Otrávit se slovy

Četl jsem novou básnickou sbírku Sylvy Fischerové několikrát, jak doporučuje nakladatelská douška na klopě obálky, a pořád mám pocit, že moje porozumění šíři jejích témat a hloubce jejích významů je „stále ještě v počátcích“. Stojíme tu v pomyslné řadě za sebou: já, který chci rozumět básním Sylvy Fischerové; ona, která vidí města a krajiny světa jako sled obrazů nahromaděné lidské zkušenosti, která i osud svého otce vnímá jako neznámou, interpretaci otevřenou skutečnost; a pak její otec, J. L. Fischer, který stanul v údivu nad člověkem, řka: „Výzkum lidských emocí je stále ještě v počátcích“ (motto prvního oddílu). Takto vůči sobě rozestavení vytváříme nelehkou recepční situaci sbírky Světový orloj, která je nejen kosmicky široká, ale také autobiograficky úzká. Chtělo by se mi alibisticky dodat, že to, o čem tu verše Fischerové vypovídají především, slovy ani nelze vyjádřit. Jenomže od toho jsme čtenáři, abychom zvedali rukavice hozené autory.

Neustálý regres smyslu

Autorčino úsilí proniknout řečí k tomu, co je za ní (nebo před ní?), bezpečně narušují právě emoce, které s každým dílčím průnikem, s každým pokusem vyložit si, co se to se mnou teď a tady děje, sílí a matou. Fischerová přesto v básních pronásleduje nekonečnou semiózu, kterou lidstvo v čase světových dějin provádí na materiálu své ­minulosti. A protože lidstvo vedle myšlení také cítí a protože neustále činí předmětem svého poznání sebe sama, celá věc se komplikuje natolik, že o absolutním (sebe)poznání lze ve výsledku jen tu lépe, tu hůře básnit (copak nebásnili už předsokratikové?).

Dlouho se mi nestalo – jako teď nad Světovým orlojem –, že bych si mohl tak citelně připomenout, jakou zlomyslnost provádějí čtenářům literární texty. Dobře to vystihl Roland Barthes: „Číst znamená nacházet významy a nacházet významy znamená umět je pojmenovat; ale pojmenované významy jsou hned zaneseny k jiným pojmenováním; pojmenování se vyvolávají navzájem; pře­­uspořádávají se a jejich nová uskupení si říkají o nová pojmenování: pojmenovávám, ruším pojmenovávání, přejmenovávám: tak text plyne: akt pojmenovávání v průběhu stávání se něčím, neúnavné přibližování se, metonymické snažení.“ Poznání, že interpretace libovolného textu je provázena neustálým regresem jeho konečného smyslu, ukazuje, jak vysoký nárok klade jazyk na svého uživatele. A právě sem, zdá se mi, přes všechna další témata Fischerová míří. Když vedle enigmatických zmínek o otci vkládá do svých veršů také vzpomínky na nevlastní sestru Violu, píše: „Historky, samé/ historky./ To je to, co zajímá sestru./ Já zase vidím principy/ ustavičně zahýbat za roh.“

Všecko už mi připomíná všecko

Třebaže je převážná většina básní situovaná do konkrétního místa nebo města, sotva lze Světový orloj označit za básnický cestopis. Ať už se autorka ocitá kdekoli, vidí především věci neměnné. Co ji irituje, nese si s sebou; střídají se kulisy a okolnosti, důvody jsou stále tytéž: proniknout za jevy k podstatě – je­-li ovšem jaká. Je něco starodávně tragického v tom, jak se lidstvo od počátku trápí vědomím, že mu ona možná neexistující podstata uniká. O tomto nesmrtelném světobolu myslících bytostí dokáže Fischerová psát vskutku přesvědčivě. Užívá k tomu bohatý rejstřík odkazů, parafrází, cizojazyčných citací, jejichž vzájemné souvislosti a kontexty není pro nepoučeného čtenáře snadné obsáhnout.

Nakumulovaná, měňavá masa významů má svou stinnou stránku, která podle všeho přivodila sémantickou otravu i samotné autorce. Spoléhání na jazyk, jenž dává člověku moc popsat skutečnost, s sebou nese falešný předpoklad, že popsáním byl předmět poznání zároveň také pochopen a vysvětlen. Bohužel, slova jsou zrádná jako smysly. Úsilí o nalezení unikajících principů se převrací v jejich destrukci: „Byl­-li svět stvořený slovem,/ toto ho spolehlivě ničí.“ Snadnost, s níž Fischerová na řadě míst Světového orloje provozuje malicherné slovní hrátky (například: „v ústí vodovodní/ výlevky,/ výlovky/ a úlovky – a potom vylovit všecko/ ulevit přecpanému času/ a uložit to/ do muzea.“), chápu za těchto okolností jako projev znechucení a únavy, ale také jako mazaný způsob, jak vyjádřit bohapustý tlach a žvást současnosti, kdy „všecko/ už mi připomíná všecko“.

Autor je bohemista.