Dmitry Glukhovsky
Povídky o vlasti
Přeložila Pavla Bošková
Knižní klub 2017, 221 s.
Všechno je jinak, než se zdá – to by mohla být devíza většiny textů Povídek o vlasti ruského spisovatele Dmitrije Gluchovského (který ovšem trvá na anglické transkripci svého jména). U nás je známý díky sci-fi trilogii Metro, vyprávějící o posledních lidech, kteří přežili jadernou apokalypsu v labyrintu moskevské podzemní dráhy. Povídky o vlasti, které v Rusku vyšly roku 2010, předznamenaly jeho obrat k současným tématům, i když ani tady se neobejde bez fantastických prvků. Každý z patnácti příběhů navíc stojí na nějakém nečekaném odhalení. Po čase to ale začíná nudit – většinou totiž můžeme předem odhadnout, kam autor míří. Snad nejzajímavější na celém souboru je fascinace mocí a jejím zákulisním fungováním. Podstata moci v Rusku je tématem hned několika povídek. Gluchovskij nachází pro podivuhodnou stabilitu ruské autokracie stále nová, přitom však velice podobná vysvětlení. Ruští vládci jsou buď ve spojení s chtonickými silami, nebo je Rusko dokonce pod kontrolou mimozemšťanů. Gubernátoři ovládaní strachem z kremelského centra, ignorance, alkoholismus, bída a mediální propaganda – to jsou další opakující se motivy, které překvapivě dobře odpovídají všeobecně rozšířeným stereotypům o Rusku. Absurdní pointy jednotlivých příběhů nepostrádají v některých případech zábavnost, ale čtenáři lépe obeznámenému s ruskou literaturou i reáliemi budou často jaksi povědomé. Zážitek z knihy navíc kazí často nepříliš uspokojivý překlad.
Miroslav Tomek
Mořic Klein
Cikánov
Nová tiskárna Pelhřimov 2017, 66 s.
Pořádáme každoročně s přáteli jarní festiválek Magorova studánka na památku Ivana Martina Jirouse a jeho poetických alotrií. V roce 2016 se zúčastnil také Mořic Klein s přednesem básní ze své sbírky Cikánov, která nyní vychází knižně. Obsahuje básně inspirované projevy klientů dětského domova, kde autor učil. Jsou autentickým svědectvím o možnostech a sociální inteligenci mládeže z děcáku – prostředí touhy, hledání vztahu k autoritám a vrstevníkům, útěků, návratů a úsilí o důstojný život. Nevyřčená zůstává otázka: co potom? Co po neodvratném odchodu ze sociálního zařízení do „vnější“ společnosti? Řečeno lidově, jde o hendikep jako prase, který není zjevný, a proto se ho hůř zbavuje. Člověk s výbavou konvenční rodinné výchovy si to jen sotva představí. Kleinova sbírka dokumentárních básní je výzvou naší většinové konvenci: jak jsme schopni přijmout a reflektovat mladé lidi zatížené stigmatem chybějícího rodinného docenění, a přitom se schopnostmi zasluhujícími rozvoj a společenské uznání? Náš systém usiluje o nedostižnou harmonii, a zároveň ji v kvasu sebekonstrukce rozvrací. Přitom se jedná o nejzhoubnější omyl, nevpouštíme-li do svého společenství člověka, který se mimo naše konvence neocitl svým přičiněním, ale pouze zrozením. Takový stav je nespravedlivý a máme usilovat o jeho nápravu! Cikánov Mořice Kleina k tomu poskytuje první východiska.
Vít Kremlička
Masamune Širó
Ghost in the Shell 2
Přeložila Anna Křivánková
Crew 2017, 304 s.
Japonskému komiksovému tvůrci Masamune Širóovi je třeba přiznat schopnost zkonstruovat z moderních informačních technologií fascinující vize posthumanistické budoucnosti. Ve světě jeho mangy Ghost in the Shell se lidé a stroje prolínají stejně permanentně a plynule jako fyzické a virtuální prostředí, aniž by to někdo považoval za pohoršující nebo třeba jen podivné. Širó je bohužel zároveň velice špatný vypravěč. Namísto souvislého vyprávění se jeho komiksy skládají z řady dopodrobna vylíčených detailů a odboček. Už první svazek Ghost in the Shell, který česky vyšel loni, zahlcoval čtenáře obsáhlými poznámkami pod čarou nebo prostě jen popisy různých technologických či civilizačních vymožeností. Druhý díl se v těchto exkursech už úplně utápí. Širó přitom jde ještě dál v konstruování transhumánních a transfyzických entit a valná část děje se odehrává ve virtuálním prostoru. Problém je, že se v množství názvů různých futuristických technologií a v labyrintu jejich podrobných popisů čtenář velice snadno ztratí. Vyprávění o cestě Motoko Kusanagi, respektive její transformované identity Motoko Aramaki k dalším úrovním kybernetického vědomí tak představuje velice esoterické, do sebe ponořené dílo. Komiks pocházející z přelomu tisíciletí je pozoruhodný i svým digitálním kolorováním, které dnes působí lehce zastarale, ale dokonale odpovídá Širóově schopnosti lapat budoucnost v jejích nerozvinutých, zárodečných formách.
