minirecenze

Marie Benetková

Zlatý z nebe

Argo 2017, 208 s.

V románové prvotině Marie Benetkové se kapitolu po kapitole střídá pohled dvou postav, Olgy a Vilíka, které se nakonec sejdou v jedné velké osudové lásce. Čtenář nemusí být zrovna odborník na český underground, aby vytušil, že sleduje autobiografické vyprávění Benetkové a jejího životního partnera Vratislava Brabence. Jeden jako druhý vedou v rolích nepohodlných outsiderů nerovný boj s režimem, který je posílá napřed do vězení a poté je v rámci akce Asanace donutí emigrovat do Kanady. Vzpomínky potom přicházejí po kusech v surovém, až antiliterárním stavu. Poznámkový charakter textu ostře kontrastuje s vizuálním zpracováním knihy, na němž se Pavel Růt vyřádil s minimálně stejnou vehementností jako estébáci na obou protagonistech. Pro Olgu je „zlatý z nebe“ ironicky adorovaný Vilík, pro Růta zase příležitost vyvést titul knihy na přebalu ve zlatě. Hraje si ale i Benetková. Pseudonymy jí sice pomáhají uvolnit se ze svěrací kazajky vlastní identity, přesto chvílemi čtenáře tahají za uši. Nejde pouze o to, že ostatní postavy zůstávají Ivanem nebo dramatikem, co se stane prezidentem. Hranice snesitelnosti ale text dosahuje v momentě, kdy románová Olga cituje nejkrásnější verše, jaké o ní Vilík napsal. V písni Plastiků z alba Maska za maskou se tak probouzí Olga, nikoli Marie jako v originální verzi, která funguje jako křesťanská aluze. Kdo se přesto nenechá odradit, dozví se nakonec i to, jaké tajemství v sobě skrývá Vilíkův/Brabencův přeražený nos.

Vojtěch Ondráček

Alena Mornštajnová

Hana

Host 2017, 306 s.

Po románech Slepá mapa (2014) a Hotýlek (2015) přichází valašskomeziříčská spisovatelka a překladatelka Alena Mornštajnová s dalším prozaickým textem. Román Hana se řadí do sympaticky bezpečné, současnými domácími prozaiky milované kategorie ság z minulosti. Třígenerační příběh rozprostřený mezi lety 1933 a 1963 může těžit z historických traumat, jichž moderní dějiny naložily na země střední Evropy víc než dost. Pokud jsou navíc hlavními hrdinkami židovské ženy, je dostatečná působivost prózy zaručena. Záložka knihy mluví o „strhujícím tempu“ a „smyslu pro dramatičnost“. O tom nelze polemizovat – ztrátami dětí, odchody do transportů a tyfovou epidemií prosviští čtenář jako na horské dráze, takže netřeba příliš uvažovat nad tím, jestli to ve skutečnosti nejsou jen takové apartní kulisy pro docela obyčejný příběh jak z červené knihovny. Pozor, nejsou! Mluvíme přece o vyhlazování a utrpení. Příběh o Haně, dceři z lepší rodiny na moravském maloměstě, její sestře Rose a neteři Miře v sobě nese paradox, podobně jako spousta jiných próz tohoto typu – člověk by se chtěl rozepsat o kýči, ale hodí se to tváří v tvář „zásadnímu“ tématu? Pohyb po povrchu, hladké, neproblematické psaní, láska a nenávist, prostě ideální čtení do vlaku ve vznešeném kabátku velikého neštěstí.

Markéta Pilná

Filip Springer

Miedzianka. Příběh zániku

Přeložil Martin Veselka

Absynt 2017, 269 s.

„Existují prý místa, proti nimž se spiklo veškeré zlo, co jen ve světě je.“ A takovým místem byla i Miedzianka (nedaleko města Jelenia Góra), do konce druhé světové války známá jako Kupferberg, hornické městečko, z něhož byl krásný výhled na Krkonoše a pod nímž se po staletí dobývalo stříbro a později měď. Knižní debut polského reportéra Filipa Springera vypráví komplikované a mnohdy drastické osudy Miedzianky i jejích obyvatel. Historický masomlejn začíná s druhou světovou válkou. Nejdříve přicházejí uprchlíci z Východu, následuje válečné peklo a osvobození vojáky Rudé armády, jež s sebou přináší masakry, znásilňování a nárůst sebevražd. Po válce jsou vysídleni původní obyvatelé a nastává další pohroma. V Miedziance se nabízí nadprůměrně placená práce v dolech, ač zde téměř žádná měď nezbyla. Do přísně utajovaného provozu přijíždějí odborníci ze SSSR, po nich pak pracující z celé země. V městečku obšancovaném příslušníky tajné policie se množí fantastické historky o lidech, kteří se z ničeho nic ztratili. Za nějaký čas po posledním divokém dobývání se začíná otvírat země, propadají se sklepy a dějiny obce skončí přesunem obyvatel na nově postavené sídliště ve spádovém městě. Springer z archivních zdrojů i vyprávění pamětníků skládá příběh místa vymazaného ze zemského povrchu, čtivý dokument o nenávisti mezi lidmi i o lásce k rodnému kraji. A naznačuje, že podobné příběhy zmaru by mohly vyprávět desítky a stovky zaniklých obcí.

