Na hranice možností

O ženách českého disentu se dlouho mlčelo zvláštním a pro věc symptomatickým způsobem: nikdo jaksi nemohl zpochybňovat jejich existenci, ale zároveň jako by se předpokládalo, že jejich role byla z většiny pouze vedlejší (často hlavně v souvislosti s péčí o domácnost a děti). V posledním roce se k dosud převážně novinářským či dokumentárním počinům (například televizní seriál Ženy Charty 77 z roku 2007) přidal i širší akademický projekt Ženy v disentu, jehož hlavním výstupem je kniha rozhovorů s bývalými disidentkami Bytová revolta (viz recenze v A2 č. 3/2018), která z orálně historické perspektivy zažité stereotypy úspěšně nabourává. Na novinářku Ottu Bednářovou, která patřila k nejaktivnějším a také nejpronásledovanějším ženám v opozici, se nicméně doposud stále zapomínalo, což napravuje až redakčně zdařile uspořádaný (a vybavený) výběr jejích textů z let 1968–1988, vydaný pod názvem Jak jsme hledali obrazy.

Mimo škatulky

Disidentský příběh Otty Bednářové se vzpírá jednoduchým mustrům, k nimž se uchylujeme zpravidla vždy, když si potřebujeme udělat jasno v terénu, který je sice různorodý, ale my bychom jej chtěli za cenu glajchšaltace zpřehlednit. Bednářová nezapadá do kolonky „rodinných jednotek“, jak nám je v dosud zřejmě nejucelenější práci o Chartě 77 Světy disentu (Worlds of Dissent, 2012, česky 2015) předestřel Jonathan Bolton, jenž si všiml, že role ženy a muže v disidentských rodinách se mnohdy odlišovala; že často jeden z partnerů alespoň částečně abdikoval na opoziční aktivitu, aby se mohl druhý o to více angažovat; že někdy svůj podpis pod petice připojoval pouze muž, aby žena mohla sama řídit rodinný život, pokud by se její partner ocitnul ve vězení. Bednářová nejen že stíhala pomáhat s hlídáním dětí i v jiných disidentských rodinách, ale také patřila mezi nejpracovitější osoby v disentu, ať již šlo o neustálé přepisování nejrůznějších materiálů, jejich distribuci mezi chartisty nebo přímé angažmá ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), za něž byla odsouzena v takzvaném procesu s šesti ke třem rokům nepodmíněně. Od výkonu celého trestu ji přitom uchránilo pouze to, že v kriminále málem přišla o život.

Výbor Jak jsme hledali obrazy je rozdělen na dvě části, přičemž úvod tvoří samostatný sebezpytující text Nemohu se zbavit víry v lásku z roku 1983. Téma mladistvého uhranutí myšlenkou komunismu a vírou v ideu, která pohne světem, se nicméně v reflexivních narážkách na vlastní selhání objevuje v knize opakovaně. Nejde přitom o klasické vysvětlování historických důvodů, ať už jde o mnichovskou zradu, německou okupaci nebo naopak osvobození Rudou armádou, ale daleko spíše o hlubší osobní ponor, jenž se vypořádává především s odvrhnutím rodinné tradice založené na křesťanské víře („Co je mi platné, že jsem se z čisté víry v lásku, pravdu, spravedlnost a dobro přiklonila k těm, kteří zvali do ráje na zemi.“). Cílem není ani tak ospravedlnit rozhodnutí, proč vstoupila do Komunistické strany, jako spíš poctivě popsat a zreflektovat všechny hrozné dějinné události, což je rapidně odlišný způsob vypořádání se s minulostí, než bývá u pamětníků běžné.

Povrchním čtením bychom snad mohli dojít k příliš snadnému závěru, že Bednářová náboženskou víru vyměnila za světskou ideologii, aby se následně vrátila k církvi, protože nějakou víru k žití zkrátka nutně potřebovala. Podobně nespravedlivý přístup volila v roce 1991 ve svém novinovém textu Monique Schlegelová, když Bednářovou označila pod vlivem laciného, ale tehdy naprosto běžného antikomunismu za „dříve žhavou komunistku, nyní žhavou katoličku“, čímž se jí podařilo zcela eliminovat několik desetiletí vzdoru vůči nespravedlivému režimu nejdříve v roli neústupné reportérky a později v pozici perzekvované bojovnice za lidská práva. Jakkoli je přístup Otty Bednářové až přehnaně kajícný („Běda mi!“), je zároveň natolik upřímný, že se návrat k rodinné tradici jeví jako přirozené vyústění předchozí komunistické zapálenosti. Ovšem s tím rozdílem, že víra v Boha paradoxně přivádí zpět do hry nejistotu: Bednářová sice stále usiluje o lepší svět, ale už se odmítá podílet na slepém budování království lidského na zemi.

