Mapování aktivistického terénu

Kniha Arnošta Nováka Tmavozelený svět s podtitulem Radikálně ekologické aktivity v České republice po roce 1989 se – možná ke své škodě – drží tradice sociálněvědního psaní, ačkoli těží především ze zkušeností dlouholetého aktivisty. Publikace je rozdělena na dvě části – obsahem první je teoreticko­-historický přehled sociálních hnutí na Západě po druhé světové válce; v druhé části se pak autor věnuje průzkumu tuzemských aktivit. I když je teoretické vymezení pro výzkumníka jistě důležité a dané uspořádání knihy možná usnadní práci případným Novákovým následovníkům, prokousat se více než sto padesáti stranami teorií a definic různých fází a aspektů západního radikálně ekologického hnutí je poněkud zdlouhavé. Akademický přístup Novákovi podle jeho slov slouží k určité korekci příliš emotivního psaní, které by hrozilo v případě ryze aktivistického pohledu na téma. Právě zkušenost autora­-aktivisty je nicméně tím, co dodává knize, jejímž vlastním tématem je radikální ekoaktivismus v Česku, značnou přidanou hodnotu. Můžeme si být jisti, že Novák netahá jednotlivé teorie sociál­ních hnutí nahodile z klobouku a že se při interpretaci hloubkových rozhovorů, které při svém výzkumu vedl s protagonisty hnutí, opírá o důkladnou znalost prostředí.

Kompostovat sebe sama

Sociální hnutí jsou značně různorodá. Někteří aktivisté se orientují na legální metody, jejichž cílem je mobilizovat širší veřejnost, jiní dávají přednost radikálnějším akcím a řídí se vlastní etikou, která leckdy překračuje platnou legislativu. Spor mezi umírněnými a radikálnějšími pojetími aktivismu prostupuje celou poválečnou historií ekologického hnutí v západní Evropě a Spojených státech. Podobným rozdělením, patrným v relativně krátkých dějinách nových sociálních hnutí, je dichotomie politiky požadavků a politiky akce. První z nich se snaží formulovat, co je třeba udělat, a donutit stát nebo korporace za pomoci veřejnosti a médií, aby v tomto smyslu konaly. Ta druhá preferuje přímou akci, jejímž prostřednictvím se snaží aspoň v malém měřítku realizovat představy o alternativním uspořádání společnosti. Současné radikální ekologické hnutí na Západě je do velké míry nesourodou směsí sítí a vztahů, které leckdy „kompostují samy sebe“ a stále se různými způsoby snaží konfrontovat hegemonii neoliberálního kapitalismu, jenž vede k systematickému ničení přírody.

Příběh ekologického hnutí v českých zemích začíná Novák sedmdesátými léty, kdy se na Západě začalo mluvit o nových sociálních hnutích. Během normalizace, v roce 1974, vzniklo jako součást Socialistického svazu mládeže početné a oficiálně podporované hnutí Brontosaurus. K činnosti této organizace patřilo například čištění studánek, ale také osvěta a další aktivity takzvané malé ekologie. V podobných mantinelech se pohyboval Český svaz ochránců přírody (ČSOP), založený roku 1979, z jehož řad vzešla i velká část zakladatelů tuzemského polistopadového environmentálního hnutí, tedy organizací Děti Země a Hnutí Duha. Ekologické aktivity, jež by se zaměřovaly i na politické aspekty ekologie, se v Česku objevily až na konci osmdesátých let u některých radikálnějších členů ČSOP. Těsně po revoluci pak tito ekologové začali budovat vlastní organizace.

Smysl přímé akce

Novák zasvěceně vysvětluje specifika českého prostředí, která podle něj – kromě postkomunistického politického a sociálního kontextu – spočívají zejména v nevelkém počtu ekologických aktivistů. Porevoluční vývoj hnutí, jak ho Novák popisuje, je příkladem postupné deradikalizace a zároveň profesionalizace a byrokratizace pod hlavičkou neziskových organizací. Příkladem vnitřních konfliktů hnutí a zároveň uvedením do kontextu devadesátých let je několik významných přímých akcí, jež formovaly podobu domácího hnutí: blokáda obce Libkovice ve snaze zabránit jejímu zbourání těžaři, blokáda Jaderné elektrárny Temelín s cílem zabránit její dostavbě, protesty proti kácení na Šumavě a nakonec akce Global Street Party z přelomu devadesátých a nultých let.

