Slíbil jsem šéfredaktorovi tohoto listu, že napíšu o pokusu oživit každoroční rutinu udílení cen Magnesia Litera pomocí ankety o nejlepší českou knihu za posledních sto let. Při snaze zjistit googlováním kontury mediálního obrazu, který si tato novinka zatím stihla utvořit, jsem ale neopatrně kliknul na rozhovor s šéfem Českého olympijského výboru Jiřím Kejvalem (pořad Rozstřel na serveru iDnes) a mžitky před očima, vlny adrenalinu v těle a naštvanost nad tím, jak daleko nás zase dovedl přiblblý předpoklad, že všichni máme svůj názor a svou pravdu, a tudíž je možné na veřejnosti bez skrupulí hlásat cokoli, mne nutí po čase psát opět o sportu.
Pan Kejval jakožto oligarcha v oblasti sportovního byznysu má pochopitelně v popisu práce hlásat, že sport je společensky důležitý fenomén a že by na něj společnost z daní měla přispívat co nejvíce. A tuto tezi musí dle mechanismů persvaze podkládat argumenty. Eskamotérství, které při tom provozuje, by ale nemělo urážet svým dryáčnictvím. Což činí už Kejvalův výklad o sportu jako nejvýraznějším ztělesnění národní tradice. „Ty počátky národního obrození (…) to všechno mělo přímou souvislost se sportem,“ uvádí pan Kejval. Pravda, Mácha putoval až do Itálie, ale chůze tehdy ještě přece jen jako atletická disciplína vnímána nebyla. Když nám před pár lety zkusila reklamní kampaň Prazdroje vsugerovat, že to slavné národní obrození vzniklo vlastně z pití plzeňského piva (sic z pivovaru založeného až v roce 1842), šlo to snad brát jako nadsázku. Ale jak vidno, apropriace kulturní historie přinesla své plody, a tak jsme zase o krok dál. Za pár let se budou děti ve školách učit, že Jungmann ty své slovníky psal v metru cestou z hokeje na tenis.
Jádrem argumentace nejvyššího českého olympionika je ale „takový výzkum“: „Sedmdesát procent všech pozitivních zmínek o České republice v zahraničí generuje sport.“ To poněkud udiví i moderátora, takže se ptá, o jaký průzkum jde. „Ten jsme si nechali udělat (…) je asi deset let starý,“ nezapře předseda ducha fair play. Ale stejně tak nezapře ani diskurs sportovní, který cílí na vítěze nechávajícího za sebou davy poražených, jež nelze než ignorovat. Když tedy vyvozuje, že pozitivních zmínek o sportu je mnohem víc než třeba o kultuře, nedochází mu, že tento rozdíl je dán způsobem psaní o jednotlivých oblastech: když se napíše, že Čech Jágr dal včera dva góly, je to zmínka pozitivní, zatímco když se napíše, že Čech Kundera vydal nový román, je to zmínka neutrální. O kultuře či vědě se totiž nepíše jen z hlediska vítězství a triumfů. A to nemluvíme o tom, že když ve sportu někdo neuspěje, nepíše se o něm obvykle vůbec, čili ty výjimečné negativní zmínky musí plynout z afér typu odhaleného dopingu či zmlácené manželky. Kdyby si podobný průzkum nechali zpracovat třeba čeští zahrádkáři, vyšlo by z něj, že se o nich v zahraničí psalo sice málo, ale jen pozitivně.
Právě argumentace čísly je symptomem toho, jak jsme zblbli, když jsme uvěřili materializované vědě, jež se vyjevuje jen skrz exaktní fakta. Nebozí průzkumníci četli za peníze Českého olympijského výboru několik let všechny tiskoviny světa a dělali čárky podle odvětví, a pak je sečetli. Vypadá to exaktně, ale nebere to vůbec v potaz, že zmínka o Jágrově gólu je sice pozitivní, ale mělká. Možná z ní jde vyvodit, že Češi umějí kličku do bekhendu, ale víc asi ne. Neodkazuje k žádné významové hlubině, o níž by ten, kdo zmínku přečetl, chtěl a dokázal půl hodiny meditovat. Za pár minut se zase zapomene. Zmínky o kulturních jevech naopak odkazují na jevy potenciální hloubky – čtenář, který se na základě zmínky vypravil na výstavu Toyen, bude pohlcen na hodinu či dvě a jeho zážitek vyprodukuje zkušenost, která mu zůstane na dlouhou dobu.
Dalším aspektem je ignorování statusu tvůrce zmínky: referent zaznamenávající výsledek sportovní události je obvykle anonymním hlasem bez nějaké specifické autority, která by diskursivní sílu dané zmínky umocňovala. Kdyby napsal – například – o Kunderově novém románu Philip Roth, udělal by mu při podobně koncipovaném výzkumu výzkumník stejnou čárku jako sportovnímu redaktorovi, který pochválil Jágra, i když dopad autoritativní síly na čtenáře kulturní rubriky bude v takovém případě mnohonásobně silnější než dopad na čtenáře rubriky sportovní. Věci jsou prostě složitější a nedají se zhodnotit jen s ohledem na branky, body a sekundy.
Vrcholný zážitek ze zmíněného rozhovoru přišel ale až ve chvíli, kdy pan Kejval začal mluvit o „národním pohnutí“. Parafrází řečeno, sport vyvolává emoce a lidé pak mávají českou vlajkou a zpívají českou hymnu. A to dokážou vzbudit v lidech jen sportovci. „Kvůli úspěchu v kultuře nebo ve vědě jsem neviděl takovéhle národní pohnutí,“ říká s lítostí pan Kejval. A má pravdu. Jenže opět jen tehdy, když si nepoložíme otázku, zda právě mávání vlajkou a zpěv písně slepého houslisty Mareše o borech šumících po skalinách je tím, co generuje ty společensky nejnosnější a nejpodstatnější emoce. A pokud ne, zda vůbec stojí za to lít miliardy právě do vrcholového sportu.
Jsem smířen s tím, že svět hodnot, na němž naše civilizace po staletí stála, se bortí. Ale že to půjde tak rychle a že člověk, který není románovou postavou, bude neopilý a s vážnou tváří hlásat, že sport je pro společnost důležitější než kultura a věda, jsem si nikdy nepomyslel.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.