O šatech a lidech

Ještě než Nit z přízraků amerického scenáristy a režiséra Paula Thomase Andersona v závěru loňského roku vstoupila do kin, provázela ji publicita nesená dvěma motivy. Nejprve bez předchozího varování Daniel Day­-Lewis oznámil, že role módního návrháře Reynoldse Woodcocka bude jeho poslední. Ačkoli herec často hovořil o rezignaci na svou profesi – například už v roce 1992 časopis New Yorker konstatoval, že se několikrát chtěl vzdát herectví ve prospěch tesařského řemesla –, tentokrát se zdá, že jde o rozhodnutí definitivní. Film tak od začátku obklopuje teskná aura rozlučky s hercem, jehož přísně metodické pojetí jednotlivých úloh ústilo v dobře zdokumentované, téměř alchymistické proměny. Kvůli snímku Moje levá noha (My Left Foot, 1989) téměř nevstával z invalidního vozíku, nechal se oslovovat prezidentovým jménem při natáčení Spielbergova Lincolna (2012) a učil se česky, aby získal adekvátní přízvuk v jinak anglicky mluvené adaptaci Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí (The Unbearable Lightness of Being, 1988).

Těsná role objektu

I Nit z přízraků provázely podobné příběhy o dokonalé replice šatů ze salonu Balenciaga nebo o stovce obšitých knoflíkových dírek. Pravděpodobně poslední Day­-Lewisova role však má daleko k dřívějším dostředivým, na hraně okázalosti balancujícím hereckým kreacím, které ostatní spoluhráče pohlcovaly jako černá díra. Ne že by Nit z přízrakůzapomínala, kdo je její hlavní star (v jednom z detailních záběrů jej světlo laská podobně jako kdysi tvář Marlene Dietrichové), ale v duchu vyprávěného příběhu se postupně přesouvá na stranu Almy, vymítačky Woodcockových démonů.

Výrazně mladší servírka do dění vstupuje v poměrně tradiční roli, jako inspirativní múza, vdechující návrháři potřebnou životodárnou mízu milostného oblouznění. Postupně jí však neměnná role ideálního objektu začne být těsná a na rozdíl od svých předchůdkyň, pasivně vyhlížejících nevyhnutelné finále, s Woodcockem nejenže počne dítě, ale také vytvoří vlastní intimní rituály a unikátní párovou dynamiku. A tak zatímco první polovinu Nitě z přízraků ovládá Day­-Lewis v souladu se stále autokratickým Woodcockem, ve druhé části se herecké síly vyrovnávají. Vicky Kriepsová v roli Almy už nemusí pouze reagovat na partnera pronášejícího útočné věty ledově distancovaným tónem, ale sama iniciuje dočasné přetočení niterného mocenského rozvržení, fungujícího v rámci navenek ordinérní dvojice. V tu chvíli metodický herec rovněž tlumí svůj již tak uměřený projev a přizpůsobuje jej Kriepsové. Ta Almu staví na bázi kontrastu mezi nesměle něžným úsměvem a neústupně pevným pohledem; jako ženu, která svého muže trpělivou a milující péčí čas od času srazí k zemi.

Šaty dělají film

Druhý motiv, který Nit z přízraků zcela přirozeně provází, je pozornost upřená na výtvarnou a výpravnou stránku – zejména pak na kostýmy protagonistů a přidruženou mytologii, která je obklopuje. Andersonův film ale v tomto ohledu nenabízí jen pustě dekorativní podívanou ani akademicky nudnou historickou přesnost. Šatům autor přisuzuje hned trojí funkci: oznamují časoprostorové zasazení příběhu, představují klíčovou charakteristiku Reynoldse Woodcocka a nemalou měrou se otiskují i do stylové stránky celého díla. V prvních dvou případech jde o základní principy, na nichž filmové kostýmování stojí; Nit z přízraků se ale na výmluvnost oděvů spoléhá v rozsahu dosti neobvyklém.