Disidentkou na plný úvazek

Čtenářskou pozornost jistě nejvíce upoutá první oddíl, sestávající z pěti textů, v nichž je reportážně­-dokumentaristický přístup obohacený o literární stylizaci. Z velké většiny se jedná o zpracování nejrůznější represe a šikany ze strany Státní bezpečnosti, která byla každodenním chlebem Bednářové i jejích přátel. Čteme o hledání imaginárních obrazů, jež měla Bednářová ukradnout, o hlídání dívenky, jejíž otec byl ve vězení, o nemožnosti navštívit nevidomého přítele, u jehož dveří okouní policejní hlídka, o drsné zkušenosti věznění či nekonečném přepisování cizích slov („Ale když je pořád něco ke psaní a tak málo lidí! Někteří navíc považují opisování pod svoji úroveň.“).

Autorka ale rozhodně nebrečí nad těžkým údělem, a když to jen trochu jde, vyhýbá se patosu i zbytečné přecitlivělosti. Pracuje s ironií, ale také s promyšlenou drzostí, která se v jejím pojetí zdá být mocným nástrojem k zachování vlastní důstojnosti. Máme co do činění s útvarem, v němž se prolíná reportáž s autobiografickou povídkou a introspektivním fejetonistickým stylem, který byl mezi disidenty velmi oblíbený. Je to popis světa, v němž už není místo pro normalitu, a když už si nějaké sami pracně vytvoříte, pak je třeba jej s partyzánskou mírou konspirace a odvahy před režimem bránit, což vůbec normální není.

Zdá se přitom, že Bednářová nic nedělala napůl – byla ochotna jít na hranice vlastních možností. Když novinářka, tak vždy nebojácná, a tudíž problémová, když disidentka, tak se vším všudy, včetně vysoké míry konspirace, která k věci patří. Představuje se tu vnitřní proud disentu, který věci poháněl vpřed i za cenu rizika, jež jiní považovali za příliš vysoké a někdy možná i za zbytečné. Zatímco Ludvík Vaculík ve fejetonu Poznámky o statečnosti (1978) otevřeně uvažoval nad tím, že se bojí věznění, a snažil se navzdory realitě uchovat v lidském životě alespoň zdání normality, jiní stále rozšiřovali záběr chartistických aktivit a vězení brali jako sice nepříjemný, ale také přirozený průvodní jev („Každý se přece nějak bojíme. Když se bojí, tak ať se bojí potichu a nepíše nám o tom.“). Skutečnost byla podle nich totiž normalizována způsobem, jenž nabízel buď úplné podvolení, anebo důslednou rezistenci, nic mezi tím. Žádné hnutí odporu se pochopitelně neobejde bez široce sdílené disciplíny, která nutně přináší oběti. Chtít nicméně po samorostlém a svéhlavém Vaculíkovi, aby se držel jakýchkoli pravidel, se zdá sice veskrze pochopitelné, ale také naivní. Zvlášť když víme, jak radikálně pár let nato porušil snad všechna nepsaná disidentská pravidla v deníkovém románu Český snář (samizdatově 1983, oficiálně 1990), který velice detailně a bez servítek popisuje život v disentu.

Síla popsaných stránek

Druhá část knihy obsahuje fejetonistické a reportážně laděné texty, strohé popisy nejrůznějších zadržení Státní bezpečností a také úvodní a závěrečnou řeč soudního procesu s členy VONS. Působivost jednotlivých textů, které jsou hlavně záznamem utrpení, jež je třeba snášet s hrdostí a bez přílišné sebelítosti, ale přitom s velkou mírou pochopení pro všechny spolutrpící, mimoděk vnucuje čtenáři otázku, jak by mohlo vypadat Bednářové psaní, kdyby nemuselo svědčit hlavně o zločinném jednání režimu.

Vzhledem k nespornému novinářskému, ale i literárnímu talentu by autorka v jiných poměrech jistě mohla psát něco na způsob „nové žurnalistiky“ po česku. Jakkoli by to asi nebyly romány Toma Wolfea, určitě by šlo o nebojácnou investigativní praci a stylisticky silné texty. V letech, které přišly po „obnovení pořádku“, byly ale na pořadu dne významnější věci a opisování bylo často důležitější než psaní. K této skutečnosti se ostatně vztahuje i následující citát: „Mají velikou sílu, ty popsané stránky. Musí jich být dost a včas. Udržují nás při životě!“ Tato slova nakonec vystihují texty z knihy Jak jsme hledali obrazy vůbec nejlépe, třebaže autorka sama by je ve své skromnosti pro vlastní psaní zcela jistě nepoužila.