V reakci na článek informující, že někdo neznámý vrátil majitelce ukradené vzácné violoncello z osmnáctého století, anonymní diskutér na Novinkách.cz píše: „Nejhorší prezident všech dob Masaryk by ten nástroj určitě nevrátil! Ten jen tak střílet do nás, do dělníků!“ Dříve bych si v případě podobných projevů troufal rozhodnout, co je vtip, mystifikace, travestie či parodie. Dnes si to však již netroufám. Jestli pisatel myslel svůj příspěvek vážně, nebo si jen tropí blázny z podobně fundované debaty v internetových médiích, zůstává ve hvězdách. Mentalita a poměry se změnily natolik, že si dokážeme představit velmi mnoho, pokud ne vůbec všechno.
„Je dobré mít kritika, na jehož schopnost, kritické umění a solidnost je spolehnutí,“ praví Milan Blahynka v časopise Luk (Literatura – Umění – Kultura, týdeník Unie českých spisovatelů, příloha Haló novin, bývalý Obrys-Kmen) ze 7. února na margo nové knihy článků Karla Sýse a ve světě svojí recepce autora přirovnává k F. X. Šaldovi, Otokaru Fischerovi, Pavlu Eisnerovi, ale též k Havlíčkovi a Karlu Čapkovi. Svazku Sýsových komentářů jsou zde věnovány hned čtyři nadšené recenze. Po jejich přečtení nabudeme dojmu, že takovou postavu česká literatura ještě neměla a snad už ani mít nebude. Karel Sýs je titán nad všechno pomyšlení a nejsmělejší fantazie.
Ve skutečnosti jde o jednoho z prominentů normalizační literatury, kteří léta vesele skotačili na ramenou obra. Obr, tedy KSČ a její převodové páky, po Listopadu roztál jak sněhulák na jaře. Tragický náraz dějin tak postavil mnohé před nutnost vyrovnat se se svou pravou velikostí, jež se z rozměrů gigantických smrskla na konfekci výrazně méně impozantní, ne-li pouze trpasličí. Vůbec nepochybuji, že to muselo být spojeno s dopadem tvrdým a velmi nepříjemným. Co se však třeba zmíněnému Sýsovi doopravdy stalo? Přišel o nějakou tu funkci, vyhodili mu z edičních plánů nějakou tu knihu (tisíce titulů čekaly desítky let na vydání), pár lidí mu řeklo od plic, co si o něm myslí (dřív se to nedalo), někdo z Literárek ho vyfotil, jak prodává svůj erotický časopis a s gustem to otiskl (to si jistě mohl odpustit, ale šlo to přežít). Suma sumárum, nic tak strašného – o břemena, která nesli čeští spisovatelé po roce 1948 či 1968, Sýsové půlkou malíčku nezavadili. Nijak báječně se po převratu asi necítili, ale řešením by byla dobrá psychoterapie, a hlavně pokání a účinná lítost. Sýsové by tehdy udělali nejlépe, kdyby pokorně obcházeli dříve zakázané spisovatele, zejména ty starší, umyli jim třeba okna, nakoupili, uklidili a vykonali všechno potřebné – těm venkovským mohli ještě nanosit vodu a nasekat dříví. A na odchodu by se vlastními slovy pěkně omluvili za svou drzost, s kterou jim tolik let zabírali místo.
Nic takového se však evidentně neodehrálo a místo toho Sýs a jemu blízcí přišli po čase s podivuhodnou legendou. Jsou prý hrdiny bez bázně a hany, kteří slynou takovou mírou charakteru, neúplatnosti a statečnosti, že se je „režim“ rozhodl zničit. Chce je odsoudit k zapomnění, zakázal jim publikovat, pronásleduje je na každém kroku, hanobí je, ve své nenávisti jde až tak daleko, že najímá celé roty „režimních“ slouhů, kteří dělají tuto špinavou práci, za niž jsou „velmi dobře placeni“, ve své mrzkosti tedy za svůj groš (jaký? Jidášský! odpovídá chór autorů Haló novin; ano, to se nezapomíná, i kdyby je o půlnoci vzbudili) udělají cokoli. Na Sýse, tohoto „žijícího klasika“, prý „režimní nuly“ útočí každodenně. Je to báchorka stejně tak odporná jako směšná a neexistuje nikdo soudný, kdo by takovou komedii bral vážně. Na internetu se o Sýsově „zakázanosti“ a pravém stavu věcí přesvědčí každý do minuty. Jedině sama mezi sebou může tato sektička vzývat svou fiktivní velikost a oslavovat své žalostné literární produkty. Ne že by tohle perverzní čtení nemělo něco do sebe: lze se třeba například dozvědět, že zakázaní autoři byli tak rafinovaní a podlí, že sami publikovat nechtěli a sváděli to na komunisty. Tak se hodlali dostat po Listopadu k co největšímu korytu. Toť originální myšlenka věru hodná svých původců. A mimochodem: nedělej si nikdo iluze o „levicovosti“ téhle party. Náš spolek nostalgických autoritářů většinou levicovými hodnotami bezmezně pohrdá, ba je nenávidí a nejpamátnějšími artefakty jsou jim mříže, ostnatý drát a pendrek plus soška Stalina.
Po komunistických autorech jsem se nikdy v životě nevozil, zásadu „na poražené se nešlape“ ctím. Ale situace se změnila. Snad i proto mohu říci, že Sýsovy texty mi připadají asi tak velkolepé jako dávení ropuchy a jeho směs kluzké nabubřelosti, pomstychtivé zavilosti a upachtěně lyrické satiry bych nedoporučoval číst po jídle. Jistěže de gustibus non est disputandum. Jenže otázka zní: kdo je vlastně dnes ten režimní a kdo protirežimní? Je náš prezident ještě pan, nebo už soudruh? Jak moc budou komunisté u moci protirežimní? Tučný metál k 28. říjnu teď Sýsovi zařídí kdejaký estébák za flašku kvalitního pití. Už vidím, jak stojí ve Vladislavském sále buď letos, nebo napřesrok, z jedné strany Eva a Vašek, z druhé Ortel, poblíž nějaký dozorce z koncentráku, a možná připnou metál i Miroslavu Mackovi za nového Saturnina. Po hymně se zapěje pár skinheadských písní a nakonec si dáme „Kdo neskáče, není Čech“. Povedená taškařice? Ne, drsná realita našich dnů. Tanec na palubě je stále divočejší, zmítají se tu podivné, dříve nepředstavitelné dvojice, velká hnědá kaluž s příměsí rudé se stále více rozšlapává a stříká na šaty a do obličejů, horečka se zvyšuje, mnozí se chvějí po celém těle, extáze se blíží, loď se naklání, ráhna skřípou. A přístav je v nedohlednu.
Autor je literární historik.