„Společnost pozdního kapitalismu se zdá být postižená jakousi samovolně se prohlubující poruchou – jako by bezohledný, nekrofilní samopohyb globálního kapitálu neodvratně poháněl lidstvo směrem k propasti ekologického sebezničení,“ píše Jerome Roos. Také ostatní autoři textů k tématu radikální ekologie se shodují, že současná společnost vyvolává globální ekologické katastrofy už jen svou existencí, jež je těsně spjata s diktátem zisku a akcelerací výroby i spotřeby. Člověk nemusí být hned Stephen Hawking, aby mu došlo, že stávající plundrování životního prostředí je neudržitelné. Co ale dělat? Pokud není změna, na níž závisí zachování života na Zemi, v zájmu mocných, a především představitelů nadnárodních korporací, je třeba transformace zdola. A je jasné, že nepomůže jen recyklování odpadu, podepisování peticí, veganská strava a ježdění na kole. Naše ekologická představivost nesmí končit „u nákupního košíku“, jak konstatuje ve svém článku Arnošt Novák. Už proto ne, že „klimatická krize má hluboce sociální a politickou povahu“. Inspirovat se můžeme u radikálních ekologů, kteří se nebojí politického jednání a intervenují prostřednictvím přímých akcí. Jejich činy sice leckdy nejsou v souladu se zákonem, z hlediska svědomí a „vyššího principu“ však obhajitelné být mohou – k čemuž bychom v historii environmentálních organizací našli mnohé příklady. Přeji zodpovědné čtení.