Karel Kouba

Petr Lisý

Archetypová astrologie. Vývoj astropsychologie od C. G. Junga k S. Grofovi

Carpe Momentum 2017, 242 s.

Kniha Archetypová astrologie je v českém prostředí výjimečný počin, jenž sleduje zapojení předmoderní hermetické nauky o korespondencích mezi postavením nebeských těles na obloze a děním v lidské duši („jak nahoře, tak dole“) do teorie i praxe dvou velkých psychiatrů 20. století. O syntéze astrologie s archetypovou teorií C. G. Junga u nás jistá literatura již existuje, avšak autorův pokus o shrnutí styčných ploch mezi oběma naukami představuje novum. Erudovaná a srozumitelná prezentace základních pojmů jungovské psychologie snese srovnání s monografiemi na dané téma. Reference o využití diagnostických možností astrologie při psychedelickém výzkumu, holotropní terapii a studiu neobvyklých stavů vědomí, jak je praktikuje Stanislav Grof ve spolupráci s Richardem Tarnasem, v domácí literatuře doposud chyběla. Rozsáhlý potenciál astrologie pro porozumění různým oblastem individuálního i společenského života naznačují pasáže, v nichž autor kreativně propojuje archetypické významy planet s mytickými, literárními a filmovými příběhy a kulturními, politickými i historickými osobnostmi a událostmi. Zdařilá kontextová publikace, sepsaná věcným a střízlivým stylem, se řadí k „neorenesančním“ snahám o hledání cest z globální krize, do níž lidstvo zavedl novověký vědecký materialismus.

Lukáš Karas

Lady Bird

Režie Greta Gerwigová, USA, 2017, 93 min.

Premiéra v ČR 1. 3. 2018

Roli neokázalého, nezávislého kandidáta v letošní oscarové soutěži hraje dramedie Grety Gerwigové Lady Bird. A hraje ji opravdu dobře. Snímek o dospívající Christine, která si ráda nechává říkat Lady Bird, svou hrdinku protáhne posledním rokem studia na křesťanské střední škole, dvěma neuspokojivými milostnými vztahy, první sexuální zkušeností, přijímacím řízením na vysokou a neustálým válčením s dobromyslnou, ale poněkud panovačnou matkou. Debutující režisérka a scenáristka Gerwigová, která dříve hrála v několika „drmolivých“ mumblecoreových filmech, tady naopak předvádí důmyslně napsanou variaci na geniální osmdesátkové coming­-of­-age filmy Johna Hughese (Sixteen Candles, Snídaňový klub). Najdeme v ní stejně sympatizující pohled na každodenní úzkosti, ale i na umanutá přání amerických teenagerů. Časoprostor děje tu slouží jako otevřené hřiště, které protagonistce neustále dává příležitost projevovat vlastní názory a emoce. Scénář hrdinům zároveň propůjčuje lehkonohou jízlivost v duchaplných dialozích a osvobozující odstup od přihlouplých společenských rituálů, do kterých jsou chtě nechtě zaplétáni. Film můžeme sledovat jako oddechovou komedii nebo v něm hledat vážnější reflexe života současných teenagerů (a v tomhle případě i specificky ženský pohled na věc). Pozitivní přijetí, kterého se film dočkal v USA, ukazuje, že dobrých teenagerských dramat je dnes nedostatek.

