Hudba k filmu, nebo film k hudbě?

Na konci loňského prosince americký rapper Kendrick Lamar zveřejnil video ke skladbě Love, poslednímu singlu z jeho desky DAMN (2017; viz A2 č. 10/2017). Zhruba v polovině klipu je skryto malé překvapení, kterého si nejspíš všiml jen málokdo. Na okamžik se tu mihne záběr s informací, že se chystá soundtrack k filmu Black Panther. Tato jedna vteřina klipu odstartovala masivní propagaci filmového ztvárnění klasického marvelovského komiksu s revolučním nádechem šedesátých let. Tento marketingový krok byl jistě dobře naplánovaný. Nicméně kdo jiný než Lamar, jehož hit Alright z alba To Pimp a Butterfly (2015) se stal neoficiální hymnou antirastitického hnutí Black Lives Matter, by měl produkovat soundtrack k superhrdinské alegorii boje za práva Afroameričanů? Podle dosavadních ohlasů Lamarovy nahrávky, která vyšla pod názvem Black Panther – The Album, to ostatně skoro vypadá, že film je doprovodem k albu, a ne naopak.

Král budoucnosti

Poskládat soundtrack ze samostatných skladeb různých interpretů je výzva. Znamená to pohybovat se po hraně, na jejíž jedné straně je komplexní album rozvíjející atmosféru filmu a na straně druhé pouhá kompilace zaměnitelná za libovolný playlist na Spotify. Kendrick Lamar nepatří k rapperům, kteří vydávají hromady mixtapeů s kolísavou kvalitou, a radši své posluchače nechává déle čekat na detailně propracovaná alba. Jak ukázal ohlas na jeho poslední dvě desky, tento dnes už poněkud staromilský přístup, který jde proti trendu chrlení youtubeových singlů, se pořád ještě může vyplatit. V tomto kontextu nepřekvapí, že i za soundtrackem k Black Pantherovi stály velké ambice a snaha přijít s něčím výjimečným.

Lamar opět dokázal, že umí desce vtisknout jasný koncept. V jednom z prvních rýmů úvodního tracku deklamuje, že je „král minulosti, přítomnosti, budoucnosti“. Podobně jako na jeho řadových albech se přitom těžko rozeznává hranice mezi tím, kdy rapper mluví za hrdinu příběhu (v tomto případě jím je Black Panther, vlastním jménem T’Challa) a kdy sám za sebe. V každém případě je propojování motivů z minulosti, současnosti a budoucnosti vedle specifického rukopisu producentů z Lamarova domovského labelu Top Dawg hlavním prvkem, díky němuž soundtrack drží pohromadě, přestože se do čtrnácti stop vměstnalo přes dvacet interpretů. Na tracklistu najdete globální rapové hvězdy, jako jsou Future nebo Vince Staples, r’n’b zpěváka The Weeknd, ale také několik nepříliš známých jmen z Jiho­­africké republiky.

Silný hlas

Na třetím, přelomovém albu To Pimp a Butterfly pracoval Kendrick Lamar s odkazy na historii černé hudby i afroamerické emancipační hnutí a sociálních témat současné Ameriky se dotkl i na následujícím DAMN. Nutno dodrat, že tak učinil bez přehnaného patosu. Film Black Panther sice také tematizuje rasismus a jiné zásadní společenské problémy, ale jeho superhrdinský charakter dal přece jen Lamarovi větší prostor pro imaginaci při vytváření soundtracku. Jednotlivé sloky se tak dají vykládat v souvislosti s fiktivním dějem snímku, ale stejně dobře i ve vztahu k reálnému světu. Vážný revolucionářský étos šedesátých let se v textech volně prolíná s hédonismem rapových hvězd, útržky příběhů z dnešní Afriky a s afrofuturistickými vizemi osvobození od rasového útlaku.

