Doba je těhotná – touhou po vůdci. Žádáme si lídry. Potřebujeme, aby nás někdo vedl, nejenom proto, aby ukazoval cestu, ale aby za nás vykonal činy, kterých my sami nejsme schopni. V době všeobecné nejistoty, způsobené ideologickou a hodnotovou nepřehledností světa, chceme mít někoho, na koho je spoleh. Kdo se takříkajíc dobře vyzná, kdo se neztratí a najde cestu, a my ji tak – přimknuti těsně k jeho zádům – najdeme spolu s ním. V období mezivládí, interregna, kdy se staré paradigma politického života definitivně hroutí, ale nové se ještě nenarodilo, je to i přirozená touha po pevnosti a novém řádu, kterou, zdá se, nejlépe naplňuje vůdce, lídr. Potřebujeme nového Vladaře, někoho, kdo by ve svém myšlení a činech vstřebal novou situaci bez Řádu a dokázal využít možnosti, kterou toto rozevření staré přeplněnosti do neurčitého prázdna nového a přicházejícího nabízí.
Zajímavé na tom je, že volání po Vůdci, po novém Vladaři, nemá levo-pravou orientaci, ani není omezeno liberálně-konzervativním dělením. Chybění Vůdce či nového Vladaře, s výjimkou anarchistů celého světa, je pociťováno všeobecně, plošně. Zdá se to být potřeba univerzální, která překračuje ideologie, protože více než s idejemi souvisí s obecnou psychologickou potřebou reagovat na prostředí nejistoty budováním nového, pevnějšího, jistějšího domova. O chybění Vůdce pojednává i nejnovější kniha dnes už levicových klasiků nového tisíciletí Michaela Hardta a Antonia Negriho Assembly (Shromáždění). Negri a Hardt ale vážou zrození nového Vladaře na potřeby mnohosti, tedy na potřeby lidí, kteří různými druhy veřejného či virtuálního shromažďování vytvářejí proudy a hnutí v sociálním těle společnosti. Jak ale – ptají se Negri a Hardt – zachovat energii a sociální imaginaci těchto mnohostních hnutí, která se tradiční stranickou a vůdcovskou strukturací velmi rychle a zcela zákonitě ztrácí? „Nový Vladař vystupuje na horizontu, Vladař zrozený z vášní mnohosti,“ píšou Hardt a Negri v nietzscheovském vznešeném stylu a o kus dál praktičtěji dodávají, „shromáždění je čočka, skrze niž rozpoznáváme nové demokratické politické možnosti.“
Nový Vladař, jehož potřeba se tu přiznává, tedy nemá být vůdcem v tradičním smyslu slova. Podle autorů knihy, jež nese podtitul Heretical Thought (Kacířská myšlenka), jde spíše o určitou cílenou či směřovanou strukturaci v rámci neurčité mnohosti. Mnohost se samozřejmě nějak (sebe)strukturuje, ale nemá to být směrem k tradiční politické kostře stranického aparátu, na jehož vrcholu stojí partajní lídr. To je podle Negriho a Hardta smrt mnohosti, která se tak stává masou či lidem, jež jsou pak manipulované již vyzkoušenými cestami politiky zastupitelské demokracie. Zastoupení, reprezentace, je pro tyto dva levicové volnomyšlenkáře největší nebezpečím každé mnohosti, každého hnutí. Proto také s takovým gustem citují Rancièrovu větu, že „spojení ‚zastupitelská demokracie‘ se dnes může jevit jako pleonasmus, ale původně to byl oxymóron“.
Jacques Rancière, který před pár týdny mluvil na přednášce v Praze, je jedním z těch, kteří považují současný svět za zablokovaný přesvědčením, že „není žádná alternativa“. Proto také v Praze tolik zdůrazňoval, že současný politický střet je bojem o nové možnosti, soubojem fikcí či scénářů, které je třeba nejen psát, ale i uskutečňovat. „Alternativa existuje,“ říká Rancière a totéž říkají Hardt s Negrim i další, to se jen naše sociální představivost bojí překročit churchillovský limit liberální demokracie coby nejlepší z možných forem politické existence. Negri s Hardtem se v knize Shromáždění snaží takový scénář psát, přinejmenším už tím, že si dovolují onu kacířskou myšlenku, která praví, že může existovat demokracie bez reprezentativní bariéry, kterou dnes řada lidí považuje za příčinu krize politiky. Proto to zoufalé volání po referendech, proto ta potřeba identifikovat se s osobností, která by nebyla jen reprezentantem mé občanské vůle, ale s níž bych se zcela identifikoval jako s vědoucím lídrem. Není ale pak svoboda získaná zrušením či přesněji rozpadáním legitimity politické reprezentace (v užším smyslu zástupců lidu i v širším smyslu zastupování jako společenského procesu) znovu ztracena hazardní sázkou na vůli mnohosti, ba dokonce odevzdáním výkonu svobody vůli jednoho povolaného lídra?
Hardt a Negri se v knize Shromáždění pokoušejí tuto svobodu zachovat. Ve prospěch demokracie bez přívlastků, ať už by byla „přímá“, či „zastupitelská“. Z několika stovek stran, které tu nelze snadno a ve stručnosti převyprávět, je ale zřejmé, že jde o kvadraturu kruhu. To jistě neznamená, že jde o marnou práci ani že by taková kvadratura nebyla možná (sic!). Paradox je možná skutečný základ života, včetně života společnosti svobodných jedinců. Jemnost fikce demokracie bez přívlastků vycházející z energie hnutí či vzdorného pohybu mnohosti je ale zatím příliš hrubá. Vertikální směr horizontálního společenského hnutí za hledáním nového paradigmatu, po němž autoři tolik volají (přesněji: volají po vertikále hnutí, nikoli po uzavírajícím paradigmatu), se tedy prozatím bez lídra v tradičním smyslu neobejde. Zdá se, že je to nutná fáze, proti jejíž nutnosti Shromáždění samozřejmě protestuje. Než začne být výmluvná jeho fikce, mohli bychom se provizorně po nějakém takovém srozumitelném lídrovi-vertikalistovi poohlédnout. Čas kacířství mnohosti jistě ještě přijde.
Autor je šéfredaktor stanice Českého rozhlasu Vltava.