Díky globalizovanému obchodu založenému na dopravě a příliš levné ropě máme dnes možnost konzumovat takzvané plody moře prakticky kdykoliv a kdekoli. Co se skrývá za obchodem s mořskými živočichy s obratem desítek miliard dolarů ročně? Jak velkou ekologickou katastrofu způsobí neregulovaný trh s rybami, pokud mu budou oceány nadále vydány napospas?
Průmyslové zemědělství neničí jen pevninu, už několik desetiletí působí výrazně negativně i pod mořskou hladinou. Jen v klecových velkochovech se každým rokem „vyrobí“ a zabije sto miliard ryb. To je o třicet miliard více než počet všech chovaných suchozemských zvířat. Odpad z krmení na rybích farmách, paraziti z vystresovaných ryb i antibiotika sypaná volně do vody, aby se v obsádce nešířily nemoci, přitom pronikají daleko do širého moře. Ví se například, že není bezpečné (zvlášť pro děti a dospívající) jíst lososy z norských farem. Zaměstnanci farem v dýchacích maskách doslova kropí vodu s rybami pesticidy, které mají neurotoxické účinky na lidský mozek. Farma chovající 200 tisíc kusů ryb navíc vyprodukuje zhruba tolik výkalů jako šedesátitisícové město. Toto znečištění, v němž chované ryby musí žít, pak putuje mořem a likviduje citlivé ekosystémy.
Zdálo by se, že chov ryb musí zvyšovat jejich stavy v oceánech. Opak je ale pravda. Masožravé druhy klecových „akvakultur“ jsou totiž krmeny menšími rybami. Jak uvádí ekolog Philip Lymbery v knize Farmagedon (2014, česky 2017): „Přibližně jedna pětina světového rybího úlovku se účelově vynakládá na výkrm jiných ryb.“ To je obrovské plýtvání potravou, která by mohla být použita přímo pro lidi, a často jen proto, aby se rybí moučkou nakrmila například i býložravá prasata či kuřata bohatého Severu. Rybolov v mořích chudých zemí tak doslova „vyrábí“ chudobu třetího světa, kde každých šest vteřin umírá jeden člověk hlady. Korporace během pouhých několika desetiletí jen pro výrobu rybí moučky zdecimovaly 20 až 30 milionů tun ryb.
Žraločí polévka jako zločin
Tytam jsou doby, kdy byl rybolov udržitelný a živil nejen rybáře, ale i pobřežní komunity. Dnes pátrá každý den více než 3,5 milionu rybářských lodí vybavených sonary, satelity, vrtulníky a družicovou navigací po mořských tvorech, kteří mají nulovou šanci na únik, a pak je sklízejí brutálně výkonnou technikou jako obilí. Vlasce s návnadou na hácích, které by pětsetpadesátkrát obmotaly zeměkouli, se táhnou za lodí často až desítky kilometrů. Síť si nevybírá, co chytí – uvízne nejen žádaný druh, ale i miliony žraloků, rejnoků, ptáků, želv a delfínů. Většinou se udusí nebo zemřou vyčerpáním. Tito tvorové jsou „komerčně nezajímaví“, takže až polovina úlovku končí mrtvá zpět v moři nebo v konzervách s tuňákem a se lživým nápisem „dolphin friendly“. Sítě jsou schopné nabrat až 53 tun ryb na jeden záběr – dříve to byl roční úlovek průměrné rybářské lodě. Vlečné sítě jsou zatížené tunami železa, a tak drhnou dna oceánů a ničí doslova všechno, včetně čím dál vzácnějších korálů. V rybářské hantýrce se této průmyslové genocidě říká jemně: „přelovení“. Průmyslový rybolov se tak podílí na oteplování planety – nejen spalováním fosilních paliv, ale i likvidací korálů, které chladí klima tím, že do svých těl ukládají oxid uhličitý ze vzduchu.