Příběh se sice odehrává v poválečném Londýně, ovšem většinou za zdmi měšťanských domů, restaurací nebo venkovských sídel. Skutečně hmatatelnou dobovou indicií tak zůstávají šaty těkající mezi výrazně femininní siluetou se zdůrazněnými boky a vrstvenými sukněmi podle tehdy vlivného Christiana Diora a účelně jednoduchými tvídovými kostýmy. Typickou Woodcockovou klientkou (stejně jako většiny tehdejších britských návrhářů) nebyla moderní zaměstnaná žena, ale aristokratka, vyžadující dramatickou linii v souladu se svým životním stylem. Takovému profilu odpovídá tlumené barevné spektrum, v němž zemitější tóny jsou ozvláštňovány pouze pastelovými a švestkovými odstíny. Šaty staví Woodcocka do pozice tvůrčího génia, který se svému řemeslu oddává s trpělivostí, již citelně postrádá při jednání s okolím. Módnímu návrháři jeho oděvy rovněž dopřávají pocit ničím neomezené kontroly, neboť své zákaznice tvaruje do požadovaných rozměrů a do lemů zašívá tajné vzkazy.

Nitky inspirací

Ne tak přímočaře, ale o to sofistikovaněji Anderson šatí také obraz. Jemné zrno, které v něm zůstalo, dodává vizuální stránce specifickou texturu. Kontury tváří a ostré linie se milosrdně rozpíjejí a těžkým nebo zdobným matériím typu sametu nebo krajky se dostává podivuhodné lehkosti. Kamera přiléhá na tváře postav a delikátně naaranžované pokrmy stejně těsně jako látka na kůži. Právě odtud pramení efekt nevtíravé, ale o to intenzivnější intimity v jinak nápadně odtělesněném filmu. Pro Almu a Reynoldse není fyzická dimenze vztahu podstatná a představuje (pouze v náznacích) nutnou fázi sexuálního poblouznění. Slast se totiž odehrává na čistě vizuální rovině, filtrovaná skrze šaty transformující nedokonalá těla v ideální formy.

Nit z přízraků tak vypráví nejen o krásných oděvech a lidech v nich, ale zároveň nabízí vzácně sebereflexivní pohled na módu, šití a tichou sílu krejčovských výtvorů. Na stranu druhou, vnímat Andersonův snímek pouze prizmatem textilií a zhotovených rób by znamenalo ochudit jej o další možné vrstvy. Poválečná dekáda totiž filmem neprostupuje jen na rovině kostýmové, ale také tu rezonují známá díla amerických a britských klasických filmařů. Konkrétně ta, v nichž se Alfred Hitchcock, David Lean či Michael Powell s Emerikem Pressburgem zaobírají turbulentními manželskými a milostnými vztahy a v kterých neexistuje pevná hranice mezi soukromým životem a profesním zápalem. Další možné inspirační zdroje pocházejí ze screwball komedií, tedy z žánru programově narušujícího tradiční párovou dynamiku. Všechny výše uvedené vlivy z hotového tvaru nijak netrčí, respektive nelze na ně ukázat prstem. Na rozdíl od letošního oscarového favorita, fantastické romance Tvář vody od Guillerma del Tora, jež trochu připomíná leporelo doslovně odcitovaných předobrazů, spočívá síla Andersonova snímku právě v zahlazování těchto stop. Nit z přízraků nestaví odkazování na existující vzory jako jednu ze svých hlavních devíz, ale jako základní předpoklad komplexního tvaru; a právě proto ční nad jiné, vědoucně pomrkávající filmy.

Protože Nit z přízraků ústí v romantickou komedii (i když s notnou příměsí melancholie), odklání se od starších, chladně analytických titulů Až na krev (There Will Be Blood, 2007) či Mistr (The Master, 2012). V jistém smyslu tu Anderson navazuje na svůj nedoceněný film Opilí láskou (Punch­-Drunk Love, 2002), v jehož centru rovněž stojí hrdina ukonejšený oddaně milující ženou. Další vlákna vedou k videoklipům pro Joannu Newsomovou, Fionu Apple nebo sesterské trio Haim; zkrátka k poctám nenápadné síly všech matek, sester, partnerek a múz.

Autorka je filmová historička.