Právo na pseudonym

„Literatura, tak jak ji vnímám jako čtenář a dnes také jako spisovatel, velice dbá na svoji nezávislost a udržuje si vzdálenost od pódií, poct a vyznamenání. Ať se nikdo nepokouší najít v těchto slovech ani nejmenší špetku arogance či chvástavosti: je to jen přání držet se textu, slov, ideálů a skryté řeči jednoho pracujícího a aktivisty za sociální i politickou rovnost,“ napsal v krátkém vzkazu členům poroty Goncourtovy ceny mladý spisovatel píšící pod pseudonymem Joseph Andras. Jeho kniha De nos frères blessés (O našich raněných bratrech, 2016) byla vyznamenána především proto, že se jednalo o prvotinu, aniž by si ovšem členové poroty byli příliš vědomi, že zvolili autora, který se nehodlá kvůli jejich ocenění, onoho symbolu principu konkurence a soutěže převzatého literárním prostředím, odhalit veřejnosti. Andras prokázal konzistentnost svého postoje, když cenu okamžitě odmítl, a zřekl se tudíž i možnosti na své vítězství upozornit známou červenou páskou umístěnou přes přebal díla – pochopitelně k jisté nelibosti nakladatelství Actes Sud, které prvotinu vydalo.

Kundera chválí pseudonym

Neznámý autor, který navíc literárně zpracoval osud francouzského komunisty Fernanda Ivetona, popraveného za přípravu demonstrativního atentátu při bojích o nezávislost Alžírska, vzbudil svou volbou zůstat nepoznán poprask. Médiím, jež jsou čím dál více závislá na obraze, musela stačit jedna fotka z profilu. Sám autor nezmizel, ale poskytl několik rozhovorů výlučně písemnou formou. Neznámost samozřejmě vzbudila silný a v mnohých ohledech bulvární zájem o jeho osobu. Členové poroty se důsledků své volby zděsili, když si uvědomili, že za pseudonymem se může schovávat úspěšný autor, který třeba již jednu Goncourtovu cenu dostal. Známý je v tomto ohledu precedens Romaina Garyho, jenž proti pravidlům soutěže získal druhého Goncourta za knížku podepsanou jménem Émile Ajar. Politické názory a okolnosti vydání knihy pak přivedly některé novináře k domněnkám, že za dílem stojí takzvaná tarnacká skupina či nějaké další podobně málo poznané a z hlediska mainstreamových novinářů v podstatě obskurní politické společenství. A samozřejmě nechyběly ani názory obvyklé v situaci, kdy se objeví nějaký úspěšný spisovatel či spisovatelka píšící pod pseudonymem: pseudonym je jen póza, která paradoxně svou zpřítomněnou nepřítomností dotyčnému či dotyčné zaručí větší mediální viditelnost, v době, kdy není třeba se bránit ani před cenzurou, ani před pohoršením sousedů (dříve časté důvody, kvůli nimž autoři a autorky přistupovali k psaním pod jiným jménem), jde vlastně jen o laciný, a to jak ve smyslu málo nákladný, tak banální, marketingový trik. Podobnou argumentací je pseudonym odhalen a denunciován jako strojenost a maska.

S tím by dozajista nesouhlasil Milan Kundera, autor, jehož jméno je pravé, proslulé, a v naší krajině často zatracované. V malém slovníčku pojmů, který si od českého literáta vyžádal šéfredaktor francouzské revue Le Débat Pierre Nora, Kundera věnoval jedno heslo i pseudonymu. V neobvyklém záchvatu etatismu, kdy se literát s nadsázkou svěřuje, že sní o světě, ve kterém bude zákon nutit spisovatele psát pod skrytou identitou, poukazuje na tři zásadní výhody psaní pod jiným než vlastním jménem: snížení agresivity v literárním světě, omezení grafomanie povzbuzené přesvědčením, že literatura je tím nejlehčím ze způsobů dosažení kulturní proslulosti a věhlasu, a také zmizení interpretace díla životním příběhem autora.