Bez nadsázky se dá říct, že gurmánství bohatých kromě ohrožení mnoha druhů ryb a mořského ekosystému generuje i hladomor a migrační tlaky. Třeba žraločí polévka ve skutečnosti není jen gurmánská záležitost – je to zároveň ekologický zločin. Na její výrobu se totiž používají jen ploutve. Ulovenému žralokovi dělník zaživa ploutve uřízne a znetvořené zvíře hodí zpět do moře, kde se udusí. Takto zahyne až 70 milionů žraloků ročně. Evropská unie a USA mají sice restrikce na lov žraloků, ale jejich největší konzument Asie nereguluje nic. Tak za pár desetiletí počet žraloků, zvířete staršího o 200 milionů let než dinosauři, klesl o 90 procent a řadě druhů hrozí vyhubení. I když hlavní vinu nese pouze asi desítka zemí, které loví ve větším měřítku pomocí hlubinných vlečných sítí, škody, které způsobí, jsou nedozírné. Šedesát procent všech výlovků přitom jde na evropský trh.
Za destrukcí životodárných systémů planety přitom stojí především korporace. Jakmile dostanou volnou ruku, kolo trhu se roztáčí čím dál rychleji – tedy dokud je co lovit nebo těžit. Když pak přijdou vědci a ekologové s tím, že není možné takto pokračovat, protože vymírají druhy a lidé na okraji zájmu tržního segmentu začínají strádat, ekonomové, technokraté a mediální experti zaměstnaní korporacemi vytvoří antitezi: nic se neděje, všechno je bezpečné, to jen někteří vědci a ekologové mají přehnané obavy. Trvá desetiletí, než se ukáže, že vědci a ekologové měli pravdu. Národní či mezinárodní systém se opožděně pokusí o restrikce, ale to už korporace přecházejí na další byznys. Výsledkem ekonomického rozvoje je drancování vedoucí až k biogenocidě či nověji ekocidě.
V malém to jde
Rezervace a přírodně chráněná území na kontinentech zaujímají sedminu plochy. Daleko později vyhlašované mořské rezervace však tvoří pouhá dvě procenta moří. Všude tam, kde začali s ochranou moře, se přitom populace ryb a dalších druhů relativně rychle obnovují. Například Nový Zéland v jedné ze svých mořských rezervací rozdělil území na zóny, kde se nemůže lovit vůbec, a na ty, kde jen do určité míry, přičemž dovolil pouze neintenzivní druhy rybolovu. Výsledkem je, že jsou spokojeni jak místní rybáři, tak ekologové, ale i turisté, kteří při potápění opět spatří ryby. Hlavní je ale obnova celého ekosystému.
Pokud to jde v malém, mělo by to jít i ve velkém, a nejen v tomto segmentu. Světové společenství by mělo zejména prosadit, aby korporace nesabotovaly kvóty na rybolov stanovené experty. Měla by se vyhlásit co největší jádrová území v oceánech, která budou nedotknutelná. Ta pak mohou sloužit jako biocentra, jež zásobí nechráněné vody, ale i tam bude nutné stanovit přísné kvóty a neméně přísně je vymáhat. Nasnadě jsou i další kroky k záchraně oceánského života – především okamžitý zákaz vlečných sítí a celosvětový zákaz lovu žraloků, velryb a dalších druhů, bez nichž se mořské ekosystémy zhroutí, a ovšem také druhů, kterým hrozí vyhynutí.
Jak ekologizovat trh?
Pokud patří mořská „pastvina“ všem a není předem definován způsob její ochrany, ekonomický systém založený jen na trhu tuto pastvinu rychle vytěží a zničí jak ji samotnou, tak druhy, které se na ní pásly, a v posledku i lidi, kteří na ní byli závislí. Dokud byly pastviny malé, jejich zničení probíhalo bez valné pozornosti a trh se vzápětí přesunul jinam. Pokud je ale dnes společnou pastvinou většina ekosystémů, pak je její ponechání korporacím či jen tržnímu prostředí sebevraždou. Má-li lidstvo přežít, musí co nejrychleji nalézt způsob, jak tržní systém „ekologizovat“, aby kvůli krátkodobému zisku nebyly zničeny základní pilíře života na planetě, jakými jsou právě oceány nebo třeba deštné pralesy.
Udržitelná ekologická stopa je největším a nejdůležitějším úkolem v historii lidstva. Na její vytvoření však už takřka nezbývá čas. Pokud tato generace neobrátí světové paradigma na cestu ke skutečné udržitelnosti, žádná další generace už toho schopna nebude.
Autor je ekolog a ochránce přírody.