Poslech je fyzická záležitost

Považujete se více za skladatele, nebo hudebního vědce?

V první řadě jsem hudebník, který zároveň skládá. To, že se hudbě věnuji i po vědecké stránce, se projevuje různě. Hodně se třeba zabývám vztahem hudby a výtvarného umění, zejména pokud jde o podobnosti ve formální struktuře. Nejde mi o to, abych svou hudbou interpretoval nějaké výtvarné dílo. Spíš mě zajímá, jakým způsobem jsou konkrétní díla vytvořena, jak umělci pracují s vrstvami barev, jak dosahují toho, aby pod svrchní vrstvou prosvítaly ty spodní. Snažím se dosáhnout podobného účinku pomocí zvuku.

Jaký termín vlastně v souvislosti se svou tvorbou preferujete?

Vedl jsem na tohle téma debaty s řadou kolegů, například se skladatelkou Kaffe Matthews. Nejčastěji používáme termín experimentální elektronická hudba. Nemyslím si ale, že se to, co dělám, dá přiřadit k jednomu žánru. Nejlépe by se to asi dalo popsat jako průnik moderní vážné hudby a ambientu.

Vy jste s poslechem moderní klasiky začal poměrně brzy. Už ve dvanácti jste údajně poslouchal Pendereckého a podobné skladatele. To je u teenagera trochu nezvyklé. Předpokládám, že jste moc podobně naladěných kamarádů neměl.

To máte pravdu. Moje spolužáky v osmdesátých letech mnohem víc zajímali The ­Police, The Cure, Madness, Spandau Ballet a ­další noví romantici. Pochopitelně jsem se téhle muzice nevyhnul, nikdy mě ale moc nelákala. Zato moderní vážná hudba mi přišla vzrušující a byl jsem na vrcholu blaha, když jsem se poprvé dostal do studia a mohl začít skládat vlastní elektronickou hudbu. Bavilo mě, že mohu zvuky tvarovat a ohýbat tak, jak to v běžném popu není obvyklé. Když o tom tak přemýšlím, byl jsem asi dost zvláštní dítě.

Ve škole jsem měl pocit, že pro mé učitele se vývoj hudby zastavil v roce 1934, kdy zemřela trojice významných anglických skladatelů – Edward Elgar, Gustav Holst a Frederick Delius. Tím spíš mě ale zajímalo, co dalšího se v hudbě událo. Čirou náhodou jsem se seznámil s knihovnicí manchesterské Royal Northern College of Music, která se přistěhovala do Warwicku, kde jsem vyrůstal. Když zjistila, o co se zajímám, sháněla mi všechny možné notové zápisy.

Takže jste ty věci ani neslyšel?

Nejdřív jsem je znal z not. Četl jsem tímto způsobem Pendereckého Třetí symfonii nebo jeho Žalozpěv za oběti Hirošimy. Šlo o rozsáhlé skladby – jen smyčce byly rozepsány do nějakých čtyřiceti, padesáti partů. Stačilo mi dívat se na ně a představovat si, jak úžasně to musí znít. Někdy trvalo rok i déle, než jsem ty skladby konečně slyšel a potvrdil si, jak skvělé skutečně jsou.

Četl jsem rozhovor s Pendereckým, v němž tvrdí, že se k jeho hudbě musíte proposlouchat, abyste ji mohl plně ocenit. Není to trochu elitářské? Vždycky jsem hudbu považoval za formu komunikace. Vážně je třeba nějakých zvláštních schopností, aby člověk docenil konkrétní umělecké dílo?

U určitých typů hudby to určitě platí, zejména u té avantgardní a experimentální, která se snaží posouvat hranice příslušné umělecké formy. U skladeb z téhle oblasti je důležité pochopit, o co v nich vlastně jde. Nějakým způsobem se vztahují k tomu, co je v daném žánru považováno za normu. Čím víc rozumíte žánru, tím lépe je zvládnete zhodnotit. Když znáte tvorbu Richarda Wagnera, Antona Brucknera či Richarda Strausse, lépe rozumíte tomu, jakým způsobem Penderecki na tuto tradici navazuje.