Tento kladný přístup Kundery k pseudonymu je jen zdánlivě překvapivý a doplňují ho důvody často uváděné samotnými spisovateli píšícími pod jiným než vlastním jménem. Skrýt vlastní jméno je prakticky jediný způsob, jak zachránit ryzost práce literáta a čistotu literatury samotné. „Na začátku, v devadesátých letech, jsem měla obavy opustit svou ulitu. Nesmělost zvítězila. Následně jsem pocítila nepřátelství vůči médiím, jež se zajímají o knihy jen kvůli pověsti jejich autora. (…) Nakonec, když jsem nabyla přesvědčení, že se v knize neobjeví nic konkrétního či fyzického z mého života, spatřila jsem něco nového. Jako by kniha byla psem a já jeho páníčkem. Jako bych ho pustila z vodítka a slova se ode mě vzdálila,“ řekla italská spisovatelka Elena Ferrante v rozhovoru pro literární revue The Paris Review.

Autonomizace literárního pole

Používání pseudonymu přímo vstupuje do nekonečného boje mezi vlastní normativitou a heteronormativitou, který jak poukazuje Pierre Bourdieu, probíhá na literárním poli. Francouzský sociolog ve svém díle Pravidla umění (1992, česky 2010) poukazuje na ambivalentní pozici samostatnosti a podřízenosti, která charakterizuje literární prostředí a tvorbu. Na jednu stranu si tvůrci dokázali v devatenáctém století vydobýt autonomii pravidel vlastního tvůrčího pole na měšťanském vkusu, na druhou stranu je však literární pole v nepříznivém mocenském postavení vůči poli ekonomickému, které představují především spotřebitelé a instituce vydavatelského průmyslu.

V literárním poli stále existuje polarita mezi skutečným a komerčním (či dříve měšťanským) uměním. Bourdieu svou sociologickou analýzu vztahoval ke vzniku samostatného literárního pole ve druhé polovině devatenáctého století a poukazoval na to, že měšťanští spisovatelé taktéž akumulovali posty, a to především ve státní správě či žurnalistice, často díky protekci svých mocných čtenářů. Současně k této akumulaci patří sbírání různých literárních cen a akademických poct.

Vedle toho však vzniká část literárního světa, bohéma a později avantgardy, která tento „train de vie“ měšťanského spisovatelstva zpochybňuje, nesnáší a ostentativně jím pohrdá. Osobní autonomie bohémských umělců výrazně přispěla k relativní a ekonomicky takřka podvázané autonomii literatury. Literaturou dosud prochází tenze mezi přístupem komerčním, kdy spisovatel svolí stát se aktérem širšího mediálního a kulturního provozu, a přístupem dávajícím přednost čistému umění, kdy autor toto naopak odmítá ve jménu přesvědčení, že vše podstatné říká ve svých knihách. Bourdieu postavil svou studii na analýze literárního světa, v němž chyběla jedna z největších komerčních poct: vést vlastní televizní program či být pravidelným hostem v talkshow.

Podobně jako bohémský život měl vliv na pozici, kterou daní spisovatelé zaujímali v literárním poli, tak se i dnes pseudonym a přístup ke vztahu autora a literární tvorby stávají zásadním elementem při vytváření spisovatelské pozice. Jedná se především o případy, kdy je pseudonym používán s odkazem na svébytné pojetí literatury. Otázka, zda pseudonym poskytuje úkryt před mediální viditelností, či jde o marketingový tah, v tomto ohledu pozbývá smysl. Sociologická hodnota této praktiky tkví v tom, že daný autor se pseudonymem a jeho tematizací vyhrazuje vůči obvyklému fungování spisovatelského řemesla.

Samozřejmě, i zde existují různé postoje. Tematizace, kterou provádí Ferrante a jež se silně zaměřuje na vztah autora k textu, se liší od tematizace Andrasovy, která má i silnou politickou složku, neboť se jí autor vzdává privilegované pozice spisovatele jako intelektuála. Celkově ale oba přístupy podtrhávají naprostou autonomii literární tvorby na všech ostatních aspektech autorova života. Dá se dokonce tvrdit, že pseudonym poskytuje v literárním světě, kde se jen malé procento spisovatelů může psaním literatury uživit, jednu z mála garancí, že spisovatel zůstane pouze spisovatelem, nebude­-li chtít jinak, a další jeho společenské funkce na to tuto pozici nebudou mít vliv. Drtivá většina literátů musí působit i v jiných oblastech společenského a ekonomického života, než je umělecká literatura, a do jména se tak vměšují vlivy z různých odlišných profesních oblastí, které nakonec vytváří celkovou pozici spisovatelů a spisovatelek v umění.

