Lepidla a frustrace zbylo dost

Jak dokládá vznik Archivu českých a slovenských subkultur při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v roce 2014 i jeden z jeho prvních knižních výstupů, kolektivní publikace Kultura svépomocí (2016), subkulturní praxe, fenomén DIY a další příbuzné jevy, které se z osmdesátých let plynule přenesly do následujících dekád, začínají být už i v českém akademickém prostředí předmětem historizace a zároveň kvalitních studií zkoumajících mytologizaci undergroundu, kolektivní paměť jednotlivých subkultur a subkulturní kapitál.

Kniha Křičím: „To jsem já!“ / I shout: „That’s me!“ kolektivu autorů kolem hudebního publicisty Miloše Hrocha sdílí toto zaměření, ale má trochu jinou ambici, patrnou už z grafického zpracování nebo z faktu, že jde o dvojjazyčnou publikaci. Na jedné straně je přiznanou emocionální poctou médiu, jež spoludefinovalo punkovou vizualitu, na straně druhé stylovým doplňkem, který v kontextu nepřeberného množství uměleckých publikací reprezentativně přibližuje lokální scénu někdejší východní Evropy zahraničnímu pohledu. Kapitoly o zinech zaměřených na metal, sci­-fi, komiksy, počítačové hry, hardcore a punk, feminismus a fotografii jsou psány příběhově nebo až reportážně. Autory jednotlivých sond jsou totiž vesměs sami aktéři jednotlivých scén z generace narozené na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let (Jitka Kolářová, Michal Nanoru, Viktor Palák, Jaroslav Švelch, Antonín Tesař, Pavel Turek, ze starší generace Ivan Adamovič). Jejich styl je přitom v dobrém slova smyslu poznamenaný zkušenostmi s novinářskou reportáží, s jejími rychlými střihy a funkčními zkratkami, přičemž často vycházejí z insiderského rozhovoru s výraznou nebo zakládající osobností.

Nedostatek v šedé

Setkáváme se tak třeba s jednou z nejsvéráznějších figur tuzemského metalového undergroundu Ladislavem Olivou, který se ve svých zinech Faraon (1990–1991), Fucker (­­1992–1993)
a především Bažina (2001–2003, 2007–2010) v době, kdy fanziny poháněl především zájem o všechno západní, obsedantně věnoval pouze českým kapelám: „Neovládám angličtinu a ani se ji nechci učit, nevlastním a nikdy jsem nevlastnil pas, tudíž jsem ani jednou nebyl v zahraničí, nikdy jsem neletěl letadlem a moře znám pouze z fotek a televize. A aby toho nebylo málo, nic na tom všem nehodlám měnit.“

V osmdesátých letech se podobná umanutost, vytrvalost a určité omezení sféry zájmu dobře potkávaly jak s dostupnými technickými prostředky, tak s oficiální státní politikou volného času, respektive s pravidly takzvané šedé zóny. Fanzinoví kutilové v oblasti prvních osobních počítačů a science­-fiction literatury byli téměř jakýmisi modeláři či potápěči, sdruženými při vysokoškolských kolejích, zájmových klubech typu armádního Svazarmu a dalších oficiálních institucích (výčet organizací zastřešujících sci­-fi periodika je zvlášť výmluvný). Obě zmíněné sféry bujely z nedostatku (ať už informací, textů nebo hardwaru) a ani jedna z nich se nepotřebovala vymezovat politicky. Státní struktury přitom aktivity klubů vykazovaly jako tvůrčí činnost, a obě strany se tedy vzájemně potřebovaly.

Ani metalové psaní koneckonců nevzniklo z ničeho jiného než z nedostatku: „Jakkoli se nabízelo, aby zdejší zinařská kultura vyrostla z podhoubí samizdatových periodik jako Vokno nebo Mašurkovské podzemné, výraznější roli hrály oficiální časopisy včetně těch zahraničních.“ A tak se metalové kopírované tiskoviny hemží podtituly jako „kulturně­-metalový magazín“, „hudební revue“ nebo „underground newspaper“ a ziny jako Whip­plash, kam Ladislav Oliva také přispíval, se postupně počtem výtisků i svou formou přiblížily vysokonákladovým časopisům. Apolitičnost metalového undergroundu by určitě stála za zvláštní sondu. Autoři publikace Křičím: „To jsem já!“ se ale drželi spíš tématu obsese osamělou ruční prací s papírem, psacím strojem a kopírkou. Tuto posedlost ilustrují i občasné bizarní momenty – třeba výpověď dotvářející pitoreskní, ale příznačný portrét autora legendární Bažiny: „Kouření jsem nezkusil vůbec, cigaretu jsem nikdy nedržel v ruce – ani nevím, jestli je v prstech teplá nebo studená.“