Existují samozřejmě hudební formy, kde takové základy nepotřebujete. Nějakou bazální reakci ve vás ostatně vyvolá poslech úplně čehokoli. Pořád ale platí, že čím víc máte naposloucháno, tím víc danou věc dokážete docenit a také pochopit, v čem je její originalita. Nebo je tu potom ještě varianta, že o daném žánru nevíte vůbec nic a jednoduše si tu skladbu užíváte tak, jak je. Takový způsob poslechu je úplně stejně validní.

Lidé si dost často stěžují, že nerozumějí klasice. Jaké schopnosti jim z pohledu muzikologa chybějí?

Myslím, že se pořád bavíme o nedostatku zkušenosti. Ti, kdo to říkají, zkrátka poslouchají spoustu jiné hudby. Můj syn má třeba hodně rád dubstep. Řada dubstepových skladeb zní na první poslech podobně. Řekl bych ale, že stejně by na něj působil například Haydn nebo Mozart. Teprve když se do určité hudby pořádně zaposloucháte, začnete si všímat rozdílů v práci s konkrétními zvuky a v celkové struktuře skladeb u jednotlivých hudebníků.

Co se klasiky týče, mám pocit, že spousta lidí nemá dost trpělivosti. Jsou zvyklí poslouchat kratší, úderné a dynamické skladby o délce do pěti minut a cokoli, co má patnáct nebo dvacet minut, je pro ně moc dlouhé. Zdaleka se to přitom netýká jenom vážné hudby. Vezměte si třeba některé delší skladby Williama Basinského nebo koncerty lidí, jako jsou Philip Jeck nebo Christian Fennesz. Často jde o věci, které trvají třeba tři čtvrtě hodiny, ne­-li víc, a to vyžaduje úplně jiný způsob poslechu.

Vlastně to platí o čemkoli, co zrovna není tradiční pop, se kterým máme nejvíc zkušeností. Musíte tomu jít naproti, což nemusí všem vyhovovat. Neznamená to ale, že by některá hudební forma byla lepší než ty ostatní. Máme na výběr z různých typů hudby a je jen na nás, jak velkou aktivitu jako posluchači vyvineme.

Je vůbec možné, aby skladatel vyjádřil nějakou nosnou myšlenku na extrémně dlouhé časové ploše? Mám teď na mysli skladby, jako je As Slow as Possible Johna Cage, jejíž verze je ke slyšení v jednom německém kostele a která má délku 639 let.

Před vznikem elektronické hudby byly takové skladby nemyslitelné. Nejprve se musely objevit technologie, které takové věci umožnily. Pokud se bavíme dílech, která trvají déle než rok, pohybujeme se už spíš v konceptuální sféře. O jejich skutečnou délku tady vlastně vůbec nejde. Stejně je nikdy nemůžete slyšet celá, ale jen určitý úsek.

Totéž platí o albech, jako je Somnium Roberta Riche nebo Sleep Maxe Richtera. To jsou nahrávky, které trvají nějakých osm hodin a jsou určeny k vnímání ve spánku. Vaše tělo je přitom zcela pohlceno zvukem, nikdo ale nepočítá s tím, že by bylo možné celou dobu skutečně poslouchat. Nějaká komunikace tu tedy probíhá, neděje se to ale na úrovni tradičního hudebního zážitku.

Můj přístup k hudbě je hodně ovlivněný tím, že jsem hudební publicista. Kdykoli slyším něco nového, nedokážu se oprostit od toho, abych tu věc nezačal analyzovat. Máte jako muzikolog nějakou podobnou profesionální deformaci?

To je strašně složitá otázka. Snažím se přistupovat k hudbě nepředpojatě a prostě ji na sebe nechat působit. Rozhodně se nesnažím přijít hned na to, jak a za použití jakých technologií dílo vzniklo. Poslech je pro mě hodně fyzická, ba přímo tělesná záležitost. Zároveň mě zajímá, jak na mě ta konkrétní skladba emocionálně působí. Teprve když mě zaujme po těchto stránkách, chci se o ní dozvědět co nejvíc. Pátrám po tom, jak byla nahrána, jaké zvuky, nástroje či technologie byly při jejím vzniku použity. To všechno ale zjišťuji až následně, někdy až po hodně dlouhé době. Důležitější je pro mě onen primární, smyslový zážitek.