Wakanda Forever!

Letos dosahuje úspěch komiksových block­busterů plnoletosti. Od iniciačního filmu Bryana Singera X­-Men z roku 2000 došlo k vytříbení původně samostatných projektů na trojici sérií, tvořící tři univerza. Nejstarší jsou zmínění X­-men, nejnovější spojuje superhrdiny ze stáje vydavatelství DC, ale suverénně nejrozsáhlejším je Marvel Cinematic Universe. Když necháme stranou seriály, kraťasy a komiksy, tvoří jej aktuálně sedmnáct celovečerních filmů, přičemž do konce letošního roku by měly přibýt ještě další dva. Nejnovější přírůstek Black Panther je nicméně v už poněkud jednotvárné čtverylce komiksových adaptací hned z několika důvodů výrazným vykročením. A většina z těchto důvodů souvisí s tím, že titulním hrdinou je černý Afričan. Ne všichni obyvatelé marvelovského filmového univerza jsou tak američtí jako Captain America. Black Widow je Ruska, Thor je dokonce z mimozemského Asgardu. Komiksový Black Panther je však nejen historicky prvním černým superhrdinou, ale také prvním, který v rámci marvelovské série staví na vedlejší kolej osud Spojených států. Ve filmu se totiž hraje o budoucnost fiktivního afrického království Wakanda, byť smysl Afriky je tu ve skutečnosti bytostně afroamerický.

Suverénní stát

Black Panther, jehož autory jsou Stan Lee a Jack Kirby, se poprvé představil na stránkách komiksu v červenci 1966. V říjnu téhož roku založili v kalifornském Oaklandu Huey Newton a Bobby Seale Black Panther Party for Self­-Defense. Ačkoli se jednalo o shodu okolností, pro vydavatele byla v době, kdy konfrontace mezi BPP a státem vrcholila, natolik nepříjemná, že hrdina načas změnil jméno na Black Leopard. Náhoda, díky níž se první černý superhrdina jmenoval stejně jako nejvýraznější z radikálních černých skupin, dnes už není vnímána jako hrozba mainstreamové popularitě, ale jako příležitost k reflexi afroamerické zkušenosti.

A tak film začíná příznačně v Oaklandu, rodišti Black Panther Party, v roce 1992 během riotů, jež následovaly po brutálním zmlácení Afroameričana Rodneyho Kinga policisty. Pak se ale děj přesouvá do Afriky a vyjma krátkého výletu do korejského Pusanu v ní setrvá až do samého závěru. Superhrdinské filmové debuty obvykle musí odvyprávět příběh zrodu superhrdiny. Black Panther alias princ T’Challa (Chadwick Boseman) se ale objevil už ve filmu Captain America: Civil War a představil se jako ochránce Wakandy, království skrývajícího svou futuristickou technologickou vyspělost. Své superhrdinské já nezískává, ale pouze obnovuje. Celá zápletka se točí okolo toho, kdo bude Wakandě a její technologii vládnout.

Že vážně a pateticky pojaté komiksové adaptace dnes už fungují podstatně hůř než ty odlehčenější, ukazuje kvalitativní rozdíl mezi zmíněnou Civil War nebo konkurenční Justice League a druhým dílem Guardians of the Galaxy či třetím Thorem. Black Panther volí jakousi střední cestu a film se štěpí na lehčí a patetičtější část. A zvlášť ta první funguje skvěle. Andy Serkis jako vyšinutý padouch Ulysses Klaue dokáže opanovat takřka každou scénu, ve které se objeví, a to samé se daří i Danai Guriře v roli Okoyi, velitelky T’Challovy osobní stráže, která stíhá opovržením tu část světa, jež neodpovídá wakandským tradicím. Lehce parodickou funkci plní i T’Challova sestra, princezna Shuri (Letitia Wright). Byť s řádově menším úspěchem – rozdováděná geniální teenagerka na hláškujícího psychopata s protetickou střílející paží nebo mrzutou holohlavou válečnici prostě nemá.

Shuri také plní funkci T’Challova „Q“ v bondovské sekvenci. Představování gadgetů, vytuněný sporťák a cesta do exotické lokace, kde hlavního hrdinu doprovází dvojice atraktivních žen kam jinam než do kasina, kde potká svého rivalizujícího „kamaráda“ ze CIA, to všechno jsou trademarky Jamese Bonda. Black Panther si s nimi hraje, ale jako by tím i mimoděk komentoval, že agenta 007 s černou barvou pleti se jen tak nedočkáme. Zároveň jsou i signálem, že Panther není úplně klasický superhrdina, ale tvoří se svými spolubojovnicemi spíš expediční sbor suverénního státu. V něčem se blíží prvnímu Thorovi (2011), v němž se také řeší nástupnictví na trůn s přesahy do světovlády. Na rozdíl od Thora však rámec není rodinně psychoanalytický (otázka, koho má táta víc rád), ale politický. Dilema, jemuž T’challa musí čelit, je zachování statu quo či revoluce. To je v jistém smyslu tématem všech komiksů, a jak víme od Umberta Eca, superhrdinové jsou reakční obhájci stávajícího uspořádání. V Black Pantherovi ale celá otázka nabývá konkrétnější podoby. To, co T’Challovi předhazuje jeho bratranec a zároveň protivník v boji o trůn Erik Killmonger (Michael B. Jordan), jsou „dvě miliardy lidí, kteří vypadají jako my, a nikdo za ně nebojuje“.

