Země Kalevaly

V loňském roce si Finsko připomínalo sto let své nezávislé existence, stejně jako se chystá Česko v roce letošním. Jedním z vrcholů celoročních oslav byla velká taneční show Kalevalanmaa (Země Kalevaly) ve Finské národní opeře, připomínající milníky národních dějin od mytických počátků až po dnešek. Jejím cílem přitom nebylo nic menšího než vyjádřit esenci duše finského národa. Výraz show je zcela na místě. Velkolepá scéna (minimalistická, jak moderní scénografie káže, leč s fascinujícími světelnými efekty), velký počet účinkujících a neustálé lavírování mezi uměním a masovou zábavou – to vše z představení činí spektákl, který ohromuje publikum a zároveň nabízí mnoho podnětů k diskusi.

Autorem hudby k představení je částečně skladatel Tuomas Kantelinen, ovšem nové skladby se mísí v koláži s dávnými folklorními písněmi, díly Uuna Klamiho, Jeana Sibelia i populárními songy. Klasický orchestr a operní soubor doplňuje přímo na jevišti proslulý experimentální akordeonista Kimmo Pohjonen a folklorní kapela Värttinä.

Hrozící ztráta nadhledu

Snaha vyjádřit ducha národa a oslavit národní dějiny je vždycky ošemetná nejméně ze dvou důvodů. Za prvé téma i příležitost svádějí k patosu a ztrátě nadhledu. Tomu se Finská národní opera pokusila vyhnout angažováním choreografa a dramaturga Kennetha Greeva, jenž pochází z Dánska, ale ve Finsku již několik let působí. Je to vlastně dobrá pojistka proti nařčení, že tvůrci pějí chválu sami na sebe. Zároveň se tím ale nijak neredukuje riziko druhé: nevyhnutelné zjednodušení baletní zkratky a z toho vyplývající stereotypizace toho, co znamená být Finem. Ostatně všechno, co si pod tím představíme my ve střední Evropě, v představení najdeme – plavé silné ženy, statné muže se sekerou, dřevěné sruby u jezer, důraz na sociální roli státu, všudypřítomnost moderní elektroniky… Autoři si byli vědomi obou slabin, a tak věrni postmoderním metodám přidali na začátek a konec komentátory, kteří tato dvě úskalí reflektují. Stejně jako v každém postmoderním vyprávění se ovšem pojmenováním a zesměšněním problém neřeší, zvláště když jde o techniku již tak ohranou.

První polovina představení inklinuje spíše ke klasickému baletu a jeho vyznavače potěší dokonce přímou taneční citací Labutího jezera (labuť je finský národní pták). Začíná zpodobením rozpadu ledovce, příchodem prvních lidí do oblasti Kalevaly a ztělesněním mytologických postav, postupně pak přes zásadní historické milníky dospěje až k druhé světové válce. Celým dějem provází postava Aino, bosé plavé dívky v bílých šatech (ve chvíli ustavení samostatné republiky přepásaných modrým páskem), která prochází světem temných přírodních sil a válečných dějin jako symbol celé země.

Úskalí popisnosti

Zajímavým choreografickým prvkem je ovšem druhá tanečnice v černém, která po celé představení jako stín kopíruje pohyby Aino/Finlandie a využívá každého prostoru uvolněného bílou tanečnicí. Varování, že je třeba mít se i ve světlých chvílích na pozoru? Nebo připomínka čehosi temného v severské duši? Zatímco tanečnice coby křehké dívky i nebezpečné královny Severu excelují, choreografie mužských postav jako by váhala, jak tradičním baletem zpodobit drsnou skandinávskou mužnost, a v hromadných scénách často sklouzává k popisnosti a pantomimě, která může působit až komicky, jako v případě poněkud primitivního tance se sekyrami. Scéna má zpodobovat zásadní roli dřevařského průmyslu, ale připomíná naivní reklamu na výrobky firmy Fiskars. Podobně zobrazení občanské a druhé světové války evokuje spíše klukovské pobíhání s bambitkami.

Zatímco první polovina představení pokryla deset tisíc let, druhá se věnuje jen několika posledním desetiletím. Ačkoli postavy mají najednou barevnější kostýmy a působí bezstarostněji, začínají se objevovat sociální otázky a varování. Děj zobrazuje odchod lidí z venkova do měst, zrod finského designu, zneužívání dělníků a rozvoj elektroniky. Choreograficky už se mnoho nového nenabízí, důraz leží na rekvizitách, kostýmech a známých postavách současnosti. Poté co si hlediště spolu se zpěváky zazpívá oblíbenou národní píseň, ukáže se přehlídka nedávných úspěchů – na jevišti se sejdou známí sportovci, prezident Urho Kekkonen, rockoví zpěváci, ajťáci i Angry Bird.

Současná tvář Finska

Po nevázaném veselí ale musí nevyhnutelně přijít varování před drtivou přítomností. Rozvoj moderních technologií, jeden z posledních úspěchů, představuje zároveň i hrozbu, a tak předposlední scéna, v níž tanečníci drží telefony, ztvárňuje zotročenost technikou – lidi ztrácejí vlastní vůli, aniž by o tom věděli. Nakonec je publikum podrobeno šoku, když se za zvuků ohlušující dunivé taneční hudby začnou do hlediště ve větru valit papírky a diváci jsou oslněni blindery jako na rockovém koncertě. Když to po chvíli přestane být snesitelné, může přijít závěrečná katarze volající prostřednictvím emocionální hudby po jednotě lidí v boji proti hrozbám dneška. Ty jsou upřesněny v programu k představení: má jít o změnu klimatu a války, které nutí lidi k migraci do severnějších států, takže se i donedávna poměrně homogenní lokální komunity stávají stále více mezinárodními. To znamená pro národní státy typu Finska, ale třeba i České republiky, nové výzvy: „Aby byl národ silný, musí najít společnou cestu vpřed a rozmanitost chápat jako zdroj síly.“

Je to poněkud paradoxní zakončení programu, jenž hledá podstatu finského národa, a je škoda, že se autoři k problematické otázce, jak a zda oslavovat „jeden národ“ v době, kdy se kultury stále více mísí, nepostavili odvážněji přímo na jevišti. Když závěrečné emocio­­nální finále přeruší komentátor s tím, že je potřeba rozřešit problémy, které Finsko nejvíce pálí, je druhým komentátorem umlčen, jelikož jde přece jen o „politiku“. Celý spor pak vyřeší dobrá vůle a objetí. Jistě, jde jen o „politiku“, ovšem velebení národa je akt nevyhnutelně politický a nelze to obejít.

Země Kalevaly má silné umělecké kvality i místa, v nichž umění pokulhává za účelovou oslavností či příliš zjednodušující kritikou. Celek ale představuje velmi odvážné a sebevědomé gesto, které dává mnoho námětů k zamyšlení o dějinách země, o její současnosti, ale i o tom, k čemu v dnešní době baletní představení má či může sloužit. Tradičního diváka sice může zmíněný konec s „technoparty“ vyděsit, otázka po vztahu mezi dnešní populární kulturou a kamenným (v případě sídla helsinské opery spíše betonovým) operním domem je však zcela legitimní. Nejinspirativnější tak pro naše vlastní výročí může být hledání vyváženosti mezi sebekritikou, hrdostí, ale i pohledem do budoucnosti, které by mělo především vést ke kladení těch správných otázek, ne servírování hotových odpovědí.

Autorka je knižní redaktorka.