“
„Jak jste se sem dostali vy?“„Normalno, jsme na brigádě. Je to dobrá práce. Přes letní prázdniny děláme turistům šašlik a lagman a vozíme je na koníčcích. Pronajímáme jim jurty. A předstíráme, že jsme jakoby čabani, aby viděli, jak se žilo. A v zimě jim prodáváme skipasy.“
Jiní lidé už na kyrgyzské straně hor nežijí. Kazašskou část Ťan Šanu ale čekal jiný osud. Kromě alpinistů se totiž v devadesátých letech stal horský přechod legendou i pro afghánskou a tádžickou narkomafii – a Kazaši proto hranice zavřeli a z hor udělali polovojenský prostor. Jestliže po kyrgyzské straně pohoří pobíhají jen zahraniční turisté a školáci na brigádě, nad Almaty žijí jen školáci na vojně. Nebo to tak nejprve vypadalo.
Kazachstán byl posledním státem, který v roce 1991 vyhlásil nezávislost, a kromě ekonomických a společenských problémů zdědil od SSSR i jaderné zbraně a vesmírný projekt. Jaderného arzenálu se zbavil už v roce 1996, kosmodrom Bajkonur pronajal Rusku a na mnoho výzkumných stanic pozapomněl. Před pár lety obletěly svět snímky hangáru s raketoplánem Ptička, zbůhdarma opuštěného v kazašské stepi. A vysoko nad Almaty dnes obdobně chátrá Kosmostanice. Vesmírný program přitom hrál v sovětské civilizační misi důležitou roli. Tak se vyjadřovala už jedna z prvních žen-radioinženýrek Jelena Nikolajevna, která stála u vzniku almatského Institutu ionosféry, pod který stanice spadá. Žádný tradiční život v horách, ale technické dobývání kosmu. Čabana v horách měl nahradit vědec podmaňující si přírodu.
Když nám dvojice ozbrojených pohraničníků zakázala kdekoli stanovat a vůbec se po horách bez vojenských propustek po setmění pohybovat, namísto k pastvinám na samotě jsme po žlutých značkách radioaktivního záření zamířily ke kdysi tajné vědecké základně. Sice možná bude opuštěná, ale třeba tam půjde aspoň přespat.
Kosmostanice a observatoř
Z mlhy, jež Kosmostanici obestírala, trčely dráty a prkna. Před jednou z bud stál Andrej a kouřil. A Vadim s plecháčkem čaje. Jen co jsme se s nimi daly do řeči, objevil se asi padesátiletý náčelník stanice. „Musíte být promrzlé. Kdo to kdy viděl, lézt po horách v sukních?“ řekl a zatáhl nás dovnitř. Šlo vlastně o blikající přístroje a počítače ze sedmdesátých let, okolo kterých natáhli lino a postavili dřevěné stěny a střechu.
Nazyf Saikhov rozhodně není klasický vědecký pracovník. K seizmografii se dostal oklikou, vypráví nám, zatímco staví vodu na čaj. V osmdesátých letech města zahnívala v pozdním socialismu a Nazyf, jako mnoho mladých lidí v jeho okolí, propadl turistice a horolezectví. Expedice financoval díky známým ve výborech přímo Komsomol. Tehdy snil o tom, že se bude živit jako šerpa, pastevec, poustevník. Hlavně bez každodenní roztěkanosti a daleko od umělohmotných barev města. Schválně pomalá vědecká kariéra mu umožňuje žít v horách alespoň část roku.
Vadim je radiofyzik. K přírodovědným oborům ho to asi táhlo vždycky, stejně jako k horám za městem. Má fotografii, na které je asi patnáctiletý a podává ruku muži v nevkusném modrém obleku. Tím mužem je Talgat Musabajev, první kazašský kosmonaut. Do vesmíru letěl v červenci 1994. To byly Vadimovi čtyři roky, takže pochybuji, že by si to pamatoval – i když říká, že celé dětství ho vesmír fascinoval a fyzikem chtěl být odedávna. Andrej fotografii s Musabajevem nemá, ale o astrofyzice měl stejně jasno už od té doby, co vyrostl z naivního dětského kosmonautování. Nazyf nám rozdal hrnečky a usadil se ke stolu, vedle kterého stál zhruba metr vysoký komínek Leninových spisů, snad I–LVII.
„A jak vy cestujete? Jste AVP?“ Nemáme tušení, o čem mluví. Ani on sám vlastně neví, zda Akademija volnych putěšestvij (tedy svobodného cestování) ještě existuje. V devadesátých letech to bylo společenství lidí, kteří cestovali pěšky a stopem po světě. Když byli na cestě, hostili je ostatní a oni sami nesměli utratit ani kopějku. Když byli doma, připadla hostitelská povinnost naopak jim. Nazyf takhle procestoval celý bývalý Svaz. Že bychom spaly venku a bez večeře, tedy nepřipadalo v úvahu. Ale spát na základně plné mužských by nám určitě bylo nepříjemné, strachoval se. Před půlnocí nás proto naložili do džípu a vzali o pár set metrů dál na observatoř k Irině.