Antonín Tesař
Radek Glabazňa
Reverb
Perplex 2017, 48 s.
Aniž bych považoval jazyk za zvlášť spolehlivý, pokud jde o přenos zamýšlených významů, myslím, že co bylo básníkem „občansky“ prožito, projeví se na umělecké věrohodnosti jeho básní. Když Radek Glabazňa v nové sbírce Reverb píše o svých dcerách, píše přesvědčivě. Jako otec se v ozvěnách rodové existence smiřuje se svou úlohou navzdory roztomilému narcismu („nechat se olizovat plameny/ vlastního genotypu“). Nezbývá mu tudíž prostor pro to, co je básníkům nadevše vlastní: sebestřednost. Naproti tomu tam, kde rodinné téma slábne, prostupuje verši chladná touha komponovat. Chytře, poučeně, vyváženě, aby se myšlenka zaskvěla tak akorát. Tuhle estétskou uměřenost byl Glabazňovi čert dlužen, vede ho od napjaté výstižnosti k neotřelému psaní. Jenže vyslovit se k věci, i kdyby to měl být jen záblesk přibližnosti, je cennější než dělat hříčky. Co je objevného, legračního, smysluplného na tom, když se prodlužovací kabel v básni stane hadem (a když už, tak samozřejmě biblickým)? Svéhlavá „magická“ obraznost číhá na intelektuálské pointy, básně jsou podšité odkazy a termíny. Duchaplnost a nápaditost – to jsou tedy mety, o jejichž dosažení v těchto poetických cvičeních jde? Pobaveně zahleděný do svých nápadů prokazuje Glabazňa schopnost zbásnit vybrané téma s patřičnou elegancí, vtipem a nadhledem vzdělance, ale – jak to říct a neurazit – Michelangelo taky psával sonety, jenomže čelisti nám klesají před jeho Davidem.
Martin Lukáš
Akta Pentagon: Skrytá válka
The Post
Režie Steven Spielberg, USA, 2017, 116 min.
Premiéra v ČR 22. 2. 2018
Steven Spielberg natočil další ze svých dramat o neokázalých hrdinech. Akta Pentagon: Skrytá válka vyprávějí o členech redakce deníku The Washington Post, kteří mají možnost otisknout tajné vládní dokumenty týkající se války ve Vietnamu. Riskují tím ale, že budou předvoláni před soud podobně jako jejich kolegové z The New York Times, kteří část materiálů otiskli před nimi. Film tak vlastně nevypráví o napínavé investigativní práci novinářů vedoucí k odhalení skandálu, jako starší publicistické snímky typu Všichni prezidentovi muži nebo Spotlight. Akta Pentagon oproti tomu směřují vlastně jen k dramatu rozhodování několika postav, zda s určitým rizikem zveřejnit určité informace. Komorní konverzační drama je ale zároveň uhrančivou přehlídkou sebevědomé a komplikované práce s dávkováním informací a režijním stylem. Spielberg ve filmu nenuceně otevírá řadu témat, jako jsou emancipace žen v dominantně mužském světě, vzájemné relace žurnalistiky a politiky nebo různé postoje k válce probíhající daleko za hranicemi státu, který do ní posílá tisíce svých mužů. Snímek se zároveň vrací ke klasičtějšímu a kontrolovanějšímu nakládání s filmovým prostorem, než jaké vídáme v dnešních filmech. Spielberg pracuje s delšími záběry, v nichž promyšleně komponuje vrstevnatou hereckou akci s pohybem kamery a střihem. Akta Pentagon jsou díky tomu mnohem rafinovanějším dílem, než se může na první pohled zdát.
