Nesmrtelný duch v ranním světle

„Dnes ráno jsem vstal, abych před sebou prchl. – Udělal jsem si hodně silnou kávu. A neuklidnil jsem se. Jsem, cítím se jako vibrující struna v obrovské výšce. Duch je pořád bystrý, i když jsem si zakouřil, abych ho ukojil, je nadále příliš jasný a bodavý, zraňuje mě při každé myšlence. Ta rychlost mě ničí,“ zapsal si někdy v roce 1920 Paul Valéry. Za jedenapadesát let, od roku 1894 do roku 1945, popsal podobnými zápisky na třicet tisíc stran. Tyto Sešity (Cahiers, 1957–1961) se nicméně dostaly do povědomí čtenářů až po jeho smrti.

Dva nepřátelské principy

Uznání a postavení jednoho z nejpřednějších francouzských básníků zajistila Valérymu poezie, jejíž rozsah je poměrně skromný – běžné francouzské vydání čítá kolem dvou set stran. Dokonale formálně propracované básně jako Mladá Parka nebo Hřbitov u moře tak stojí v přímém kontrastu k mnohdy fragmentárním zápiskům Sešitů. Tyto zápisky, publikované jako faksimile až po autorově smrti a obvykle vydávané jen v různých výborech, by se mohly jevit jako komentář na okraj básnického díla, nebýt ovšem enormní disproporce v rozsahu obou souborů. Sešity jako celek zřejmě nebyly určeny k vydání: „To, co sem píši, píši jen sobě,“ poznamenává si Valéry například v roce 1937. Něco z nich přesto vyšlo ještě za jeho života a některé jeho texty, zejména Pan Teste (1926, česky 1933), vznikaly zjevně v blízkosti těchto zápisků. Básník se několikrát pokusil poznámky tematicky uspořádat, jejich smysl ale bezpochyby nespočívá ve vytvoření završeného díla, nýbrž v pravidelném psaní, ve sledování a analyzování „života ducha“. Už v tom se zračí jistý spor, který si Valéry velmi dobře uvědomoval: „Dva vůči sobě nepřátelské principy v literatuře. Jeden, absolutní, chce získat za každou cenu ten nejdokonalejší a nejpůsobivější efekt (…) Avšak ten druhý, též absolutní, princip říká, že – psaní se využívá jen k určitému vzestupu sebe sama. Základem je práce; výsledek je až na druhém místě; dílo je vedlejší produkt (…) Kdo mi však přinese důkaz, že jsem učinil pokrok?“

Valéry je často označován za pokračovatele Stéphana Mallarméa v linii intelektuálně propracované poezie, jež u obou básníků dosahuje svých vrcholů. Signifikantní složkou Mallarméova díla přitom je několik nedokončených a zřejmě i nedokončitelných projektů, zejména takzvaná Kniha, která jako jakýsi gesamtkunstwerk měla být obrazem vesmíru. Ačkoli fragmentární texty najdeme také u Valéryho, tento rys u něj nese spíše žánrové znaky a nedovršitelná procesuálnost se přesouvá právě do Sešitů – jako by si připustil nemožnost mallarméovského projektu Knihy jako formálně uzavřeného celku. Svým způsobem Valéry zosobňuje často protikladné tendence umění 20. století, které se stále více přiklánělo k fragmentu, náčrtu či záznamu procesu. Ačkoli se striktně vymezoval vůči módní freudovské psychologii či surrealismu, najdeme v jeho zápiscích leckterý styčný bod – zejména zájem o psychické procesy nebo sny, jakkoli jeho intelektualismus představuje zřetelně odlišnou perspektivu. Jeho úvahy o jazyce zase mohou svým stylem připomenout Wittgensteinova Filosofická zkoumání (1953, česky 1993), byť i tady vychází z takřka protikladných premis.

Duchovní cvičení

Český výbor ze Sešitů je založen na rozsáhlejším francouzském výboru a zápisky uvádí v tematickém uspořádání, které víceméně vytvořil Valéry sám. Jak píše překladatel Michal Novotný, reprezentuje rozsáhlé české vydání necelá dvě procenta výchozího textu, což jen poukazuje k tomu, že není v silách běžného čtenáře podobný soubor obsáhnout. Fakticky by to znamenalo podniknout něco velmi podobného Valéryho pravidelnému psaní. Rozsah jeho deníků dokládá, že zapisování mělo význam především pro samotného autora a jemu také bylo v první řadě určeno. V tomto směru představuje Valéry zajímavou kapitolu v dějinách „duchovních cvičení“. Tento pojem, který odkazuje k Ignáci z Loyoly, ale najdeme jej i u Valéryho, rozpracoval francouzský filosof Pierre Hadot ve své koncepci antické filosofie. Jednou z forem takových cvičení bylo pravidelné psaní, jak Hadot ukazuje především na Hovorech Marka Aurelia.