Vedle pseudonymů, kterým sami autoři přikládají literární hodnotu, samozřejmě stále přetrvává i takové používání krycích jmen, jehož cílem je pouhé skrytí identity. Například v žánrech, které jsou vnímány jako pokleslé či otevřeně komerční, stále velké množství autorů a autorek publikuje pod falešným jménem. Vedle toho existuje i jistá tradice používání pseudonymu ze strany již úspěšných autorů, kteří takto zkoušejí, zda literární provoz oceňuje jejich psaní, či pouze jejich proslulost. Tento test většinou nepřináší jednoznačné výsledky, protože pozice v literárním světě nikdy není pouhým výsledkem kvality díla. A jak trefně poznamenal Bourdieu, vhodné dispozice nemusejí automaticky vést k vysokým pozicím.

(Ne)dramatická odhalení

Na podzim roku 2016 skupina evropských médií vedená italským ekonomickým deníkem Il Sole 24 Ore a francouzským portálem Mediapart vydala reportáž novináře Claudia Gattiho, ve které měla být odhalena identita autorky skrývající se pod pseudonymem Elena Ferrante. Gatti podepřel svá zjištění údaji typu výpisů z katastru nemovitostí, jež zajisté patří k investigativní žurnalistice, ale v literárním prostředí působí poněkud nepatřičně. Vydavatelé Eleny Ferrante mluvili o tom, že jejich spisovatelce se dostalo zacházení, jako by se jednalo o člena camorry – neapolské mafie, o níž se píše v jejích knihách. Gatti následovně své jednání odůvodnil tím, že ho naštvalo, jak Ferrante „lže“ v biografickém knižním rozhovoru La Frantumaglia (2016) o svém rodinném původu. „Není tam ani zrnko pravdy,“ uvedl rozhořčeně žurnalista deníku Le Monde.

Postoj Gattiho a deníků sdružených do investigativního konsorcia je dobrá ukázka toho, jak se aktéři, kteří do literárního pole nepatří, snaží vnutit mu svá pravidla. Žurnalistika vychází z faktografického vztahu mezi psaným a realitou, což pro literaturu není ani zdaleka samozřejmé. Je patrné, že rozhovorem La Frantumaglia spisovatelka vytvořila ze svého pseudonymu další literární postavu. Tímto postupem se zaplnila jistá mezera, kterou čtenáři mohli neblaze pociťovat, a Ferrante jim svým způsobem předhodila autorku, jak by si ji sama představovala. Jedná se o zřetelnou literární hru, což Gatti nepochopil, a tak nasadil proti této taktice své detektivní dovednosti. I proto ovšem jeho výklad založený na faktografii nakonec přijala za svůj jen malá část čtenářů a literárního světa. Podle Umberta Eca si čtenáři při četbě a vnímání díla konstruují svého ideálního autora, představu o jeho biografii či názorech. Vytvořit z pseudonymu literární postavu je způsob, jak zvědavost po autorovi naplnit, a současně se držet na ryze literární úrovni a nepropadnout čtení díla skrze biografii. Autor může sám sebe zabít jen tím, že se stane vlastní fantazií.

