Petr Borkovec je v povídkové sbírce Lido di Dante natolik věrný své vytříbené poetice, že vlastně nemá čím překvapit. Novými prózami z prostředí přímořských letovisek ukazuje, že mu patří místo „národního lyrika“ – tak jako dříve třeba Vítězslavu Hálkovi.
Petr Borkovec je zavedený a čtený autor. Nikoliv nezaslouženě – každá vydaná kniha byla v minulosti událostí svého druhu. Spisovatelův jedinečný styl se i ve sbírce italských povídek Lido di Dante (2017) pozná po několika větách.
Čtenář, který se v Borkovcově díle orientuje a který sáhne po jeho posledním svazku, nebude zklamán, nebo přesněji: nebude překvapen. Dostane právě to, na co je zvyklý a co má rád. Snad jenom o málo víc. Jestliže ke starším prozaickým textům jako Berlínský sešit nebo Zápisky ze Saint-Nazaire (oboje 2008) jsme se mohli vracet pro jejich skutečnou originalitu, jazykovou vytříbenost, obdivuhodnou slovní zásobu, rafinovaný vtip a vlastně přesnost, s níž vypravěč slova užíval a dávkoval, pak souborem povídek jako bychom se ujistili, že tu Petr Borkovec stále je. A to z jednoduchého důvodu: vzdálenost od knihy ke knize, od sbírky básní k povídkám, je z pohledu Lido di Dantemaličká a v celku vydaného autorova díla už skoro nerozlišitelná.
Od hubičky k souloži
Příběhy většiny povídek se odehrávají v severní Itálii, na naturistických plážích, při venkovských slavnostech, v prostředí autorských čtení, rodinných pobytů, stipendijních stáží, tedy něčeho, co autor dobře zná. Tomu nelze nic vytknout – básník se tu pohybuje řadu let, prostředí porozuměl a mnohé odpozoroval. Jenže jakýkoliv pokus o odstup, o projev vědomí vlastních hranic, o náběh k ne snad přímo cynickému, ale aspoň ke kritickému pohledu na prostředí autorských čtení nepřinese obohacení, vyznívá očekávaně a vlastně stylově: „Idiot, co už patnáct let říká na besedách nestydatě to samé, co se dokonce přestal snažit o variace těch povedených historek, které neprožil, a zkušeností, které neudělal…“ Totéž platí o erotice, která také není ve spisovatelových knihách novinkou a v povídkách se spojuje se světem nudistických pláží: účinkuje jako šumivý nápoj, příjemně vzrušující a vytříbeně zpestřující dlouhou chvíli. Čtenář má po několika stránkách sbírky dojem bezvadné kulatosti, oblosti Borkovcova psaní, zdá se mu, že dostává hezké zboží, drahý svetr nebo chutné jídlo.
Pokud je Lido di Dante opravdu kulaté, pak jediné, co z něj výrazněji vyčnívá, jsou „vztyčená prsa a vztyčené penisy“. V prvních pěti šesti povídkách je tu obojí stopováno, vyhledáváno, nějak se tu po tom všem pase a obojímu nadbíhá. Avšak nevinně a právě zase tak nějak nepřekvapivě. Tahle nevinnost či cudnost – protože erotika je tu takříkajíc sportovní, ovoněná mořským větrem a obklopená italským koloritem – vlastně vychází docela přirozeně ze středomořské atmosféry.
Vyvrcholením řečeného je autorův ostýchavý portrét na přebalu knihy s výmluvně sklopenou hlavou. Petr Borkovec tu představuje a konečně ustavuje figuru Múzou políbeného spisovatele, dobře zavedeného básníka. V lecčems tedy připomíná autora jako instituci, jako šťastlivce, třeba i proti své vůli, řekněme Vítězslava Hálka. Vlastně šikovného, zdatného a spokojeného měšťana. A znovu zdůrazňuji, Petr Borkovec je dobrý autor, není ani hluboký, ale ani povrchní, je to typický a vynikající případ literárního klasika. Padne-li u sto padesát let starého Hálka nějaká ta ukradená hubička, pak u Borkovce už je to soulož, ale to není nic víc než nevinný posun v rámci působivosti, základ je týž. Jde o proměnu stejného druhu, jako když je dnes maturita tím, čím byly před léty tři ročníky měšťanky.
Věci, nebo slova?
Z hlediska témat se tu vykresluje maličký výsek skutečnosti, omezený prostor (jistě: ohlášený titulem sbírky), jehož přitažlivost a možná originalita se vybouří v přívalu jakéhosi subtilního verbalismu, tedy jednou možná pasti, do které už kdysi dávno spadl například Petr Král. Borkovcův jazyk je totiž tak hravý a hledaný, že líčené události působí neskutečně, ihned je ovane literární, ba pohádková atmosféra. Objeví-li se náznak dramatu, Borkovec ho buď odmítne, anebo zjemní: v kudrlinkách, zlodějíčcích, ve zdrobnělinách, a i když velmi přesných a vtipných, přece jen slovíčkách. Vlastně tak mluví ke své ženě i Borkovcův vypravěč: „Jsem ti nevěrný v hotelu Zelená perla v Milano Marittima, ale mé společnice jsou věci: tahle vana; vanity kit na poličce pod zrcadlem; trezor ve skříni, uvnitř vypolstrovaný a páchnoucí, s návodem k použití až vzadu v hebké tmě; zadrhovací loundry bag s ceníkem praní a žehlení, do něhož se boříš, ale nikdy se ho nedotkneš.“ „Věcmi“ jsou tu v první řadě dobře volená slova.
Zatím se zdá, že Petr Borkovec je přímý příbuzný výše jmenovaného májovce. Jeho knihy si své čtenáře bezesporu zaslouží. Je to rozený klasik, národní lyrik a beze vší ironie český spisovatel.
Autor je bohemista.
Petr Borkovec: Lido di Dante. Fra, Praha 2017, 120 stran.