Slovenský premiér Robert Fico nehodlá přistoupit k ratifikaci Istanbulské úmluvy. Mezinárodní ujednání z roku 2011, které má za cíl přimět společnost k nulové toleranci násilí na ženách, se u konzervativců netěší přízni. Na Slovensku proti němu nejdříve vystupovali kněží v kostelech, nedávno na protest proti úmluvě pochodovalo ulicemi více než 1500 lidí. Ficovi vadí, že se v úmluvě hovoří o stereotypních rodových rolích, že její text považuje násilí za genderově podmíněné a za jeho příčinu označuje nerovné postavení žen a mužů. Představa, že se dá proti násilí na ženách bojovat, budeme-li opomíjet jeho příčiny, je ovšem scestná. Například pokud Slovenky vydělávají průměrně o dvacet procent méně než jejich partneři, je pro ně obtížné odejít z násilného vztahu, obzvlášť pokud musejí pečovat o společné potomky. Co ovšem čekat v tématu ochrany práv žen od člověka, který na sjezdu ČSSD prohlásil: „Když nefunguje bordel, je třeba vyměnit děvčata, a ne postele.“ Slovenské dění můžeme brát jako ukázku, kam se debata kolem ratifikace může dostat i u nás. Podpis pod úmluvu totiž Česko připojilo až v roce 2015 a k implementaci do právního řádu u nás rovněž nedošlo.
J. Nejedlová
Kdo neskáče, není Češka. Seznamte se s novou verzí tradičního sportovního povzbuzování. Nejde o žádnou genderovou korekci nařízenou multikulti démonem z Bruselu, ale o snahu přiblížit se realitě. Šest olympijských medailí ze sedmi totiž v Pchjongčchangu získaly ženy. Ale jak nezapomnělo upozornit jedno brněnské rádio, s přirozenou nadřazeností mužů nad ženami se nic neděje. Všechny naše úspěšné sportovkyně mají mužské trenéry a ženy bez mužů přece nikdy nedosáhnou na vrchol. Duch sexistické stupidity ho dosáhl určitě. Stejně jako v případě zlatého překvapení v podobě výhry Ester Ledecké v superobřím slalomu. Zimní „obojživelnici“, která závodí ve snowboardu i na lyžích jako první olympionik vůbec, totiž pár dní před výhrou pořádně vyčinil reportér Českého rozhlasu. Neunesl, že odmítala komunikovat s novináři. Chtěla se prý soustředit jen sama na sebe. Zajímavé je, že když před třemi roky na domácím hokejovém šampionátu odmítal rozhovory Jaromír Jágr, nikdo z novinářů ho za to nepeskoval. Přece jen, když hokejisté získají medaile, jsou jich rovnou aspoň dva tucty.
V. Ondráček
Slovenské státní dráhy spustily kampaň na podporu cestování vlakem a objednaly si virální klip. Nic proti tomu – lidé mají blbinky rádi, a pokud díky nim zůstane pár aut v garážích, jedině dobře. Oslovená skupina S hudbou vesmírnou se podobné tvorbě věnuje profesionálně, ráda šíří dobrou náladu a v jednom jejím klipu jsme mohli obdivovat Jirku Mádla v plavkách. Předpoklady by tu tedy byly, ale co si počít s železničním tématem? Cesta vlakem do Tater je pro mladou kapelu výzva, bláznivý nápad a jedna velká pařba: „Rýchlik síce nemešká, no plný je po okraj,/ bude to tu riadna párty, keď chceš, sa pridaj.“ Kdo by si nechtěl zatancovat s průvodčím v jídelním voze? Záhy se sice objevila i parodická verze s prostřihy na Kotlebovy samozvané železniční hlídky nebo na ucpané záchodové mísy, ale ta oficiální je přece jenom zajímavější – státní instituce v ní totiž bezděky sděluje víc, než zamýšlela. „Každá cesta vlakom je originál/ dnes sa môže voziť poddaný aj kráľ“ – Díky, že můžem! Ještě nikdy nebylo poddanství tak zábavné. A nač se opičit po vyspělých zemích, kde rozhodnutí cestovat jinak než osobním vozem nevyvolá vlny údivu? Poselství zní jasně: až budete mít chuť udělat něco opravdu crazy, sedněte do vlaku. Při troše štěstí na vás zbude místo na chodbičce nebo u hajzlíku; v každém případě se ale budete bavit, i kdybyste nechtěli.
M. Špína
Problémy je především potřeba pojmenovat! Takže když v Lidových novinách napíší, že „Dva tisíce dětí ročně nedokončí základku“, a pak dodají, že jde především o děti ze „sociálně vyloučených lokalit na severu Čech“, je jasné, že nám ti novináři zase něco chtějí zamlčet. Ano, jde o děti romské, tedy ty, na jejichž začlenění platíme ziskovým neziskovkám miliony z našich daní. A ony si toho neváží, ani tu základku nedochodí. S tím přišel v reakci na článek o den později zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislav Křeček. Jak tedy veřejnost ochránit a onen problém s cikánskými dětmi a obyvatelstvem vůbec, které bychom měli korektně nazývat rovnou paraziti, naložit, když si ničeho neváží? Určitou zkušenost máme s pracovními tábory, které si tohle etnikum oblíbilo během druhé světové války, když se sem zcela dobrovolně sjíždělo na rekreaci, jak potvrdí historici z české strany Svoboda a přímá demokracie. Peníze na jejich zřízení by se jistě daly sehnat buď u Norů, nebo přes granty Evropské unie. Zaměstnanci by se pak mohli rekrutovat přímo z diskusních fór nebo facebookových skupin u témat, které se romským otázkám věnují.
J. G. Růžička
Do pokladnice příběhů 20. století přibyl další klenot. Zasloužil se o něj Karel Schwarzenberg, když se prostřednictvím svého bývalého časopisu Respekt svěřil s tísnivým zážitkem z dětství. Byl tehdy svědkem, jak ozbrojení četníci hlídají Romy vězněné v Letech, které nasazovali na otrocké práce. „Bylo mi osm, seděl jsem vedle kočího (…). Najednou na mě padla strašná tíseň, děti mají silnější instinkty než dospělí. Říkal jsem to otci a ptal jsem se, co to je. On mi řekl, že nedaleko místa, kudy jedeme, se děly strašlivé věci, a že až budu dospělý, vysvětlí mi to,“ sdělil Schwarzenberg u příležitosti podání trestního oznámení na poslance Roznera za popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy. Když Karel VI. Schwarzenberg žádal v roce 1939 po protektorátních úřadech lacinou pracovní sílu pro své panství, nemohl tušit, jak strašlivé věci se v koncentráku budou dít a jaké trauma si jeho syn, dnes osmdesátiletý poslanec, po celý život ponese.
R. Rops-Tůma