Antonín Tesař

Jan Boháč, Jonáš Richter

Silné a slabé karty

Pragovka Gallery Rear, Praha, 30. 1. 2018 – 8. 3. 2018

Na začátku nového roku přibyl v Praze nový galerijní prostor Pragovka Gallery, který si klade za cíl vystavovat díla především mladých umělkyň a umělců. Jedním z prvních projektů je expozice Jana Boháče a Jonáše Richtera nazvaná Silné a slabé karty. Zadní místnosti galerie jsou zaplněny několika velkorysými objekty, jejichž celková kompozice představuje politickou výpověď. Nejprve by měl divák vstoupit do malé dřevěné boudy ve tvaru bílé čepice Ku­-Klux­-Klanu, odkud mu dva kruhovité průzory umožňují vidět celou scenérii za doprovodu upravených písní kapely Ortel. Poté může vejít do vnitřku obřího dutého meče, jehož čepel se postupně zužuje, takže ke konci nemá jinou možnost než se plazit. Meč je namířen na štít, který celou instalaci uzavírá ve ztuhlém pohybu militantní bílé hrdosti. Ta je nucena čelit odporu, protože každá reakce vyvolává další akci. Sluší se ale upozornit, že téma fašismu autoři pojímají ve vší vážnosti jako rakovinné bujení – veškeré dřevěné konstrukce objektů jsou vyplněny nezakrytou skelnou vatou, o jejíchž karcinogenních účincích koluje nejeden mýtus. Efektivně tím vytvářejí dojem toxického prostředí, v němž není radno trávit víc času, než je nezbytně nutné. Totéž ostatně platí i o vnímání světa perspektivou bílého šovinismu. Nakouknout do Pragovky ale smysl má a bude zajímavé sledovat, kterou cestou v rámci současného mladého umění se bude galerie dále ubírat.

Martin Vrba

Thomas Bernhard

Prezident

ČRo – Vltava, premiéra 9. 12. 2017

Ke konci loňského Rakouského roku na stanici Vltava byla uvedena rozhlasová inscenace hry Prezident Thomase Bernharda. Tu si snad z Bernhardova díla vybral režisér Petr Mančal pro její aktuálnost v době probíhající prezidentské kampaně. Hra je rozdělena do dvou monologů a odehrává se krátce po nezdařeném pokusu o atentát na prezidenta. První monolog vede paní prezidentová v podání Taťjany Medvecké, druhý pak sám prezident, kterého ztvárnil Jiří Lábus. Paní prezidentová je opojena mocí a opovrhuje všemi okolo. Ústředním bodem jejího slovního vodopádu je spekulace, že pachatelem atentátu byl syn prezidentského páru, a zvlášť se jí dotýká smrt jejího psa, jenž zemřel úlekem z vyšlé rány. V druhé části pak vede prezident řeč ke své milence, mladé herečce. Dozvídáme se o jeho politickém vzestupu, když to z chudého „dítěte z venkova“ dotáhl díky své „bezohlednosti, která je nutná“ až k postu nejvyššímu. „Takovému člověku musí být všechno jedno, co se jinak kolem něj děje, všechno, rozumíš, všechno,“ přibližuje herečce, jak rozvíjel svůj politický talent. Podobně jako v jiných Bernhardových hrách i tady je akcentován cynismus postav zhnusených životem a klíčovým jazykovým prostředkem i kompozičním postupem je opakování. Hru Bernhard napsal v roce 1975 na zakázku vídeňského Burgtheatru. Její rozhlasovou verzi Mančal doplnil množstvím zvuků a ruchů, jež ilustrují šílenství obou postav a výrazně přispívají k sugestivnosti díla.

Jiří G. Růžička

Dream Wife

S/T

CD, Lucky Number 2018

Trio Dream Wife vzniklo v roce 2014 jako školní projekt studentek umění na univerzitě v anglickém Brightonu. Původní idea byla vycestovat do Kanady na falešné turné a zdokumentovat celou cestu po vzoru fiktivní americké kapely Spinal Tap. Jenže kladné přijetí skupiny, která melodický kytarový pop obohacuje o filosofii hnutí riot grrrl, doma i v zahraničí vedlo k přehodnocení celé vize. A tak nyní mohl spatřit světlo světa regulérní eponymní debut. Zpěvačka Rakel Mjöll, která pochází z Islandu, vzpomíná v rozhovoru pro britský magazín DIY na svá teenagerská léta, kdy začala navštěvovat koncerty a sexuální obtěžování brala jako věc, která k nim nevyhnutelně patří. Dream Wife je pro ni nyní platforma, kterou využívá k tomu, aby na tuto problematiku upozorňovala. V textech se snaží nabourávat zakořeněné genderové stereotypy a vyzdvihovat ženskou tělesnou autonomii. „Byla jsi roztomilá dívka postávající v backstagi, takže se to muselo stát,“ reprodukuje v písni Somebody s nezaměnitelným přízvukem klasický victim blaming, aby v refrénu dala najevo všem, kdo si dívčí úsměv a atraktivní oblečení automaticky vykládají jako ochotu nechat se ohmatávat, že odmítá být redukována jen na své tělo. Oslavné recenze, stavějící kapelu do pozice pokračovatelek Bikini Kill či Sleater­-Kinney, jsou sice asi předčasné, ale energii, odhodlání a talent mladé kapele rozhodně nelze upřít.

Lukáš Pokorný