Velký podíl na vyznění alba má výběr interpretů, jejichž sloky a někdy i jednotlivé rýmy se rychle střídají a nabízejí pohledy z různých úhlů. Schoolboy Q a Travis Scott jako vždy vyjmenovávají luxusní značky a své oblíbené drogy, a reprezentují tak nejrozšířenější podobu současného amerického rapu. Dvacetiletá britská zpěvačka Jorja Smith interpretuje velmi osobní text, řešící strach ze změny. A dvojice mladých amerických rapperů Ab­-Soul a Anderson Paak popisuje temnou atmosféru války gangů. Sám Lamar pak své vstupy stylizuje do podoby silného hlasu, který nás provází celou deskou a přináší naději na lepší budoucnost (stejně jako T’Challa ve filmu). Ačkoliv Lamarovo jméno figuruje jen u pěti skladeb, rapper se objeví skoro ve všech. Díky perfektní flow, která často využívá opakujících se motivů, navíc většinou právě jeho part dominuje. Vrcholem je v tomto ohledu závěr nejnovějšího singlu King Is Dead. Na něm se Lamar objeví ve společnosti Jaye Rocka a Futurea. Monotónní skladbu po dvou a půl minutách z ničeho nic na pár vteřin přeruší zmutovaná klavírní mezihra Jamese Blakea, pak se zcela změní nálada a Lamar – tentokrát stylizovaný do hlavního filmového záporňáka – předvede jednu ze svých nejlepších slok, ve které poplive všechno, za co T’Challa bojuje: „Do hajzlu s vaší morálkou, do hajzlu s vaším původem, do hajzlu s vašimi pocity, do hajzlu s vaší kulturou.“

Vintage nádech

Lamar si nikdy nedělal starosti s tím, jestli se jeho skladby hodí do rádia – časté změny tempa zkrátka patří k jeho stylu. Soundtrack sice po této stránce není nijak zvlášť hravý, ale o to barevnější je jeho produkce. Najdete na něm lehčí r’n’b tracky (druhá skladba All the Stars, o kterou se Kendrick Lamar podělil se zpěvačkou SZA, plní roli filmového hitu), klasické trapové bangery (například beat na Big Shot nápadně připomíná Migos), grimeové tempo i zkreslené kopáky jako od Lil Pumpa nebo XXXtentacion. Lamarův Black Panther ale dokázal nasát i vlivy reggae nebo gqomu, čím dál populárnější jihoafrické odnože houseu (viz A2 č. 1/2016). Babes Wodumo, Sjava nebo Saudi tu dokonce zpívají ve své rodné zuluštině, a soundtrack tak – možná mimoděk – naznačuje, že na cestě za novými hudebními směry je potřeba vykročit z komfortu euroamerického prostředí. V tomto kontextu je zajímavé zmínit, že ještě vloni v červnu Babes Wodumo nemohla vystoupit na předávání BET Awards, protože jakožto nepříliš známá interpretka nedostala americké vízum. Teď ji díky soundtracku budou znát miliony Američanů a příště už vízum pravděpodobně dostane.

I přes relativní rozmanitost je z alba jasně patrné, kdo určuje jeho zvuk. Pod většinou tracků je podepsaný Sounwave z producentského kolektivu Digi+Phonics, který nesleduje trapové ani boombapové paradigma, zato využívá hodně syntezátorů a masivních basů, ale také přirozené zvuky a samply. Celá deska má navíc příjemně nakřáplý vintage nádech, který jí dodává jednotnou atmosféru. A tak ještě než zhlédnete film, můžete pocítit jeho atmosféru. Před devatenácti lety moji generaci svým cyberpunkovým nádechem silně zasáhl hudební doprovod k Matrixu (1999). Black Panther – The Album je patrně podobný případ, a dost možná tedy přežije i moment, kdy film vyjde z kin. Vůbec přitom nevadí, že spíš než jako soundtrack zní jako další řadové album Kendricka Lamara.

Autor je sociolog.