Antonín Tesař
Něco něčím / Daliborem Chatrným
Dům umění města Brna, 7. 2. – 8. 4. 2018
Výstava Dalibora Chatrného bez Dalibora Chatrného, ale s Daliborem Chatrným. Tak by se dal popsat výstavní projekt v prostorách Domu pánů z Kunštátu. Cílem brněnské recepce výstavy, která původně proběhla v červnu a červenci 2016 v pražské galerii Hunt Kastner, je představit a reflektovat Chatrného duchovní i fyzický odkaz. Kurátorská dvojice Barbora Klímová a Filip Cenek navazuje na svůj dřívější počin v Hunt Kastner a zároveň ho uzavírá. Východiskem je velkorysá prezentace Chatrného drobných konceptuálních studií na papíře společně se samizdatovými sešity, které tvořil se svým bratrem Ivanem Chatrným a Jiřím Valochem, když za normalizace vyučoval na Střední škole uměleckých řemesel v Brně. Přestože tato část Chatrného díla zpravidla nebývá tolik akcentována, na minimální ploše může posloužit jako pestrá, a přitom koncentrovaná ukázka jeho způsobu uvažování. Hlavně však byla inspirací pro řadu s Chatrným spřízněných tvůrců, jejichž výpovědi jsou návštěvníkovi zprostředkovány buď ve formě téměř desítky promítaných rozhovorů, nebo prostřednictvím svébytné umělecké reakce na týž předtištěný formát, jaký Chatrný používal v sedmdesátých letech. Už při uvedení výstavy v Praze byli vybraní autoři obesláni s žádostí o příspěvek a současným představením jejich odpovědí se kurátorům povedlo oživit Chatrného osobnost jako vzor, nebo naopak vliv, proti kterému je nutné se vymezit. Výstava tak navozuje jakýsi kruhový dialog: od „učitele“ k „žákům“ a zase zpátky.
Michal Kolář
Michaela Raisová, Jana Novorytová
Částečné znejistění
Studio Alta, Praha, psáno z představení 26. 2. 2018 na festivalu Malá inventura
I v nejvšednější každodennosti občas nastane okamžik, který nás vytrhne ze stereotypu. Třeba když v pražské tramvaji potkáte Eskymáka oblečeného v lidovém kroji nebo ho o týden později zahlédnete, jak s černým perem v ruce utíká směrem k Vltavě. Michaela Raisová s Janou Novorytovou se ve svém autorském představení Částečné znejistění pokusily podobné záblesky surreálna s až badatelským úsilím zachytit a navíc je ještě pohybově vyjádřit. Jejich multivjemové představení vychází z tajuplných novinových zpráv a pokračuje koláží zážitků z dětství, často i čichových, které se obě autorky pokoušejí zatančit během jejich chaotického vyjmenovávání nabourávaného hlukem a disharmonickými zvukovými plochami. Často si pomohou projekcí na plátno a mezi obecenstvem nechávají kolovat až děsivé artefakty včetně stažené lišky nebo mrtvého pstruha v pytlíku. V druhé polovině představení pak diváky vyvede z konceptu jeden z mužů sedících do té doby za počítačem. Náhle vstane, roztáhne bublinkovou fólii, na niž rozloží světelné tyče, a pak se do ní válením po zemi zabalí a na připravené plošině s koly dojede zpátky k počítači. V době, kdy je v politickém a společenském dění těžké rozlišit mezi normálním a nenormálním, nás podobná „částečná znejistění“ paradoxně mohou uklidnit, že svět kolem je ještě docela v pořádku.
Jiří G. Růžička
Pris
Naše večery
CD, Full Moon 2018
Autenticita je zrádný koncept. Podle mnoha moderních teorií umění jde dokonce jen o iluzi, ovšem konzumenti uměleckých děl autenticitu zpravidla nejen vyžadují, ale často navíc její přítomností nebo naopak absencí poměřují jejich kvalitu. Problémem mnoha českých interpretů je přitom otevřená nápodoba – ochota či dokonce ambice stát se kopií nebo variantou zahraničních vzorů. Před nedávnem debutující skupina Pris (psaná také P ◤ I S), kterou tvoří Lukáš Grygar a Tomáš Tkáč, působí zajímavě mimo jiné i proto, že přes množství stylových výpůjček dokazuje, že tuzemský pop nemusí být jen průměrnou či podprůměrnou kopií. Album Naše večery, kombinující jemné písničkářství založené na poetických textech se synthpopem a darkwaveovým novoromantismem, dokáže posluchače suverénně vtáhnout do daného zvukového světa a jeho atmosféry. Při poslechu se totiž zdá, že se osobní, jakoby terapeutické a emocionálně vypjaté skladby Pris nerodí z ambice přihlásit se k určité estetice, nýbrž jaksi přímo z životních zkušeností a zážitků. Recenzenty bývají Pris přiřazováni k tuzemským kapelám, jako jsou třeba Priessnitz nebo Planety, jejichž tvorba chce evokovat existenciální nutnost vytvořit „autentické dílo“. Ačkoliv je tedy nahrávka Naše večery stále především zmnožením a napodobením stylových poloh minulosti, iluze autenticity při jejím poslechu přetrvává a opakovaná konzumace alba může ve spřízněných duších dokonce vyvolávat intenzivní slast.
Benjamin Slavík