Irina kdysi byla profesorkou matematiky. Jednoho dne ale přišlo oznámení, že se celá katedra matematiky a logiky na Akademii věd ruší – prezident Nursultan Nazarbajev se nechal slyšet, že Kazachstán si nepotřebuje vydržovat vlastní vědce. Když bude třeba, dobře zaplatí zahraničním, mnohem větším kapacitám. Matematici si měli nově hledat užitečnější povolání.
„To byla těžká doba, nemohla jsem si dovolit ani platit nájem. Naštěstí jsem měla kamarády na ionosféře, kteří potřebovali, aby někdo tady nahoře zapisoval měření teleskopu. A mně je tu dobře,“ vysvětluje s úsměvem.
„Obě děti mi utekly na Západ, jsou z nich fyzici – vždycky, když mi volají, vyčítají mi, že jsem blázen. ‚Mami,‘ říkají ‚v Americe bys mohla pracovat na univerzitě, postaráme se o tebe, přijeď.‘ Ale já už jsem si tu zvykla. Chodím na dlouhé procházky, suším bylinky a houby, teď v létě jsou i borůvky…“ „Není vám tu ale smutno?“ „Vždyť je tu takový klid! Ticho. Taky rebjata z Kosmostanice se občas staví na čaj a popovídat si. Nebo si zahrát kulečník.“ Něžně a dlouho vypráví o Vadimovi a Andrejovi. Potom nás zažene spát, každou do vlastní buňky, protože už beztak napůl spíme: Spokojnoj noči, děvčonky. Venku do ticha pomalu bliká obrovský satelit orbitu, snímající radiovlny z atmosféry. Občas zaštěká Džek. Kavkazský pastevecký ovčák.
Za Sojuzu bylo možný všechno
V osm ráno nás podle dohody vyzvedává Andrej a bere zpět na Kosmostanici. Rozpadlé ohořelé budovy okolo jsou bývalé ubytovny, kanceláře, jídelna, chlévy, školka. Dokonce malé kino. Za Brežněva tady v úplné izolaci žilo na dvě stě vědců. Dnes je tu asi osm lidí – kosmiků. Jedna ruská posádka a tihle tři. A kdesi východně od Piku Turist žije tajemný meteorolog Šepotov, který nenávidí lidi.
Nakonec jsme tam zůstaly čtyři dny. Zlezly jsme s nimi všechny vrcholy v okolí. Nekonečně dlouho jsme seděli mezi archivními přístroji a vyprávěli si u čaje – praví Kazaši, dušují se kosmici, pijí čaj alespoň čtyři hodiny denně. Znají Remka a Husáka. Vadimův dědeček osvobozoval v pětačtyřicátém Československo a Andrejova babička byla jako třináctiletá totálně nasazená. Vyrostli na Krtečkovi. Čísi bratranec byl v osmdesátých letech na vojně na Šumavě. Ale po roce 1989 je pro ně Česko cizí, daleké zahraničí, se kterým nemají nic společného. Ptají se nás na homosexuály a listnaté stromy.
Na zpáteční cestě do Almaty se náhodou seznámíme s Alexejem – glaciologem. Když zjistí, že jdeme z Kosmostanice, přesvědčí nás, abychom s ním pozítří vyrazily na malou glaciologickou základnu v horách za Čimbulakem. Šest oprýskaných kulatých kontejnerů a srub z prken. Stanici postavili v roce 1954 na úpatí velkého ledovce. Dnes ji od něj dělí několik set metrů obnažených černých skal a hrubé suti. Pod ní u ledovcové říčky roste tráva, a tak tam začali pást jaky. Pozorujeme je z verandy, když svačíme solené okurky.
Kosmický výzkum nebyl jediný pokus Sovětů o zkrocení přírody v místních horách. Oproti téhle stanici vypadá Kosmostanice jako dětská hra. Tání ledovců spolu s častým zemětřesením totiž pro Almaty představuje velkou hrozbu – kdyby se některé z ledovcových jezer protrhlo, voda by snadno celé jedenapůlmilionové město smetla. Alexej nám ukazuje Reportáž o největším budovatelském výbuchu na světě: v roce 1966 a 1967 napěchovali nadvakrát Malou Almatinku pod námi dynamitem a odstřelili 8,5 milionu kubických metrů hory. Údolím, kde se dnes pasou jaci glaciologů, se valila země. Vznikla přehrada Medeo. „Za Sojuzu bylo možný všechno,“ směje se našemu úžasu, „a hory tady vždycky patřily vědcům.“
Když po několika dnech slézáme z ledovce k Velkému almatskému jezeru a narazíme na roubenku, ani nás už nenapadne, že by to mohl být pastevec. Taky že není. Je to hydrolog a už zdálky nám nabízí sušenky, sardinky, čaj, kávu, fazole s cibulí i nocleh.
Autorka je publicistka, v současnosti žije v Moskvě.