Mezi zvířetem a člověkem

Využívání Kafkova díla jako bezedné studny, odkud divadlu stačí jen nabrat a na světlo vytáhnout další džber podnětů, možná má své limity. Alespoň to naznačuje adaptace povídky Zpráva pro jistou Akademii (1917, česky 1929), kterou pod vedením německé režisérky Kathariny Schmitt představilo na konci února pražské Studio Hrdinů.

Zuzana Stivínová v roli opičáka Červeného Petra a Ivan Lupták v roli jeho „vychovatele“ a průvodce na cestě k lidství ve Zprávě pro Akademii před diváky rozehrávají „předtarzanovský“ příběh uneseného lidoopa, který je okolnostmi víceméně donucen připodobnit se člověku. Hra se soustředí na povahu lidské identity, zkoumá hranici mezi člověkem a zvířetem a zaobírá se rovněž cenou, kterou za své lidství platíme.

Světelná klec

Námět nabízí bohatý zdroj tvůrčí inspiraci. Sám jsem k představení přistupoval s vidinou imerzní a prostupující zkušenosti, která přede mnou rafinovaně otevře množství zásadních otázek, o nichž po zhlédnutí bude možné diskutovat a které budou vybízet k hledání odpovědí. Úvodní videoprojekce s voiceoverem Stivínové vypadala slibně, už následná „předscéna“ s klecí v předsálí však moc přesvědčivě nepůsobila.

Potom se objevil ještě jeden ze světlých (přeneseně i doslova) okamžiků hry: světelná klec ohraničující celou místnost a pomysl­ně uzavírající herce i diváky ve společném prostoru. Dalším z nosných prvků hry byl výkon Stivínové, který ale bohužel trpěl trochu těžkopádným režijním vedením, takže výstupy herečky sice působily uvěřitelně a mohly v obecenstvu vzbudit nějakou emocionální odezvu, celek je ale stahoval do plochosti a nedotaženosti. Při vývoji od zvířete k člověku Stivínové zdatně sekundoval Lupták. Jeho role však měla spíše doplňkový charakter, než že by nějak zásadně obohacovala hereččin výstup. Bylo to podobné jako v případě ošetřovatelů v zoologické zahradě – tušíte, že zvířata někdo musí ošetřovat a krmit, občas jakousi takovou postavu i zahlédnete, není ale důvodem vaší návštěvy ani objektem vašeho zájmu.

Jazyková identita

Zpráva pro Akademii pojímá jako stěžejního agenta postupné proměny od „neidentity“ zvířete k identitě člověka jazyk. Tento přechod je ovšem způsoben pouze vnějším nátlakem, není motivován dokonce ani vidinou útěku či svobody, představuje pouze určité – a patrně špatné – východisko z dané situace. Není proto divu, že když je od donucovacích prostředků upuštěno, protože již bylo dosaženo pomyslného milníku lidství, nastane téměř okamžitá regrese a návrat k původní, zvířecí přirozenosti.

Očekávatelné (navíc z Kafky známé) finále si říkalo o zvláštní zpracování, publikum nicméně bylo svědkem vyvrcholení tak jasného, jednoduchého a bez nápadu, až to celé působilo dojmem, že sledujeme studentské cvičení. Odhozené boty, útěk a návrat na strom. Překvapilo mě, když jsem náhle uslyšel potlesk a následně se rozsvítila světla, jelikož jsem stále ještě čekal na skutečný závěr. A čekám na něj tak trochu doteď. Je nepříjemné, když vám představení utkví v hlavě hlavně proto, že máte pocit, že pros­tě neskončilo.

Autor je buněčný biolog.