Básně jako pišingrové dorty

„Kdo mi vydá všecky tyto básně zahnívající papírem?“ ptá se mluvčí jednoho z pozdních textů Ivana Blatného. Jeho „myšlenku na tlustou knihu“ zrealizoval v loňském roce Martin Reiner, autor životopisného díla Básník. Román o Ivanu Blatném (2014; viz A2 č. 1/2015). Ten se v poděkování k výboru Jde pražské dítě domů z bia… doznává, že ani on, ani nikdo z jeho spolupracovníků „nechápal tuto knihu jako tzv. kritické vydání, kde práce editorská strmí vysoko nad poezií“. Za cíl si kladl spíše „předložit silný výbor z Blatného veřejnosti dosud neznámé poezie“. Situ­uje se podobně jako kdysi Antonín Brousek při edici Starých bydlišť a Pomocné školy Bixley do pozice brusiče básnického tvaru, sběratele perel, který hledá „nádherné, bezmála geniální strofy, jež jsou často skryty pod silnou vrstvou lyrického smetí“.

Nevychované verše

Svého cíle Reiner dosahuje nadměrnými zásahy do původního textu, které odporují současné ediční praxi: svobodně zachází s interpunkcí, popírá, že pro Blatného poetiku jsou důležité autorské, funkční chyby, a většinou přizpůsobuje češtinu novodobým gramatickým úzům, specifika jeho projevu nechává vyvstat jen místy, zasahuje do „makarónštiny“, umravňuje angličtinu, němčinu i francouzštinu. Původní slovosled respektuje jen občas. Nakonec škrtá pasáže, které mu připadají slabé, a obětuje celé verše i sloky, aniž by podle něj došlo k narušení smyslu výsledného celku. To vše, aniž by o tom podal rozsáhlejší zprávu pro čtenáře, například v podobě přehledu provedených oprav a nejistých čtení. V ediční poznámce vzpomíná jednotlivé zásahy jen namátkově a nejasně. Obsah tohoto výboru se zkrátka nedá považovat za autentickou poezii Ivana Blatného. Lze doufat, že se čtenáři ještě naskytne příležitost si v ní zalistovat, až k další edici jeho pozdních textů přistoupí erudovaný editor a pojme je jako ediční problém (jak to udělal například Antonín Petruželka v případě Pomocné školy Bixley).

Blatného pozdní tvorba z období 1982–1990 je velmi rozsáhlá, obsahuje přibližně 280 tisíc veršů. Martin Reiner z této tzv. sešitové pozůstalosti vybral 424 básní. Při selekci použil jako technickou pomůcku jméno Josefa Kunstadta, Blatného alter ega, se kterým se setkáváme již v Pomocné škole Bixley. V jedné z mnohých metapoetických básní nového výboru se mluvčí vyznává, že „nemůže psát jinak než schizofrenicky“, a používá Kunstadta jako své „krycí jméno“.

Figurka jménem Kunstadt našla svůj předobraz v reálné osobě „malého surrealistického básníka“ Josefa Kunstadta, který podepsal manifest Surrealismus v ČSR v roce 1934. Je to poeta minor, který trpí slavomamem a touží po nesmrtelnosti – po svém „tichém postranním místě na Parnasu“. Tvoří protipól tradiční představy učeného básníka dokonalých forem a miláčka Múz. Když si uvědomí, že jeho jméno „nevydrží mramorovou věčnost“, osvobodí se. Může se bezstarostně oddávat hře slabik, rýmů a vět, psát nepatrné strofy, prosté rýmovánky a nevychované verše. Je to epikurejský básník pějící „Ódu na radost“ plnou priapovské sexuální touhy a hédonistického hodování, zvon, kterému se „mortuos plango nedaří, protože je veselý ve svém blahobytném stáří“.

Básník v éře citátů

V Blatného verších je však stále přítomná i druhá poloha básnění. „Ach schizofreniku, nejenom vesel jsi,/ now and then stolid you sit and sit and sit“. Za maskou Kunstadta spí Ivan Blatný, poeta doctus, jehož básně představují přemostění různých jazyků, sofistikovanou hru se zavedenými básnickými topoi a odkazy na literární a výtvarný kánon. Píše promyšlené, do detailu komponované básně, ve kterých „volný verš netrpělivě hrabe kopyty“, pozdravy noci, jež tematizují smrt a pomíjení. Na jedné straně tu stojí zástup sebevrahů – Těsnohlídek, Trakl, Crevel a Nerval, kteří v Blatného básních spolu s Wertherem volají „Buď muž a následuj mě“ – a na druhé jezdci radosti, kteří opěvují začátky překrásných dnů a těší se prostým obědem. Vzdálení jsou si asi jako motivy noci a života v následujícím trojverší: „Myslím, že život je radost,/ ale pak přichází noc…/ Veliká černá svatba básníků.“

Prostřednictvím reprodukovaných koláží do výboru vstupuje i další osobnost, výtvarník Jiří Kolář. Kniha se díky obrazovému doprovodu stala hodnotným artefaktem nejen z hlediska obsahu, ale i formy. Blatného básně mají s Kolářovými kolážemi podobný způsob vzniku a v knize mezi nimi probíhá implicitní dialog – Blatný ostatně připodobňuje své psaní k tvorbě koláží: „Chci dělat koláže, chci stále vypůjčovat/ je zase éra citátů.“ Vedle toho je pojí také výběr námětů a záliba v míchání vysokých témat s banalitami každodennosti. Zatímco Kolář se nebojí použít klasickou malbu jako štítek na konzervu, Blatný zase klade naroveň poezii a pišingrové dorty. Koneckonců i sbírku básní přirovnává ke sbírání smetany.

Autorka je komparatistka.