Ženská emancipace má v Íránu dlouhou a složitou historii. Jedna kapitola se píše právě v těchto měsících, protože ženy jsou významnou součástí protestů proti politice prezidenta Hassana Rúháního.
Od konce roku 2017 probíhají v Íránu protesty proti současné vládě. I když jde o různorodé skupiny, jejich motivací je především nespokojenost se sociální a ekonomickou situací i politikou prezidenta Hassana Rúháního. Výraznou linii tvoří demonstrace íránských žen proti povinnému nošení hidžábu, mířící přímo na samotný teokratický základ Íránské islámské republiky.
Nepodařená revoluce
Když v roce 1979 proběhla v Íránu islámská revoluce proti režimu šáha Muhammada Rezy Pahlavího, íránské ženy měly za sebou úspěšný boj za svá základní práva, stejně jako v řadě západních zemí. V šedesátých letech začaly působit ve státní správě, soudnictví, diplomacii i policii, v roce 1963 získaly volební právo a roku 1968 se Farrokhroo Parsa stala první ministryní školství. Vznikla také Ženská íránská organizace a v roce 1975 byl přijat zákon o ochraně rodiny, který garantoval ženám rovná práva v manželství, právo na rozvod, na svěření dítěte do péče a omezil polygamii.
Ženy byly jednou z hnacích revolučních sil, jež se tehdy vyznačovaly značnou různorodostí (od levicových intelektuálů po náboženské fundamentalisty). Velkým kulturním šokem však pro ně byl porevoluční zvrat a ustanovení islámské republiky s náboženským vůdcem Rúholláhem Chomejním v čele, následná segregace pohlaví, zavedení povinného zahalování i přijetí nového islámského občanského zákoníku v roce 1983. I když po revoluci následovaly masivní ženské protesty, například pětidenní demonstrace k Mezinárodnímu dni žen v roce 1979, jejich práva jim byla postupně odebírána a za porušení nových ustanovení se zavedly přísné perzekuce. V případě takzvaně špatného hidžábu se podle článku 638 občanského zákoníku může dodnes jednat o deset dní až dva měsíce vězení, 74 ran bičem či vysokou pokutu.
K dalším dosud platným legislativním opatřením íránského občanského zákoníku patří například ustanovení muže jako jednoznačné „hlavy“ rodiny a možnost odepřít ženě výživné, pokud přestane plnit „manželské povinnosti“. Ty jsou volně interpretovány soudci i manželi, což legitimizuje znásilnění či jiné formy domácího násilí. Podle článku 1117 může muž ženě zakázat výkon povolání, pokud „je v rozporu se zájmy rodiny“. Článek 1075 zase umožňuje mužům dočasné sňatky. Dochází tak k legitimizaci vztahů mimo řádné manželství a povolena je i polygamie. Muž se může rozvést bez udání důvodu, zatímco žena pouze za jistých specifických okolností. Nejnižší stanovený věk dívek pro uzavření manželství je třináct let. Po rozvodu je dítě svěřeno do péče otce nebo jeho rodiny. Vdaná žena smí také požádat o vydání pasu jen se svolením manžela, neplnoletá dívka se svolením otce. Povinné odškodné za vraždu ženy je poloviční než v případě zabití muže. Ukamenování zůstává legálním trestem.
Podle zvyku a tradice ženy nesmějí tančit na veřejnosti nebo zpívat samy bez mužského doprovodu, navštěvovat mužské fotbalové a volejbalové zápasy, vystupovat ve filmu bez hidžábu nebo se před kamerou dotknout muže. Hidžáb je povinný i pro sportovkyně či školou povinné dívky od sedmi let. Tyto zákony a nařízení vycházejí mimo jiné z konzervativní patriarchální interpretace koránu, sunny a jiných náboženských islámských textů.
Historie protestů
Proti těmto nespravedlnostem protestovaly ženy donedávna spíše prostřednictvím individuálních činů než společnými akcemi, neboť represe proti kolektivní činnosti jsou v Íránu tvrdé a důsledné. Jednou z takových hrdinek byla lékařka Homa Darabi, která se po studiích v USA vrátila roku 1976 do Íránu, aby zde působila jako psychiatrička. Její ordinace však byla po revoluci zavřena, neboť odmítla nosit povinný čádor. Když byla 21. února roku 1994 v Teheránu zastřelena šestnáctiletá dívka za to, že nosila rtěnku na veřejnosti, Homa Darabi se rozhodla k šokujícímu činu: s výkřikem „Smrt tyranii, ať žije svoboda, ať žije Írán!“ se upálila na jednom z hlavních teheránských náměstí.