Snění o Africe

Blackness je naprosto nepochybně určujícím momentem nejen filmu, ale také toho, jak bude interpretován. V New York Times vyšel čtyři dny před premiérou článek s titulkem „Proč je Black Panther vymezujícím momentem pro Afroameričany“, a i když jde možná o trochu nadnesené tvrzení, co se barvy kůže týče, takto radikální blockbuster tu ještě nebyl. A z hlediska významu bílých postav lze Black Panthera připodobnit snad jen k biografickému Malcolmovi X Spikea Leeho z roku 1992. Zrcadlově totiž převrací obvyklou situaci černošských postav, které jsou v amerických filmech často čistě do počtu. V téměř kompletně černém obsazení roli „bílého vzadu“ sehrává Martin Freeman. Jeho agent Ross je pasivně vlečen událostmi, jejichž aktéři jsou černé postavy, a po příchodu do Wakandy má po většinu času zakázáno mluvit.

Království Wakanda, o něž oba pretendenti trůnu svedou boj, je totiž afrofuturistickým snem přeneseným na filmové plátno. Kombinace inspirací načerpaných z celé řady subsaharských kultur se potkává s vizí technologické vyspělosti a vytváří svět plný masek, kostýmů, designu a architektury. Způsob, jakým film čerpá z tradice afrofuturismu (viz A2 č. 22/2015), je dokladem toho, že černé téma si dokázalo superhrdinskou látku podřídit.

Zajímavost a výjimečnost Black Panthera vlastně netkví v tom, jak je natočen. Z tohoto hlediska se jedná o standard, který si drží všechny marvelovky (žádná neupadá do protahované nudy jako filmy z DC Expanded Universe). Formálně ale nijak neinovuje zavedené vyprávěcí schéma, jako to dokázal třeba Thor: Ragnarok. Přidanou hodnotu má Black Panther v tématech, která otevírá, a v tom, že jde v mnoha směrech ještě neprošlapanými cestami. A to zdaleka nesouvisí jen s barvou kůže titulního hrdiny.

Stojaté vody komiksu

Na rozdíl od většiny předchozích marvelovských filmů – a vlastně superhrdinských adaptací obecně – se v Black Pantherovi neřeší zodpovědnost, kterou s sebou nesou superschopnosti, ani rizika, která eventuálně přináší. Že „král rozvojové země pobíhá po světě v kostýmu s drápy“, trápí symptomaticky pouze amerického agenta Rosse. Ve Wakandě o identitě Panthera všichni vědí. A tak se otázka zodpovědnosti přesouvá na vyšší úroveň a klíčovým konfliktem je, zda má technologicky vyspělá Wakanda zůstat od světa izolovaná, ovládnout jej, nebo se o své zdroje podělit.

Právě v tom je Black Panther na poli superhrdinských adaptací výjimečný. Namísto otázky, zda síla zavazuje k intervenování, která je odrazem amerického pistolnického mýtu (i zahraniční politiky), jde o to, jestli bohatství a technologická vyspělost zavazují k pomoci a sdílení. A celý snímek je tak svým způsobem bildungsromanem, v němž T’Challa na počátku zdůrazňuje své přítelkyni Nakii, která by ráda pomáhala okolním zemím a poskytovala azyl uprchlíkům, že je nutné chránit „wakandský způsob života“, ale nakonec dospěje k výrazně odlišnému postoji.

Přitom však film v mnoha směrech nepřekračuje kánony superhrdinských filmů. To znamená, že střet se odehrává mezi konformismem a revolucionismem a radikalita je vykreslena jako hybris. T’Challův vyzyvatel Erik je radikální černý nacionalista se světovládnými ambicemi. Touha po boji proti útlaku je ve skutečnosti zakuklenou touhou po vládě, revoluce je už diktaturou.

Co je méně klasické, je vyústění. V afroamerickém kontextu by tvrzení, že je nutné zachovat stávající situaci, protože jakákoli změna by byla k horšímu, působilo absurdně. Cestou z dilematu mezi izolacionismem a světovládou je reformní kompromis. Wakanda se podělí se světem o svou technologii a začne sociálním programem pro děti v kalifornském Oaklandu. Jakkoli tento konec působí kašírovaně, z hlediska superhrdinského mainstreamu jde o veskrze sympatické rozhýbání stojatých vod. Ač je pravděpodobné, že se do nich následující film z marvelovského vesmíru opět vrátí.