Při protestech v Temelíně a Libkovicích se setkaly dvě rozdílné představy o aktivismu a smyslu přímé akce. Zatímco pro neziskovou organizaci Hnutí Duha byly blokády vždy až poslední možností poté, co legální prostředky selhaly, anarchisté chtěli jít cestou západních radikálů, pro něž byly přímé akce podstatnou, ne­-li ústřední součástí konfrontace systému. Přesto spolu dokázaly obě skupiny, navzdory určitým rozporům, spolupracovat na mnoha akcích, přičemž většina účastníků byla právě z řad anarchistů. Ty se ovšem nevládní organizace jako Hnutí Duha často snažily nějakým způsobem kontrolovat, protože blokády pro ně znamenaly především prostředek politického nátlaku. To se naplno projevilo, když se v roce 1997 stal ministrem životního prostředí v Tošovského úřednické vládě Martin Bursík, který byl vůči ekologickým organizacím vstřícný, a ony upustily od blokády Temelína a místo toho vsadily na lobbování a zákulisní vyjednávání.

K umírněnosti českého environmentálního hnutí oproti radikálnějšímu aktivismu na Západě přispělo podle Nováka i to, že občanské aktivity byly komunistickým režimem okamžitě potírány. Veřejnost tak neměla zkušenosti s radikálními projevy odporu, jako jsou blokády nebo okupace, a na jejich aktéry se dívala jako na pomatence. Už v roce 1991 byl navíc přijat koncept udržitelného rozvoje, který zahlazoval konflikt mezi fungováním tržní ekonomiky a ekologií a hlásal možnost jejich koexistence. Toto pojetí konvenovalo mnoha lidem, jejichž aktivismus se formoval v konfliktu s autoritářskou vládou KSČ, a naopak od Západu si slibovali naplnění svých ekologických tužeb.

Sektáři a ekoteroristé

Po krátkém období let 1990 a 1991, kdy si ekologové mysleli, že na jejich požadavky bude ze strany vlády brán ohled, ve volbách zvítězila Klausova ODS a vládní diskurs přestal být ekologicky vstřícný. Při aplikaci definic západních teoretiků by Děti Země a Hnutí Duha patřily spíše mezi umírněná než mezi radikální environmentální hnutí. Přesto však byly mnoha politiky vnímány jako ekoteroristé a nebezpeční extremisté, a to i když se systémové kritiky vzdávaly ve prospěch „státotvornosti“. Tento ústup od radikálních forem i obsahů nebyl podle Nováka způsoben pouze vnějším vlivem, ale i vnitřním vývojem a rozhodnutími významných osobností hnutí. I tak se ale environmentálně zaměřené nevládní organizace ocitly spolu s neonacisty a anarchisty na seznamu extremistických organizací, což jejich představitele vedlo k ještě výraznějšímu odmítnutí anarchistů. Neporozumění ale bylo oboustranné. Anarchisté zase podle Nováka tendovali k sektářství a dogmatismu ve snaze „neušpinit se“ spoluprací s příliš „autoritářskými“ skupinami. Tento přístup byl podle Nováka typický zejména pro Federaci sociálních anarchistů, která šla tak daleko, že o neziskovkách mluvila jako o „zelených prodemokratických kolaborantech“ a o anarchistech, kteří s nimi spolupracovali, jako o zrádcích.

Novákova kniha je především ve své druhé části informovanou reflexí vývoje ekologického hnutí u nás a zároveň jeho podnětnou kritikou. Popisy spolu se vzpomínkami jejich účastníků a fotografiemi dokážou zprostředkovat atmosféru blokád a jiných přímých akcí. Novák přitom dává prostor i subjektivním pocitům a zážitkům, které zahrnuje do politického jednání a považuje je za plnohodnotnou součást aktivistických snah. V ekologickém aktivismu ostatně nejde jen o věcnou debatu, ale i o prožitek vzájemnosti a solidaritu mezi aktivisty. Ta má sama o sobě politickou hodnotu, neboť vyrůstá přímo z konfrontace establishmentu, a je důležitou součástí boje za spravedlivější svět respektující přírodu.

Autor je publicista a redaktor A2larmu.