Až do konce devadesátých let nesměla v Íránu existovat žádná nezisková organizace, která by se zabývala ženskými právy. Změna nastala v době reforem za vlády pokrokovějšího prezidenta Muhammada Chátamího v letech 1997–2005. Tehdy začaly vznikat ženské organizace, byla zmírněna cenzura a v tisku se objevovala kritika režimu. V parlamentních volbách roku 2000 také zvítězily reformistické strany. Po zvolení prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda v roce 2005 a za pomoci současného duchovního vůdce Íránu Alího Chameneího (kterému přímo podléhají Islámské revoluční gardy) však byly tyto snahy zastaveny a nevládní organizace zakázány. V reakci na tuto situaci vznikla kampaň nazvaná Milion podpisů pro odvolání diskriminačních zákonů, za jejíž organizaci bylo zatčeno a odsouzeno na sedmdesát žen a mužů.
Boj pokračuje
Při obhajování prezidentské funkce v roce 2009 získal Ahmadínežád podle oficiálních výsledků dvě třetiny hlasů. Jeho proreformní protivník Mír Hosejn Músáví je označil za zfalšované a odstartoval tím takzvanou zelenou revoluci, během níž do ulic vyšly statisíce lidí. Tyto protesty však byly krvavě potlačeny, deset lidí zabito a stovky uvězněny, včetně mnoha významných aktivistek a bojovnic za ženská práva, řada z nich také tehdy odešla do exilu.
Boj o íránskou demokracii a svobodu žen se částečně přesunul na sociální sítě, kde vznikly iniciativy jako No to Mandatory Hijab, My Stealthy Freedom íránské novinářky žijící v New Yorku Masih Alinejad (facebooková stránka, na které ženy zveřejňují své fotografie bez hidžábu) nebo stránka White Wednesdays (výzva k nošení bílých šátků jako symbol protivládního boje).
V květnu 2017 došlo ke znovuzvolení prezidenta Hasana Rúháního, který již ve své volební kampani roku 2013 sliboval, že vypracuje listinu občanských práv a posílí íránskou ekonomiku a zahraniční vztahy směrem na Západ. I když se mu podařilo zmírnit některé ekonomické sankce, současné protesty značí nespokojenost s jeho způsobem vedení země. Během prosince a ledna navíc vládní jednotky zabily třiadvacet protestujících a pět tisíc lidí bylo zatčeno.
Mezi desítkami žen zadržených během demonstrací proti povinnému hidžábu byla i Vida Movahed, která se stala symbolem protestního hnutí díky virálnímu videu, na němž mává bílým hidžábem na rušné teheránské ulici – s nezakrytou hlavou. Její zatčení a následné měsíční věznění vyvolalo pobouřené reakce a inspirovalo další ženy (#GirlsOfRevolutionStreet) k podobným činům. Většina z nich byla zatčena (naposledy to byla Shaparak Shajarizadeh) a podle řady svědectví byly některé při výslechu brutálně zmláceny.
Jak v nedávném dopisu z vězení upozornila lidskoprávní aktivistka Narges Mohammadi, některé zadržené aktivistky jsou uvězněny na samotkách bez náležitého soudně potvrzeného obvinění, řada z vězněných také zemřela za nevyjasněných okolností. Tato úmrtí jsou často autoritami prezentována jako sebevraždy.
Přesto protesty různých forem stále pokračují – od tance žen v ulicích přes sundávání šátku až po nedávnou krvavě potlačenou demonstraci súfistické komunity Dervish Gonabadi. V zemi střídavě panuje atmosféra naděje na změnu i strachu a rozladění. Málokdo tedy bere vážně slova prezidenta Rúháního o tom, že „nemůžeme příštím generacím vnucovat náš způsob života“. Podobné výroky mohou být pouhá propaganda směrem na Západ a snaha zakrýt závažné porušování lidských práv.
Autorky se věnují publicistice a feminismu.