U Valéryho možná nenajdeme jednoznačné směřování zápisků k nějakému cíli, na to jsou příliš rozsáhlé a obsahově i formálně různorodé. Zároveň se v nich ale projevuje tendence k opakování a variování. Jedním z takových motivů je Valéryho vztah k počátku dne, který skýtá jistou paralelu s procitnutím myšlení: „Snažil jsem se zachytit tajemství úsvitu a procitání“ (1933). Tyto chvíle Valéry sleduje s velkým zaujetím: „Radost – vzrušení z toho, že se člověk v pět hodin vynoří a vrhne se zaznamenat spoustu jakoby simultánních myšlenek“ (1927). Podobné úvahy připomínají důležitost vztahu myšlení a místa, který si uvědomovala již antická filosofie a jenž má dodnes svou váhu. Valéry vícekrát zmiňuje tradiční obraz niternosti, „malý pokojík lidského Ducha“ (1940), ale také projevuje úzkost: „Nemám kouteček, kde bych mohl být sám“ (1910). Zároveň je však tvůrcem místa otevřeného ke světlu, přechodu z interiéru do venkovního prostoru, což platí stejně tak pro vnitřní prostor myšlenek, pro onen okamžik přechodu k bdělému vědomí.

Je třeba se probudit!

Jedním z obtížně uchopitelných rysů Valéryho zápisků je jejich rozmanitost. Tematické uspořádání vnesené do souboru samotným autorem uvádí čtenáře k mnohem sevřenějším řadám zápisů, než jaké tvořily původní sešity, a vytváří jistou iluzi souvislého rozvíjení myšlenky. Jak ale ukazuje i český výbor, směřoval Valéry k univerzalitě obsahující mimo jiné úvahy o sobě samém, básně v próze i reflexe o snu, vědomí, vědě, teologii, psychologii či historii a společnosti. Některé zápisky se blíží eseji, jiné zůstávají u fragmentární poznámky nebo lapidárního aforismu. Zatímco mnohé oddíly mohou působit dojmem nečasových úvah spřádaných v ústraní, jinde naopak objevíme člověka, který se potýká se svými vášněmi, nebo pozorovatele s jasným názorem na politiku a společenské dění, intelektuála, který se orien­­tuje v soudobé matematice a vědě, přátelsky se stýká s předními osobnostmi své doby a citlivě vnímá její atmosféru. Ani v případě velmi osobních zápisků se Valéry nejeví jako myslitel uzavřený v ústraní svého kabinetu, ale spíše jako muž společnosti, který poodstoupil a zpovzdálí sleduje ruch v sále. Jindy polemizuje s názory druhých o sobě, nebo je oslovuje, jako by ani na této vnitřní scéně nebyl nikdy sám: „Člověk by chtěl být sám před sebou TAKOVÝ, JAKÝ JE – nicméně ve skutečnosti je zase jen pro druhé.“

Rozsahem lze Valéryho Sešity srovnat například s deníkem Henriho Amiela, který je zhruba poloviční, a zřejmě by se našly i další příklady. Nezaměnitelný je ovšem způsob uvažování, ostrost pohledu, důraz na individualitu a svébytný odstup, jako by všechno bylo děním před očima pozorovatele. Nelze asi říct, že by český výbor byl reprezentativní – to dost dobře není možné, je ale dostatečně rozsáhlý, aby se do něj čtenář mohl ponořit, ztratit se v něm a aby alespoň zčásti poznal jeho vnitřní rozměr, jeho specifického ducha. „Ó ráno, čisté ráno v prvotních barvách, s dosud něžnými záblesky a dětskou pletí, s oblohou stále obtěžkanou nocí atd., nejsi stvořeno pro historii ani pro sociologii! Je třeba se probudit, začít, a tento začátek je Vzpomínka. Probudit se – to znamená – Nalézt –.“

Autor je překladatel a básník.