Vizuální hmatatelnost

Také fanziny vzešlé z protestní subkultury punku a hardcoreu mají své posedlé, jak dokládá třeba životní cesta Filipa Fuchse. Zatímco pro něj byl určujícím zážitkem vůbec první polistopadový protest násilně potlačený policií, totiž bojkot Velké pardubické v roce 1992, po němž založil vlivný a ne­ústupný fanzin Hluboká orba (1993–2016), pro mnohé další se obdobným spouštěčem radikalizace stal masivní pražský protest proti Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance v roce 2000. Tehdy shodou okolností vzniká i riot grrrl zin Bloody Mary, napojený na pražský umělecký prostor Utopie, o rok později pak Přímá cesta, jejíž autorky a autoři chtěli otevírat anarchofeministická témata širšímu publiku než jen punkové subkultuře.

Následujících osm let pak vycházely paralelně dva radikální feministické časopisy s poměrně velkým nákladem a dosahem: monotematická čísla Bloody Mary měla časem až 70 stran a náklad tisíc kusů, jak připomíná ve své konzistentní vzpomínkové kapitole jedna ze zakladatelek, Jitka Kolářová. V duchu hesla jednoho z čísel „Mluvil tu někdo o přirozenosti?“ se chaotický zin poslepovaný z koláží a počmáraný lebkami, leopardími vzory, řetězy a pyramidkami dostával přes témata jako radikální chearleading, etika BDSM nebo výroba DIY látkové vložky či legendárního čůrokapu k primitivisticky hravé osvětě na poli genderové a queer problematiky. Po zániku zinu se táž vlna energie přelila ještě do pořádání aktivistického festivalu Gender Fuck a nakrátko do vydávání Q­-Kvéru. Bloody Mary byl ale možná poslední zin, který měl nekompromisní vizuální hmatatelnost a jehož sponky dokázaly většinový diskurs propíchnout a přešít na správném místě.

Iritovat formu

Poslední kapitola knihy je symbolicky věnována paradoxnímu fenoménu mezi fanziny – autorským fotografickým sešitům. Kolem roku 2008 s nimi začínal třeba Petr Hlaváček (Repetitivní beaty) nebo Jan Kašpar, rovněž z královéhradecké scény kolem kapely Pavilon M2 (dnes hraje jako Obelisk of Light). Velký prostor v knize dostal i Václav Tvarůžka z okruhu ostravského ­kolektivu ­MamaMrdaMaso. Fotoziny – inspirované snap­­shoty, trashovou estetikou a plné fotografií rukou, pankáčů v křeči, psů zavřených v autě a „podělaných aut“ – vznikají už v době sebezrcadlení internetu a všezahrnující „vizuální kultury“ a jediné, co je mohlo z této sféry vydělit, byla chybová estetika papíru samotného. Frustrace původních vydavatelů a autorů fanzinů z nedostatku se proměnila ve frustraci z přesycení a náhlá touha po nedostatečnosti se promítla především do materiální kvality. Pro rozvržení záběrů je určující únava z univerzální vizuality a možná i z toho, že webové prostředí odcizilo tištěným mé­­diím i samotný formát stránky nebo dokonce magazínu. Michal Nanoru a Pavel Turek to nazývají „romantickou nepraktičností slábnoucí pozice“.

Nejživěji dnes působí pokaždé originální artefakty zinů, jejichž obálky i obsah jsou nějakým způsobem iritovány (narušovány) až po vytištění – ručně dopisovány a dokreslovány, přelepovány páskou a dalšími obrazovými filtry většinou z odpadového materiálu, jako v případě několikakusových sérií fotozinů Zuzany Šrámkové ze scény kolem ostravského noiseového festivalu Chee Chaak. Její záběry spících pankáčů, povalujících se v okolí dolu Hlubina po festivalové noci, se už ovšem do knihy nevešly. A totéž platí o řadě dalších hardcore fanzinů, ať už jimi myslíme ty čistě žánrové nebo ty, které se dotýkají „jádra“, totiž materiální identity tohoto média. Kniha „Křičím: To jsem já!“ovšem oslavuje i je – tím, že svůj záběr dovádí až do otevřené současnosti a sama svými stránkami křičí: „Český fanzin navždy!“

Autor je spolupracovník redakce.