Odkrývání pseudonymu

Zdaleka ne všechna odhalení mají ale tak zanedbatelné dopady. Především v žánrech a v dílech, která mezi svá pravidla integrují i faktografickou správnost, může rozdíl mezi smyšlenou a opravdovou biografií zlomit autorovi či autorce vaz. V roce 2008 otřásl americkou literární scénou skandál, když se zjistilo, že autorka „autobiografické“ knihy Love and Consequences: A Memoir of Hope and Survival (Láska a její následky. Paměti naděje a přežití) vyprávějící o vyrůstání mladé ženy v pouličních ganzích v Los Angeles není, za co se v knize vydává. Za pseudonymem Margaret B. Jones se totiž skrývala bílá žena středního věku a ze střední třídy, jež knihu sepsala popíjejíc kávu ve Starbucks. Její počínání bylo dokonce označeno za podvod a nakladatelství, které knihu vydalo, stáhlo všechny výtisky díla. Je však otázka, zda celá kauza spíše neukazuje na jisté nastavení americké literární branže, kde může uspět i autorka z těch nejnižších pater společnosti – tedy za předpokladu, že oplývá kulturní a literární citlivostí a celkovými dispozicemi středostavovské ženy. Kdyby tehdy autorka uvedla, kým opravdu je, knihu by jí nikdo nevydal – v očích nakladatelů nebyla způsobilá realisticky psát o deprivovaných menšinách, pokud sama nebyla členkou jedné z nich.

Hra se zakrýváním a odkrýváním prostřednictvím pseudonymu funguje ještě lépe mimo literární pole. Stačí v tomto ohledu připomenout dvě kauzy z italské a francouzské politiky. V roce 1975 italský situacionista a blízký spolupracovník Guye Deborda Gianfranco Sanguinetti vydal pamflet s cynickým názvem a ještě cyničtějším obsahem Rapporto veridico sulle ultime possibilita di salvare il capitalismo in Italia (Pravdivá zpráva o poslední příležitosti zachránit kapitalismus v Itálii). Sanguinetti, vystupující pod pseudonymem Censor, spisek, v němž doporučoval opustit formální demokracii, a tím zachránit kapitalismus („V moderním smyslu musíme vnímat demokracii jako systém, ve kterém lidi hlasují o otázkách, za něž by nikdy nebyli ochotni se bít“), nejdříve rozeslal na soukromé adresy nejvýznamnějším osobnostem politiky, žurnalistiky a hospodářství tehdejší doby a následovně ho vydal pod vlastním jménem doplněný o pochvalné reakce, které mu přišly od prvních mocných čtenářů.

Naopak jako nástroj partajního boje posloužil text vydaný v roce 1983 pod pseudonymem Caton o stavu pravice po úspěchu levicového kandidáta Françoise Mitteranda v boji o Elysejský palác. Nakonec se zjistilo, že za knížkou, které se dostalo nemalého ohlasu, nestojí pravicový politik zklamaný vlastním táborem, ale Mitterandův poradce Jacques Attali.

Zápas o autonomii

Nemalá část autorů dnes hledá způsoby, jak se osvobodit od požadavku, aby tvůrci čím dál více odcházeli od svých spisovatelských stolů, aby ovládali multitasking a byli aktivní na sociálních sítích, a pokud to jen trochu jde, aby byli vidět v médiích a mluvili v nich o svém díle i okolním světě. Spisovatel se čím dál více mění v obecného intelektuála, u kterého se předpokládá, aniž by někdo správnost takového předpokladu dostatečně dokázal, že lépe rozumí světu, a přitom nepoužívá mediálně těžko stravitelný akademický jazyk. Obecná poučka kulturních manažerů tvrdí, že každý umělec se musí dnes více snažit, že podobně jako u hudebníků nestačí vydat jednou za čas desku, ale je nutné jezdit na koncerty, tak i u spisovatelů je nezbytné pořádat setkání se čtenáři a vůbec hledat způsoby, jak zvyšovat zájem o knihu a autorovu osobnost.

Na strategie skrývání – ať už jde o pseudonym, odmítání chodit do televize a rádií, zákaz šíření podobizen, vytváření kolektivních jmen, za kterými se může schovávat pokaždé někdo jiný – lze pohlížet jako na vzdor proti tomu, aby se literatura a autor stali jedním z mnoha zboží, jež nabízí v současnosti velice rozvinutý kulturní průmysl. Ačkoli ze strany jednotlivých literátů většinou nedochází ke koordinovanému jednání jako v případě jiných sociálních bojů, což by ostatně bylo v příkrém rozporu s hodnotami jedinečnosti a individuality, jež v tvůrčím prostředí panují, tyto praktiky mohou mít stejný dopad jako bohéma či avantgardy v odvěkém sporu o podobě pole a podmínek, v nichž literární díla vznikají.

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.